Jak vám rostou stromečky?
Na vybraném místě v zahradě rostla nádherná jabloň. Její listy se každého rána natáčely, aby zachytily první paprsky vycházejícího slunce, a její kořínky se zarývaly hluboko přehluboko do země, aby tak z úrodné hlíny vytáhly co nejvíce dobrého jídla. Byla ještě maličká, to je pravda, ale byl v ní život, a tak milá jabloň rostla a prospívala.
Měla však jedno trápení. Toužila totiž nést ovoce, a nejen trošku ovoce, ale mnoho. Viděla v zahrádce i své starší kolegyně, jak se jejich větve sklánějí pod tak velikou úrodou, že se divila, jak ji dokáží vůbec unést.
A ona nic.
Tedy, ne že nic, ale spíš nic moc.
I usmyslela si mladá jabloň, že s tím něco udělá, vždyť bez chutných a pořádně šťavnatých jablíček je přeci k ničemu.
Začala se tedy poohlížet, v čem je problém, studovala a hledala v moudrých knihách, kterak více jablíček nésti, jak správně své nehtíky a vlasy stříhati, a o dobrou životosprávu dbáti.
Po chvíli byla jabloň velmi vzdělaná, ba, věděla toho o růstu jabloní více, než mnohý sadař. Ale i Šalomoun tvrdil, že kde je mnoho moudrosti, je i mnoho trápení, a to bylo něco, co si milá jabloň měla brzy vyzkoušet.
Životosprávu totiž jakžtakž zvládala. Natáčet každé ráno správně listy, a kořínky, ty musí jít až do té nejspodnější vrstvy hlíny, a když prší, neschovávat se, ale pěkně pít.
Ale se stříháním už to bylo horší. Tuhle a támhle občas vyrašily větévky, které by zasloužily odstranit. Jak byla jabloň moudrá, tak moc dobře věděla, že z nich nic dobrého nebude, že jen odebírají vláhu a čerpají sílu stromu, ale jen pro sebe, a že by z nich něco bylo, toho se nedočká ani za tisíc let.
Zjistila však, že na stříhaní vlastních větví jsou její větve poněkud těžkopádné.
Ba, dalo by se říci, že k ničemu.
I když přemluvila místního krtka, aby ukradl zahradníkovi nůžky, přesto ty špatné výhonky rašily čím dál tím víc, až začaly zarůstat i to dobré, co již na jabloni vyrostlo.
V zoufalství jabloň nakoupila další várku knížek, ale o tom, jak uchopit nůžky větvemi nikdo nepsal.
Přidala trošku víc hnojiva v naději, že když bude řešit ostatní problémy, tento se vyřeší sám.
Celé dny a noci si krtkovi stěžovala na svůj strašlivý úděl, ale zlé větvičky odmítaly uhnít.
Oddala se tedy jabloň asketické filozofii, a trápila svůj kmen hladem a žízní, ale jestli něco v těch dobách prospívalo, byly to právě ty části, kterých se toužila zbavit.
Když hladovka nepomohla, vrhla se na modlení, slyšela totiž, že když nalezne tu správnou techniku modlitby, pak síla modlitby zlé větvičky odstraní. Zdálo se však, že nikdy nedokázala úplně správně natočit listy nebo zahrát na své dřevo dost líbeznou píseň, neb větvičky rašily dál.
I řekla si jabloň: „Na truc je nechám vyrůst,“ ale když větévky vyrostly, tížily jabloni její nádhernou korunu, a žádostivě drásaly zbytky života, které v ní ještě zůstávaly.
Pak, v hlubinách zoufalství, na to konečně přišla.
Poprosí svého sadaře, ať ji ostříhá.
Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost,
laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal
5:22–23)
"Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou
ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce,
čistí, aby nesla hojnější ovoce. (Jan
15:1–2)