Mon 23. 4. 2007

Vyšli dělníky na svou žeň!

Vyšli dělníky na svou žeň!

Snesl se večer. Pastor po dni stráveném prací a aktivitami vešel do svého modlitebního pokojíčku, a přesně podle instrukcí za sebou zavřel dveře.
Měl starosti.
Práce a aktivit bylo hodně, ale služebníků málo. Přestože motivoval, povzbuzoval, žádal, ba někdy i trošku, ale opravdu jen trošku vyhrožoval, služebníků bylo stále méně, než by potřeboval.

Dnes měl ale plán.
Vzpomněl si totiž, že pro takovou situaci je v Bibli taky nějaké to vodítko.
Á, tady to má. Proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.

Tady je to černé na bílém. Má prosit, a podle jeho oblíbených veršů o vyslyšených modlitbách si tedy smí být jist, že dostane.

Otevřel Písmo na příslušné stránce, klekl si na svá kolena, a započal svou modlitbu: „Pane, ty sám jsi říkal, že když nejsou dělníci, máme tě prosit, ať je vyšleš. Ty přeci víš, jak je dnes málo služebníků, kteří by pořád do všeho nemluvili a pracovali na tvém díle. Ó, Pane, tvůj služebník tě dnes chce žádat přesně o to, co jsi nám radil – vyšli prosím dělníky, ať mi pomohou na tvé žni.“

„Nedávno jsem ti jednoho poslal,“ zazněla z nebes odpověď.
Pastor začal přemýšlet. Poslal? Koho? Na žádného nového opravdového služebníka si za poslední rok nepamatoval. „Pane, a koho jsi mi, prosím tě, poslal?“
„Před půl rokem ti přišel do sboru mladý kluk jménem Honza. Dal jsem mu svého Ducha, a do jeho úst své slovo, aby mohl ve tvém sboru zaplnit tuhle mezeru.“
Honza, Honza, přemýšlel pastor, a stále mu nedocházelo, o kom to jen…
Pak mu to došlo. Ale to přeci…
„Pane, snad nemyslíš Honzu Křivánka? Ten pořád jen mluvil a kritizoval, a do žádné naší akce se nechtěl zapojit!“
„Já jsem ho poslal se svým slovem, protože ti ve sboru chybí.“
„Chybí? Ale Pane, to jsi ho měl poslat po někom, kdo bude jednat s lidmi trochu laskavěji, a ne po takovém hrubiánovi. Představ si, že dokonce napomínal! A to bylo pořád řečí, jak to děláme špatně! Kdyby aspoň občas povzbudil a pochválil, ale to on zdá se vůbec neuměl!“

„Takže jestli ti dobře rozumím, tak se ti můj služebník nelíbil. Jaké bys tedy potřeboval pro práci?“
„Ó Pane, děkuji ti a chválím tě, já jsem věděl, že mne nezklameš! Potřeboval bych totiž nějakého linuxového guru, který by mohl vést náš Linux klub. Ten, co to dělá teď má tučňáka akorát na tričku, a představ si, dokonce jsem nedávno zjistil, že má doma Windows! A pak bychom chtěli rozjet poradnu pro businessmany, ale nemáme nikoho, kdo je dost zkušený. A když bys už byl při tom hledání, tak na mládež potřebujeme někoho, kdo bude schopný dělat fakt kewl hry.“
„Nikoho takového nemám.“
„Ale Pane, nejsi ty přeci Všemohoucí? Copak není psáno, že u Boha je vše možné? Zkus se jen trošičku snažit!“
„Ne, myslím to vážně, nikoho takového nemám.“

„Takže takhle vypadá v praxi to tvoje ‚proste o co chcete‘. Ach jo, já jsem to hned věděl, že mě nakonec necháš vy štychu. A nebyl by aspoň někdo? Pane, já fakt potřebuju lidi!“
„Mohl bych ti do dvou měsíců poslat jednoho pětačtyřicetiletého kazatele, evangelistu.“
„Kazatele? Ale Pane, to je dneska strašně nemoderní! Copak nevíš, že lidi už na tohle nedají? Proč mi nechceš poslat lidi na tvou žeň? Vždyť ty bys přeci mohl najít někoho, kdo bude aspoň trochu užitečný!“
„Víš, já ti s radostí pošlu lidi na svou žeň, ale nebudu ti posílat lidi na tu tvou.“
„Počkej, co tím myslíš? Vždyť já tu přeci pracuji na tvém díle!“
„To ano, ale v naší smlouvě stojí, že máš pást a krmit ovce. Není tam nic o bavení ovcí, ani o soutěžích o ceny pro ovce, ani o každoročním vyhlašování soutěže ‚Ovce tučňák‘, a dokonce ani o hrách a aktivitách pro ovce.“

