O modlitbě
Kolem každé cesty jsou dva příkopy, a ať sjedete do jednoho, nebo do druhého, nebývá to pohodlné místo pro další cestu. Co se týká modlitby, velmi často jsem se sám nacházel v jednom či druhém příkopě podél cesty. V tom levém, když se mi zdálo, že po modlitbě si hodí Bůh kostkou, a když mu padne šestka, a bude mít dobrou náladu, tak že odpoví. V tom pravém, když zkouším Bohu přikazovat, nějak jej donutit a dokopat k tomu, aby svou prosbu splnil, a tak již nejsem ten, kdo pokorně prosí, ale ten, kdo nařizuje svému „džinovi v láhvi“. V obou se špatně jezdí, a ani jeden z nich nemá se skutečnou modlitbou nic společného. Podívali bychom se tedy společně na několik veršů z Písma, které se týkají modlitby.
Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. (Mt 6:7)
Toto je jedna z věcí, kterou říkal o modlitbě sám Ježíš. Nemluvte naprázdno, a všimněme si toho, že tak člověk jedná z jednoho jediného důvodu – myslí si, že ho Bůh vyslyší pro množství jeho slov. Že se nás to netýká? Že je to záležitost „pohanů“, hinduistů a buddhistů a kdejakých dalších takových předlouhou-modlitbou-a-meditací-k-osvícení lidiček?
Kéž by. Ale naneštěstí se nás to ještě stále velice týká. Povězte mi, kolikrát už jste slyšeli: „No, nestalo se to, o co jsem prosil, asi jsem se málo modlil.“ Já mnohokrát. A také jsem tak mluvil i myslel, a stále tak někdy činím. Jenže když si to „přeložíme“, zjistíme, že je v tom to stejné uvažování. „Nestalo se to, protože jsem říkal málo slov,“ říká ve skutečnosti člověk, a v myšlení je ten stejný blud, názor, který říká, že Bůh tě vyslyší, když mu to budeš dost dlouho opakovat.
Druhá varianta našich „prázdných slov“ je tato. Představte si, že přijdete za svým přítelem, a potřebujete, aby vám pomohl spravit počítač. A tak zaklepete na jeho dveře, a když otevře, začnete: „Ahoj Petře. No já tě tak rád vidím, a víš, jsem moc vděčný za to, co jsi pro mně minule udělal, a rád vzpomínám na to všechno, co jsme spolu prožili. Víš, chtěl bych ti poděkovat… (nyní sem vložíme další 1–2 minuty „nepředstírané“ chvály)…a víš, potřeboval bych, abys mi pomohl s počítačem… (a nyní následují další 1–2 minuty chvály).“ Ano, pokud něco chci po svém příteli, nebojím se mu říci, co chci, krátkými, jasnými, a výstižnými slovy. Ale chci-li něco po Bohu, jak často mám pocit, že tam musí být tahle „omáčka“ kolem, aby to tedy byla ta správná modlitba.
… proste, oč chcete, a stane se vám. (Jan 15:7)
„A o co máme Boha prosit?“ ptá se často člověk, který by chtěl mít všechno nalinkované, aby měl jistotu, že se nedopustí chyby. Ano, ve výše uvedeném verši se lidé často zaměřují na jeho druhou část, kde se říká „a stane se vám“, ale o co máme prosit? Bible říká: „Pros o co chceš.“ Ne o to, co chce tvůj pastor, ne o to, co chce tvá církev, ani ne o to, co si asi myslíš, že by chtěl Bůh, ale co chceš Ty? Proč je to pro nás někdy tak nepochopitelné? I lidi přeci prosíme o to, co chceme sami, i když je to třeba ve prospěch někoho druhého (člověka, pastora, církve…).
Navíc je veliký rozdíl mezi potřebou a přáním. Když prosíme lidi, známe tento rozdíl. Potřeba je něco, co musíme mít, a kde se nesmíříme s tím, že to mít nebudeme, zatímco přání – no, kdyby se to stalo, bylo by to fajn, ale když ne, zas až tolik se taky neděje. Ne, nemysleme si, že Bůh nevyslýchá přání, On to také dělá, ale stejně jako my potřeby vyplňujeme co nejdříve, hladovému dáme najíst okamžitě, nahého rychle přikryjeme, toho, kdo krvácí urychleně obvážeme, tak přání někdy splníme až za čas, nebo také vůbec. Ono, když nebudou splněná, stejně se celkem nic nestane.
A tady je problém, že mnoho našich modliteb, které jdou k Bohu, jsou pouhá přání. „Víš, Pane, ono by bylo fajn, kdybych se toho hříchu zbavil, ale když ne, tak se taky až tolik neděje, žil jsem s tím doteď, přežiju to i dál.“ „A víš, Pane, bylo by fajn, kdybych tě líp znal, byl ti blíž, ale i kdybys to nevyslyšel, víš, až zas tolik se nestane.“ „A víš, Pane, bylo by moc fajn, kdyby se můj kamarád obrátil, a kdybys pomohl tomu a tomu človíčkovi, ale když to neuděláš, víš, nic moc se neděje.“
Přání.
