Vyšli dělníky na svou žeň!
Snesl se večer. Pastor po dni stráveném prací a aktivitami
vešel do svého modlitebního pokojíčku, a přesně podle instrukcí za
sebou zavřel dveře.
Měl starosti.
Práce a aktivit bylo hodně, ale služebníků málo. Přestože
motivoval, povzbuzoval, žádal, ba někdy i trošku, ale opravdu jen
trošku vyhrožoval, služebníků bylo stále méně, než by potřeboval.
Dnes měl ale plán.
Vzpomněl si totiž, že pro takovou situaci je v Bibli taky nějaké
to vodítko.
Á, tady to má. Proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou
žeň.
Tady je to černé na bílém. Má prosit, a podle jeho oblíbených veršů o vyslyšených modlitbách si tedy smí být jist, že dostane.
Otevřel Písmo na příslušné stránce, klekl si na svá kolena, a započal svou modlitbu: „Pane, ty sám jsi říkal, že když nejsou dělníci, máme tě prosit, ať je vyšleš. Ty přeci víš, jak je dnes málo služebníků, kteří by pořád do všeho nemluvili a pracovali na tvém díle. Ó, Pane, tvůj služebník tě dnes chce žádat přesně o to, co jsi nám radil – vyšli prosím dělníky, ať mi pomohou na tvé žni.“
„Nedávno jsem ti jednoho poslal,“ zazněla z nebes odpověď.
Pastor začal přemýšlet. Poslal? Koho? Na žádného nového
opravdového služebníka si za poslední rok nepamatoval. „Pane, a koho jsi
mi, prosím tě, poslal?“
„Před půl rokem ti přišel do sboru mladý kluk jménem Honza. Dal
jsem mu svého Ducha, a do jeho úst své slovo, aby mohl ve tvém sboru
zaplnit tuhle mezeru.“
Honza, Honza, přemýšlel pastor, a stále mu nedocházelo,
o kom to jen…
Pak mu to došlo. Ale to přeci…
„Pane, snad nemyslíš Honzu Křivánka? Ten pořád jen mluvil a
kritizoval, a do žádné naší akce se nechtěl zapojit!“
„Já jsem ho poslal se svým slovem, protože ti ve sboru chybí.“
„Chybí? Ale Pane, to jsi ho měl poslat po někom, kdo bude jednat
s lidmi trochu laskavěji, a ne po takovém hrubiánovi. Představ si, že
dokonce napomínal! A to bylo pořád řečí, jak to děláme špatně!
Kdyby aspoň občas povzbudil a pochválil, ale to on zdá se vůbec
neuměl!“
„Takže jestli ti dobře rozumím, tak se ti můj služebník nelíbil.
Jaké bys tedy potřeboval pro práci?“
„Ó Pane, děkuji ti a chválím tě, já jsem věděl, že mne
nezklameš! Potřeboval bych totiž nějakého linuxového guru, který by mohl
vést náš Linux klub. Ten, co to dělá teď má tučňáka akorát na
tričku, a představ si, dokonce jsem nedávno zjistil, že má doma Windows!
A pak bychom chtěli rozjet poradnu pro businessmany, ale nemáme nikoho,
kdo je dost zkušený. A když bys už byl při tom hledání, tak na
mládež potřebujeme někoho, kdo bude schopný dělat fakt kewl hry.“
„Nikoho takového nemám.“
„Ale Pane, nejsi ty přeci Všemohoucí? Copak není psáno, že
u Boha je vše možné? Zkus se jen trošičku snažit!“
„Ne, myslím to vážně, nikoho takového nemám.“
„Takže takhle vypadá v praxi to tvoje ‚proste o co
chcete‘. Ach jo, já jsem to hned věděl, že mě nakonec necháš vy
štychu. A nebyl by aspoň někdo? Pane, já fakt potřebuju lidi!“
„Mohl bych ti do dvou měsíců poslat jednoho pětačtyřicetiletého
kazatele, evangelistu.“
„Kazatele? Ale Pane, to je dneska strašně nemoderní! Copak nevíš,
že lidi už na tohle nedají? Proč mi nechceš poslat lidi na tvou žeň?
