Studnice

Do tmy zazářil najednou paprsek světla. Jak sladké bylo, jak mu najednou připadalo něžné a nádherné. Světlo! Když jsme jím každodenně obklopeni, koupeme se v jeho záři, připadá nám někdy tak obyčejné, tak nezajímavé, ale tam, v té jeskyni, tam má svoji cenu nevyčíslitelnou.

Ještě stále klopýtal ve tmě, že skoro ani neviděl na krok, světla bylo zatím příliš málo, aby mu svítilo byť i pod nohy. Ale měl směr. Jak dlouho tady bloudil už ani nevěděl, ale po tak dlouhé době si byl jist jednou věcí. To světlo musí odněkud přicházet. To nemůže být jen tak. Když ne průchod ven, tak snad aspoň nějaký průzor, který by mu ukázal, kudy dál.