Studnice

Malý Mojše, sedící k večeru u svého oblíbeného stromu, pozvedl oči k obloze. Nevěděl moc, čím to je, ale zdála se mu najednou taková jasnější, než byla před chvílí. Mojše měl moc rád takovéhle večerní sezení u stromu, vždycky ho tam napadala spousta zajímavých myšlenek a kromě toho, bylo tam nádherné ticho. Jen bečení ovcí se ozývalo od jejich domku několik desítek sáhů odtud. „Ta obloha je ale opravdu nějaká jasnější,“ pomyslel si Mojše a začal se na ztemnělou oblohu dívat trochu pozorněji. Nemusel pátrat moc dlouho. Přímo nad ním, uprostřed tušové černi noční oblohy, se skvěla nádherná hvězda. Takovou ještě neviděl. Zdálo se, jakoby všechny ostatní hvězdičky vedle ní úplně vybledly. Mojše jen potichu vzdychl úžasem. Měl moc rád přírodu, a tak už viděl spoustu překrásných věcí, ale tahle hvězdička si získala jeho srdce jedním pohledem.