Studnice

Člověk ležel na podlaze a plakal. Slzy se mu kutálely po tváři, a skrápěly linoleum pod jeho hlavou. Bylo mu smutno. Znovu si před očima převíjel uplynulé týdny a měsíce. Dny, kdy stál jako opora těm, kdo neuměli chodit. Dny, kdy se snažil ze všech sil starat se o ty, kdo byli zranění, hledat ztracené, otvírat slepým oči a hluchým uši. Teď se mu zdálo, že ty dny skončily. Nebudou už takové, jako dřív, nebudou již, jsou zahlazeny, a nepovstanou víc.