Neviditelný válečník
Azarjáš byl pořádně nahněvaný, z očí mu sršely blesky a obočí se mu sevřelo jako husté mraky. Jistě, ctít Hospodina a brát vážně jeho přikázání, to byla jedna věc, a Azarjáš býval vždy jedním z prvních, kdo se zastávali cesty jejich otců, ale tohle, tohle byla docela obyčejná šílenost.
Díval se na pláň před sebou, na vojsko, které proti Judovi vypravil Jarobeám, král Izraele, a tiše zuřil. Ten šílenec Abijáš zavede celou zemi do záhuby, spílal alespoň v myšlenkách svému králi, copak si ten hlupák neumí spočítat, že se čtyřmi sty tisíci proti osmi stům neobstojí? Proč si raději včas nezajistil nějakého mocného spojence – třeba Egypt nebo Aramejce – ale ne, my prý spoléháme na Hospodina.
Slunce již doklopýtalo téměř k vrcholu své dnešní dráhy, když se na hoře Semarajimu postavil král Abijáš, a zvučným hlasem zvolal směrem k šikům Jarobeáma, krále izraelského: „Slyšte mě, Jarobeáme i celý Izraeli! Což nevíte, že Hospodin, Bůh Izraele, dal navěky království nad Izraelem Davidovi? Jemu a jeho synům je potvrdil smlouvou soli.
Avšak Jarobeám, syn Nebatův, služebník Šalomouna, syna Davidova, povstal a vzbouřil se proti svému pánu. Shromáždili se k němu muži bohaprázdní a ničemové a rozhodně se postavili proti Šalomounovu synovi Rechabeámovi. Rechabeám byl mladý a zbabělý a nedokázal jim čelit. A teď si říkáte, že chcete čelit Hospodinovu království, jež je v rukou synů Davidových? Je vás ohromné množství a máte při sobě zlaté býčky, které vám udělal Jarobeám jako bohy.
Ale což jste nevyhnali Hospodinovy kněze Áronovce a lévijce? Nenadělali jste si kněží jako národy jiných zemí? Kdokoli přišel, mohl být za mladého býčka a sedm beranů pověřen, aby byl knězem neboha. Naším Bohem je Hospodin; my jsme ho neopustili. Kněží, synové Áronovi, i lévijci řádně slouží Hospodinu. Ráno co ráno a večer co večer obracejí zápalné oběti v obětní dým, pálí vonná koření, rovnají chléb na stůl z čistého zlata, starají se o zlatý svícen a jeho kahánky, aby hořely večer co večer. My držíme stráž před Hospodinem, naším Bohem. Vy jste ho však opustili. Hle, nám je v čele Bůh. Jeho kněží hlaholí zvučnými trubkami proti vám. Izraelci, nebojujte proti Hospodinu, Bohu svých otců, neboť nebudete mít zdar!“
Jo, drtil mezi zuby Azarjáš, velitel předního voje, když slyšel Abijášovu smělou řeč, my Hospodinu sloužíme, my jsme ho neopustili, my pálíme kadidlo jak se má, my máme kněží. A co z toho? Co z toho pomůže proti mečům a kopím? Co z toho ti poslouží místo štítu? Co z toho může vyhrát bitvu? Kdybys radši, Abijáši, místo toho svého náboženského blouznění občas trochu přemýšlel, došlo by ti, že tudy cesta nepovede!
Na chvíli se zarazil, jako by se lekl, že zašel ve svých myšlenkách až příliš daleko, ale pak jej proud hněvu jako mocná bystřina valící se z hor zase uchvátil. Jo, my máme Boha na své straně, ale kde má ten Bůh kopí? Kde palcát? Kde štít? Kde je jeho mocná paže? I kdyby tu byl, co může udělat té nesmírné síle, která je tu proti nám? Na přikázání, na to je ještě tak dobrý, ale co zmůže neviditelný proti viditelné ruce a násilí? Není to snad tak, že právě v takových záležitostech Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami? A proč, drtil mezi zuby písek, proč zrovna já musím zemřít v rozpuku sil kvůli nerozvážnosti jednoho náboženského fanatika, který z nějakého rádoby svatého důvodu odmítl žádat o pomoc ty, kdo by mu ji byli schopni poskytnout!
