Studnice

Ospalé sluneční paprsky se plíží do údolí, plného pasteveckých stanů. Osada dřímá a její klid neruší nic jiného než občasné zabečení ovcí. Po zemi se válí několik cárů mlhy. A předákovi pasteveckého klanu, který právě vyhlíží ze svého honosného stanu, aby se potěšil pohledem na vycházející slunce, stoupá od úst malý obláček páry. V tu chvíli narušil pokojnou scenérii pláč malého děťátka a téměř okamžitě konejšivý hlas jeho matky: „Ššš, maličký…“ Předákova tvář se okamžitě zkřivila bolestí. Spustil plachtu a zoufale se snažil nemyslet na to, jak moc ten něžný okamžik zjitřil dlouholetou ránu v jeho srdci, tu mnohaletou, a stále nenaplňovanou touhu…