Vždyť ty bys přeci mohl najít někoho, kdo bude aspoň trochu
užitečný!“
„Víš, já ti s radostí pošlu lidi na svou žeň, ale nebudu ti
posílat lidi na tu tvou.“
„Počkej, co tím myslíš? Vždyť já tu přeci pracuji na tvém
díle!“
„To ano, ale v naší smlouvě stojí, že máš pást a krmit
ovce. Není tam nic o bavení ovcí, ani o soutěžích o ceny
pro ovce, ani o každoročním vyhlašování soutěže ‚Ovce
tučňák‘, a dokonce ani o hrách a aktivitách pro ovce.“
„To se mi snad jen zdá. Tak člověk projeví trošku aktivity nad rámec
svých povinností, a čeká aspoň nějakou podporu, a dostane tohle! Ale
v jedné věci mě snad, Pane, nezklameš.“
„Povídej.“
„Víš, řekl jsem svému sousedovi Pepovi, že se mu postaráš
o barák, a taky mladá Jana by potřebovala dobře udělat maturitu, a
pak ještě něco, na co si teď nemůžu vzpomenout. Ale já na to přijdu.“
„Tvůj soused propil svůj dům, a Jana je jedna velmi líná
školačka, která by potřebovala spíš na zadek, než pomoct. Proč bych
měl něco takového dělat?“
„Á už jsem si vzpomněl na toho třetího… počkej… ty mě
necháš i v tomhle? Ale já jsem jim to slíbil, vždyť je přeci psáno
‚o cokoli byste prosili‘, nebo ne? A neslíbil jsi snad
ty sám, že se o nás postaráš, vezmeš každou naši starost na
sebe?“
„Ano, ale dělám to po svém. A ten můj způsob rozhodně není
podporovat hříšné návyky tvých bližních tím, že bych je jen tak
zbavoval důsledků jejich činů.“
„Ale já jsem jim to slíbil!“
„No, tak jim prostě vyřiď, že jsi mne prosil, a já jsem s tím
nesouhlasil. Co je na tom tak těžkého?“
„Pane, tak aspoň ten třetí. To už bys opravdu mohl! Paní Petra je
docela vážně nemocná, má leukémii. Tak aspoň tady ukaž, že jsi tedy
opravdu ‚Hospodin, který nás uzdravuje‘.“
„A řekl jsi jí už evangelium?“
„Jestli jsem jí řekl, že se o ni postaráš, že chceš být
její Bůh a toužíš s ní mít vztah? No jasně! To jsem jí, Pane,
říkal aspoň desetkrát!“
„Ne, na to se tě neptám. Ptám se, jestli jsi jí řekl evangelium,
dobrou zprávu o tom, že může být vysvobozená ze svých hříchů.“
„No, možná jsem to trošku zmínil.“
„A řekl jsi jí prosím tě aspoň o tom, že je hříšná a
potřebuje vykoupení, že kvůli svému hříchu je pod Božím hněvem, a nad
každým hříchem bude nakonec vynesen spravedlivý soud?“
„No, možná jsem trošku zmínil i tohle.“
„A o Golgotě, o Synu Božím, který přišel na zem, jsi
mluvil? O jeho ukřižování a zmrtvýchvstání? O životě
věčném v nebi?“
„Víš, Pane, nebe už dneska lidi netáhne. To je spíš takový malý
bonus navrch.“
„A co třeba o tom, že když neponese na každý den svůj
kříž, tak mne není hodna?“
„Ale Pane, já ji přece potřebuji získat! Měl bys mi trochu
rozumět! Církve dneska ztrácejí členy, lidé odcházejí proto, že jim
církve připadají nudné, zastaralé a nezáživné! Copak na ně můžu
vytáhnout hned takový těžký kalibr? Víš, měl bys být trochu
rozumnější. Jestli chceš mít aspoň nějaké lidi, musíš dneska uspět
ve velké konkurenci, a nesmíš na ně hned tak zhurta! Vždyť my je to pak
někdy budeme učit, ale na začátku je přeci musíme nějak
přilákat!“
„A budou ti lidé, které přilákáš, svatí?“
„Svatí? Jasně že budou svatí, když budou tvoji! Není to přece
tak, že kdo je tvůj, je svatý?“
„To jsem nemyslel. Myslel jsem, jestli budou žít svatý a posvěcený
život uprostřed tohoto zvráceného pokolení.“
„A to mám po nich jako chtít hned na začátku? Pane, zamysli se
aspoň na chvíli! Tohle lidi dneska nechtějí! To je tak z osmnáctého
století, kdy byla jiná společnost a vůbec jiná doba! Jestli chceš mít
dneska nějaké lidi, musíš jim dát to, co chtějí!“
„A budou, prosím tě, aspoň znovuzrození?“
„Ehm, já jsem měl za to, že to je přeci tvoje starost.“
„Tak budou, nebo ne?“
„Víš, Pane,“ odmlčel se na chvíli pastor, a jeho čelo se orosilo
potem, „pokusíme se.“