„To se mi snad jen zdá. Tak člověk projeví trošku aktivity nad rámec svých povinností, a čeká aspoň nějakou podporu, a dostane tohle! Ale v jedné věci mě snad, Pane, nezklameš.“
„Povídej.“
„Víš, řekl jsem svému sousedovi Pepovi, že se mu postaráš o barák, a taky mladá Jana by potřebovala dobře udělat maturitu, a pak ještě něco, na co si teď nemůžu vzpomenout. Ale já na to přijdu.“
„Tvůj soused propil svůj dům, a Jana je jedna velmi líná školačka, která by potřebovala spíš na zadek, než pomoct. Proč bych měl něco takového dělat?“
„Á už jsem si vzpomněl na toho třetího… počkej… ty mě necháš i v tomhle? Ale já jsem jim to slíbil, vždyť je přeci psáno ‚o cokoli byste prosili‘, nebo ne? A neslíbil jsi snad ty sám, že se o nás postaráš, vezmeš každou naši starost na sebe?“
„Ano, ale dělám to po svém. A ten můj způsob rozhodně není podporovat hříšné návyky tvých bližních tím, že bych je jen tak zbavoval důsledků jejich činů.“
„Ale já jsem jim to slíbil!“
„No, tak jim prostě vyřiď, že jsi mne prosil, a já jsem s tím nesouhlasil. Co je na tom tak těžkého?“

„Pane, tak aspoň ten třetí. To už bys opravdu mohl! Paní Petra je docela vážně nemocná, má leukémii. Tak aspoň tady ukaž, že jsi tedy opravdu ‚Hospodin, který nás uzdravuje‘.“
„A řekl jsi jí už evangelium?“
„Jestli jsem jí řekl, že se o ni postaráš, že chceš být její Bůh a toužíš s ní mít vztah? No jasně! To jsem jí, Pane, říkal aspoň desetkrát!“
„Ne, na to se tě neptám. Ptám se, jestli jsi jí řekl evangelium, dobrou zprávu o tom, že může být vysvobozená ze svých hříchů.“
„No, možná jsem to trošku zmínil.“
„A řekl jsi jí prosím tě aspoň o tom, že je hříšná a potřebuje vykoupení, že kvůli svému hříchu je pod Božím hněvem, a nad každým hříchem bude nakonec vynesen spravedlivý soud?“
„No, možná jsem trošku zmínil i tohle.“
„A o Golgotě, o Synu Božím, který přišel na zem, jsi mluvil? O jeho ukřižování a zmrtvýchvstání? O životě věčném v nebi?“
„Víš, Pane, nebe už dneska lidi netáhne. To je spíš takový malý bonus navrch.“
„A co třeba o tom, že když neponese na každý den svůj kříž, tak mne není hodna?“
„Ale Pane, já ji přece potřebuji získat! Měl bys mi trochu rozumět! Církve dneska ztrácejí členy, lidé odcházejí proto, že jim církve připadají nudné, zastaralé a nezáživné! Copak na ně můžu vytáhnout hned takový těžký kalibr? Víš, měl bys být trochu rozumnější. Jestli chceš mít aspoň nějaké lidi, musíš dneska uspět ve velké konkurenci, a nesmíš na ně hned tak zhurta! Vždyť my je to pak někdy budeme učit, ale na začátku je přeci musíme nějak přilákat!“

„A budou ti lidé, které přilákáš, svatí?“
„Svatí? Jasně že budou svatí, když budou tvoji! Není to přece tak, že kdo je tvůj, je svatý?“
„To jsem nemyslel. Myslel jsem, jestli budou žít svatý a posvěcený život uprostřed tohoto zvráceného pokolení.“
„A to mám po nich jako chtít hned na začátku? Pane, zamysli se aspoň na chvíli! Tohle lidi dneska nechtějí! To je tak z osmnáctého století, kdy byla jiná společnost a vůbec jiná doba! Jestli chceš mít dneska nějaké lidi, musíš jim dát to, co chtějí!“
„A budou, prosím tě, aspoň znovuzrození?“
„Ehm, já jsem měl za to, že to je přeci tvoje starost.“
„Tak budou, nebo ne?“
„Víš, Pane,“ odmlčel se na chvíli pastor, a jeho čelo se orosilo potem, „pokusíme se.“