Studnice

Otevřela oči. Přivítalo ji to známé příšeří pokoje ještě neozářeného ranním sluncem. „Ach jo, zase vstávat,“ pomyslela si tiše. „Kdyby jen věděli, jak je to pro mě někdy těžké zvednout se na své nohy, a jít. A pak taky,“ pomyslela si tiše, jak to jen šlo, „jsem přeci Boží dítě. A to je někdy pěkně těžké břemeno na nošení.“ Jak tahle myšlenka bleskla do její mysli, už se ji snažila zatlačit. „Nebudeš přeci remcat,“ vyplísnila sama sebe, „vždyť už máš tolik dobrého.“