„Pozor, jdou zezadu!“ vyrušil Azarjáše z jeho přemítání polekaný výkřik jednoho ze strážců postavených na hoře Semarajimu. Vyděšeně se otočil, a vskutku, Jarobeámova vojska podnikla obchvat, a nyní na judské muže čekal boj zepředu i zezadu. Jako by toho nebylo málo, posteskl si téměř odevzdaně Azarjáš k nebesům.
„Hospodine, pomoz nám!“ ozval se z davu vojáků po Azarjášově pravici první polekaný výkřik. Pak další a další a k úpěnlivému volání k nebesům se přidávali muži po pravici i po levici, mladí i staří, zkušení i zelenáči, a i kněží začali ze všech sil troubit na své polnice.
Jen Azarjáš zůstal zticha. Teď kvičíte, baby, ponuře se usmíval ve svém srdci, ale abyste přemýšleli dopředu, na to jste rozumu neměli?
Jarobeámova vojska se přibližovala jako neúprosná železná stěna, přílbice jeho vojáků se leskly jako vodní hladina za úsvitu a v nelítostných očích těch mužů Azarjáš četl svůj rozsudek smrti.
Pak, náhle, jako blesk z nebes, se cosi stalo. Nepohnul se ani lísteček, ani šelest vánku neohnul jediné stéblo trávy, však přesto, jako by nějaký vítr zavál do srdcí mužů judských.
„Meč Hospodinův a meč Abijášův,“ zazněly první výkřiky, jenž nahradily úpěnlivé volání k nebesům. „Meč Hospodinův a meč Abijášův,“ nejprve šeptal, ale potom zvolal duch judejců, když se pozvedal z prachu. „Meč Hospodinův a meč Abijášův,“ neslo se ze všech hrdel nad planinou, když ten Neviditelný vytáhl proti svým protivníkům.
Azarjáš se na to díval jako u vytržení. Ano, viděl již vydávat vojska válečné pokřiky a chápal moc dobře, jaký to mohlo mít účinek na nepřítele, ale zde, zde se dělo cosi, co nechápal.
Kdosi, někdo koho neviděl, toho dne vytáhl před judským vojskem, vpředu i vzadu, aby bojoval s jeho nepřítelem, a kdekoli se paže neviditelného, a snad meč, který v nich třímal, setkaly s liniemi izraelských, tam se mužům vytrácela odvaha z očí, tam ze srdcí mizelo odhodlání, tam se víra ve snadné vítězství měnila v beznaděj a odhodlaný duch válečníků byl zlámán a roztříštěn.
A Azarjáš se díval na vojsko svého nepřítele, hle, každý z mužů stále třímal ve svých rukou zbraně ze železa a bronzu, stále byl oděn v blyštivé zbroji, přesto Azarjáš, jako zkušený vojevůdce, nemohl nepoznat, že se dívá na poraženou armádu, na vojsko, jehož duch byl zlomen, muže, které by v onen den zahnalo i malé dítě s cvičným mečem.
Zůstal stát tak ochromen úžasem, že se jeho nohy téměř odmítaly pohnout, když Abijáš vydal rozkaz k útoku.
Toho dne dobyla Juda veliké vítězství, pronásledovali muže Izraele po kopcích a planinách, pobili z nich pět set tisíc bojovníků, a kořist po nich pobrali.
Azarjáš procházel vítězným táborem po bitvě, večer, kdy plály ohně a vyprávěly se hrdinské příběhy, poslouchal chvástání svých spolubojovníků a tiše nad ním potřásal hlavou. Bylo mu jasné, kdo onoho dne dobyl vítězství, komu patří sláva za porážku jejich nepřátel.
Nebyli to udatní mužové judští, ti jen zničili nepřítele již poraženého.
Ba ne, byl to ten, který k němu tiše přišel, když s vojem judským vyrážel do boje, a jen do jeho uší tiše zašeptal:
„Egypt – to jsou jenom lidé,
a ne Bůh,
jejich koně tělo,
a ne duch.“
Za pokřiku judských mužů porazil Bůh Jarobeáma a celý Izrael před Abijášem a Judou. (2 Par 13:15)