Jak se liší od potřeby, která neustane, dokud neví jistě, že je odmítnuta nebo přijata, která se žene, touží, usiluje!
Přání!
Víte, Bůh mnohdy vyslýchal i má přání, kdy jsem si říkal „až zas tak moc se nestane, když se to nezmění“, ale vždy odpovídal na mé potřeby, a to často velice rychle. Koneckonců, není to stejné i s námi lidmi?
Potřeba také vždy udělá, co může, nebude stát s rukama založenýma, ale hledá, touží, snaží se. Co byste si řekli o člověku, který vám bude tvrdit, že má veliký hlad, a pět dní už nejedl, ale nesnaží se najít způsob, jak se najíst, nesnaží se vydělat třeba jen trochu peněz, aby měl na jídlo? Řeknete si, že ve skutečnosti to s tím jeho hladem nebude tak zlé. A co si má asi tak Bůh myslet o člověku, který tvrdí, jak Boha potřebuje, ale není ochoten ho hledat, není ochoten se za ním vydat i na pouť, která třeba i vypadá zoufale, protože se nemůže smířit s tím, že by jej nenašel, že by musel žít se svým hříchem i dále?
Ano, pokud něco potřebuji, udělám co mohu, já ze své strany se budu namáhat, budu hledat, budu se snažit. Ne, nemusí to stačit, vždyť pokud se Bůh nedá nalézt, mé hledání bude zbytečné, ale On se nalézt dá. Ale potřebuji já? Nebo je to jen takové přání? Že by bylo fajn, kdyby se to stalo, ale pokud ne, až zas tolik se také nestane? Že si ve skrytu duše myslím: „Mám dost, nic už nepotřebuji, zbohatl jsem, jsem spokojený“?
Ale přání!
Víte, jak s nim Bůh zachází? Asi tak jako my. Mám sestřičku, kterou jsem přivedl ke Kristu, a na které mi velmi záleží, a to tím víc, že ona byla jednou z mála, kdo při mně stál v těžkých časech. A když spolu hovoříme, občas mezi řečí říkáme jeden druhému, co bychom si přáli. Víte, velmi se mi líbila knížka jménem „Chaloupka strýčka Toma“, kterou mi dala přečíst. A jednou, když jsme se sešli, držela v ruce jeden její výtisk pro mne, že jej sehnala v nějakém antikvariátu. Potřeboval jsem to? Ne. Žádal jsem to po ní? Ne. Ale přál jsem si to, a protože mi chtěla udělat radost, moje přání, třebaže nevyřčené, naplnila.
Tak jedná i náš Otec v nebesích s těmi, které miluje, ano, On plní přání, věci, které nám udělají radost, ale nedivme se, že s nimi nezachází jako s potřebou, nenechá všeho ostatního, aby šel vyplnit naše přání, a že také mnohá z nich prostě nevyplní, vždyť jich má každý z nás tisíce a tisíce.
A tak, jestliže nevíš, o co prosit Boha, položím ti tu jednoduchou otázku: „Co chceš? A co potřebuješ?“
A jak bych si přál, aby upřímná odpověď na ni nezněla: „Ale víš, vlastně celkem nic, jsem docela spokojený tak, jak jsem.“
Tehdy jim řekl: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde
k němu o půlnoci a řekne mu: `Příteli, půjč mi tři chleby,
protože ke mně přišel z cesty můj přítel a nemám, co bych mu
nabídl.´ A on mu zevnitř odpoví: `Neobtěžuj mě! Dveře jsou už
zavřené a mé děti jsou se mnou v posteli. Nemohu vstát a dát ti
to.´ Říkám vám: i kdyby nevstal a nedal mu to, protože je jeho
přítel, kvůli jeho neodbytnosti se přece zvedne a dá mu, cokoli
potřebuje.“ (Lukáš 11:5–8)
Ale až Syn člověka přijde, nalezne na zemi víru?"
(Lukáš 18:8)
Věta „málo jsem se modlil,“ bývá často zaměňována za vytrvalost. „Copak nemáme být vytrvalí v modlitbě?“ může se takový člověk zeptat. Ano, zajisté, ale co to znamená „být vytrvalý“? Já osobně tomu říkám „modlitba dokud“. Modlitba dokud se něco nestane, modlitba dokud nedostanu jasné ne, nebo dokud mi nebude odpovězeno, modlitba dokud nebude odpověď.
