Poslat na e-mail
Loreley
A větry budou vát a muži bojovat
a vlnobití pokloní se krásné Loreley.
„Ty už jsi doma, tati?“
„V celé své kráse. Ale ty vypadáš nějak posmutněle, synku.“
Ticho.
„Copak? Pořád přemýšlíš o Trudi?“
„Jak tohle víš? Neřek’ jsem ti ani slovo!“
„Inu,“ pousmál se táta, „jednak jsi hloupý, když si myslíš,
že se v takové malé díře jako tady něco utají. A kromě toho,
jestlis nezapomněl, máš ještě sestru.“
„Výjimečně upovídanou,“ ucedil mládenec znechuceně.
„Možná. Ale kvůli čemu se trápíš?“
„Víš, já ji mám celkem rád a je mi s ní dobře,“ mladík
sklopil oči k zemi, „ale…“
„Ale není to žádná Loreley, viď?“ zaznělo po chvíli do
trapného ticha.
„Ne, není.“ Tohle znělo zahanbeně.
„Já jsem Loreley znal, a když o tom tak přemýšlím,“
pousmál se, „i ty jsi ji viděl.“
„Jak to myslíš znal?“ vyhrkl chlapec. „Copak to není jen
legenda?“
„Ale jistěže je. Jenže ta legenda i všechny ty písně byly pro
jednu skutečnou, žijící osobu. Pro děvče. Pro ženu. Pro Loreley.
A tu jsem znal.“