Víte, když ten člověk tloukl u dveří svého přítele, a chtěl chleby, odešel by s nepořízenou ze dvou důvodů – buď by mu až tak nezáleželo na tom, aby ty chleby dostal, a tak by se nechal snadno odradit, nebo odejde, když ztratí víru, že mu jeho přítel ty chleby dá. Proto se Ježíš ptá: „A až já přijdu, abych ti ty chleby dal, najdu tě ještě tam u dveří, nebo už jsi odešel, abys to, co jsem ti slíbil, hledal někde jinde? Najdu já víru na zemi? Budete mi opravdu věřit, že to, co jsem slíbil, také splním?“
Ano, On splní. Dokonce je psáno , že „Pán neotálí s naplněním svého slibu“ (2 Pt 3:9). Co to znamená „otálet“ se splněním slibu? Znamená to, že já někomu něco slíbím, ale pak se mi ho z různých důvodů nechce plnit. Ale nemůžu přeci člověku jen tak říct: „Víš, sorry, já jsem si to rozmyslel,“ a tak váhám, dělám prodlevy, odkládám to, a to vše proto, aby si to dotyčný sám rozmyslel, a raději už po mně nechtěl, abych svůj slib splnil. Ne. Takové myšlení není v Kristu Ježíši, a pokud On se splněním svého slibu prodlévá (což občas dělá), má pro to vždy dobrý důvod.
Velmi se mi v této souvislosti líbí jeden židovský vtip, protože ukazuje, jak často vypadají naše modlitby.
Žid Kohn nutně potřeboval půjčit dvě stovky. A tak přemýšlí, přemýšlí, až si řekne: „No, kousek ode mně bydlí žid Roubíček, a on je docela bohatý. Navíc naše rodiny jsou spřízněné, je to tak trochu příbuzný, jo, on mi určitě půjčí.“
A tak se Kohn vydal na cestu do Roubíčkova domu. A jak tak jde, celá věc se mu v hlavě přemílá: „No jo, ale Roubíček, to byl vždycky takovej lakomec, a neměl mě moc rád, co když mi nepůjčí?“ Ušel dalších pár kroků, a červíček hlodá dál: „Roubíček, Roubíček, ten jaktěživo nikomu nic nepůjčil, že já ze sebe jdu jen dělat hlupáka.“ Dojde až k Roubíčkovu domu, a když zaklepe na dveře, myšlenky už mu pěkně vřou: „Roubíček! To byl vždycky hroznej lakomec, on se mi určitě vysměje a pošle mě s hanbou domů. Že já jsem sem vůbec lezl!“
Pak se otevřely dveře, a když Kohn uviděl Roubíčka, vmetl mu naštvaně do tváře: „Tak si ty svoje špinavý dvě stovky klidně nech!“
No a povězte, nevypadají tak často právě vaše prosby k Bohu?
Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště. (Ž 62:9)
„Přišla si za mnou vylít srdce,“ říkal jeden člověk druhému, a ten chápavě přikyvoval. Věděl moc dobře, co to znamená. Dotyčná dívka nejspíše přišla, a to, co měla v srdíčku, jednorázově vylila ven. Včetně bolesti, včetně pláče, včetně neumělých slov, možná hovořila přerývaně, snad s hořkostí, snad s hněvem, vše, co v srdci bylo.
A právě to je modlitba.
Copak je ve tvém srdci? Není tam občas Davidova otázka: „Bože, proč tak dlouho otálíš? Proč už nezasáhneš?“ Není tam jeho pláč: „Bože, proč jsi mne opustil?“ Není tam jeho volání: „Bože, kde jsi?“ Není tam Jeremjášův nářek: „Pane, kvůli tvé ruce sedím osamocen, nikdo se mnou nechce nic mít.“ Není tam někdy jeho výčitka: „Bože, jsi mi vodou nestálou, nemohu se o tebe opřít, zdá se mi, že mne stejně nakonec zradíš?“
„Ale to je přeci něco tak strašně obyčejného,“ namítá náš starý člověk, „vždyť modlitba k Bohu, to musí být něco zvláštního!“
Jenže „vylít někomu srdce“ předpokládá právě tu jedinou věc, o kterou zde na Zemi Ježíš opravdu stojí – naši důvěru. Nepůjdu vylít své srdce někomu, komu nevěřím, nepůjdu ukázat, co je v něm někomu, kdo se mi nezdá důvěryhodný, vždyť tehdy jsem zranitelný, otevřený, bezbranný.
Jak často bychom chtěli tu naši modlitbu vycizelovat, vypilovat, přemýšlíme, jak by se asi mohla Bohu líbit, čím mu ukážeme, jak mu věříme, a bojíme se, že když mu řekneme to, co je opravdu v našem srdci – někdy hořkost, jindy výčitky, jak často nedůvěřivá obvinění Jeho samotného, pochybnosti, bolest – celé to pokazíme. A tak, v touze ukázat, jak mu věříme, se chováme jako někdo, kdo mu nevěří vůbec, a proto se bojí ukázat Bohu své nitro.
„Ale co to změní, když před Bohem vyliji celé své srdce?“ může se někdo ozvat.
A co se změní, když ty vyliješ své srdce jinému člověku? Možná se ti na chvíli uleví, ale to není to hlavní. Hlavní je, že ten druhý s tím může něco udělat, že je tu někdo, kdo ti může podat pomocnou ruku. Ne, modlitba není nějaká magická formule, která sama o sobě udělá to, co potřebuješ, ale vše svěřuje do ruky Bohu, a jestliže s našimi kamennými srdci pohne, když nám někdo vylije své srdce, a když můžeme, přijdeme na pomoc, čím spíše Bůh? Čím spíše On se skloní, a přijde? Čím spíše On odpoví na takové volání?
A proto, vezměme si příklad z Davidových žalmů – jsou upřímné. Někdy by člověk řekl, že až příliš upřímné.
Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. (1J 5:14)
„Aha,“ řekne si křesťan, a z takových já jsem býval první, „takže já musím zjistit, jaká je Boží vůle, a pak prosit o to, co je jeho vůle, abych dostal odpověď.“
Pěkně složité, smím-li se vyjádřit. Je to jako kdybych já nejprve musel zjistit, co dnes chce můj táta dělat, a když to zjistím, tak ho budu prosit přesně o to, a pak jaký div, že táta bude dělat přesně to, co si umínil. To je panečku vyslyšená prosba, že?
Jenže o tom tento verš vůbec nemluví. Vždyť stejně uvažujeme i my. Řeknu-li někomu: „Pros o co chceš, a pokud to bude podle mé vůle, tak to udělám,“ říkám tím: „Řekni co chceš, a když se mi tvoje prosba bude líbit, udělám to.“ A žádné takové šaškárny okolo. Když dítě prosí tátu o zmrzlinu, nedělá si starosti s tím, jestli mu táta zrovna teď chce nějakou koupit, ono samo chce zmrzlinu, ale také ví, že pokud to nebude podle tátovy vůle (to znamená pokud nebude chtít), tak žádná zmrzlina nebude.
Je tedy to, co chceš, podle Boží vůle? Nu, pokud to sám zakázal, tak asi těžko, ale jinak se to zjišťuje prostě tak, že se člověk zeptá, nebo poprosí.
A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako
když někdo mluví se svým přítelem. (Ex
33:11)
Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte
ustavičně. (Ž 105:4)
Doposud jsem hovořil především o prosbách. Nevidím na tom nic zlého, Bible o modlitbě hovoří především takto. „Něco takového mi přeci zabere jen pár minut denně,“ musí si ale říkat člověk, když mu konečně dojde, že prosit má jen o to, co opravdu on sám chce a potřebuje, a má při tom být stručný, jasný, výstižný.
A je to přesně tak. Prosby tvoří v našem každodenním životě docela slušnou část, když prosíme druhé, aby udělali to, či ono, ale nejsou tím hlavním. Ano, člověk se bude přimlouvat více, pokud mu bude více záležet, pokud přijme potřeby jiných za své vlastní, jestliže mu o jejich naplnění doopravdy půjde. Ale to se nedá udělat jiným způsobem, než „zůstávat v Kristu, abychom nesli hojné ovoce“, tam, kde se mění naše srdce.
Je to ale všechno?
Nemyslím si. Já nejsem žádný veliký přímluvce, k tomu si Pán povolal jiné, ale miluji tento verš, kde se říká, že „Mojžíš hovořil s Bohem, jako když někdo mluví se svým přítelem“. Víte, Mojžíš nechodil do toho stanu jen s prosbami, on tam přijal celý ten zákon, chodil si tam pro radu, dotazoval se na věci, které mu nebyly jasné, ptal se, hovořil.
Jako s přítelem.
A celou Biblí se vine tahle nit, která rozděluje lidi na dva druhy – ne na ty, kdo prosí, a kdo neprosí, ale na ty, kdo se dotazují na Boží vůli, a kdo se na ni nedotazují, na ty, kterým záleží na tom, co si myslí Bůh o jejich současné situaci a jednání, a snaží se to jakkoli zjistit, a na ty, kterým na tom až tak nezáleží, vždyť se to nějak doklepe i tak, jsem přeci spasený, ne?
Jak blízko si tedy troufneme? Budeme mít schránku, do které Bohu odkládáme své prosby, a kde zase přijímáme odpovědi, a jinak jej moc nechceme vidět, nebo chceme mluvit bez té roušky, tváří v tvář, jako když muž hovoří se svým přítelem, s přítelem, který má na mnoho věcí vlastní názor, a ten se často poněkud liší od toho mého?
A pokud říkáme, že chceme mluvit tváří v tvář, je to jen přání, nebo je to potřeba?