Fri 19. 10. 2007

Manželská smlouva

Manželská smlouva

Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2:24)

Jedno léto jsem byl navštívit dívčí tábor spřáteleného skautského oddílu, a zrovinka, když jsem tam byl přítomen, nacvičovala děvčata jakousi scénku. Tuším nějací indiáni nebo co, ale na co si pamatuji zcela jasně, byl slib, který v oné scénce nakonec zazněl, a jak lesem zněla ta krásná slova: „Beru si tuto ženu za svou manželku, abych ji miloval v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí.“

Slib. A krásný slib, a když je dodržený, je o to krásnější.

Slib. A nedodržitelný slib, zdá se dnes mnohým, kteří raději neslibují, než aby pak nesplnili.

Jak ale nad tím vším přemýšlí Hospodin?

I řekl Hospodin Bůh:

„Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2:18)

Občas se ptám křesťanů na jednu záludnou otázku: „Víš, že Bůh udělal jednu věc, která nebyla dobrá?“ Ach ano, ty už asi víš, jak zní správná odpověď, ale neznalí bývají občas zmatení. Ano, nebylo dobré, aby byl člověk sám, nebylo to úplné, ještě to nebylo dokončené, dokonale sloužící svému účelu.

I stvořil Hospodin Bůh Adamovi ženu, kost z jeho kostí, tělo z jeho těla, aby mu byla pomocí jemu rovnou, neboť žádná taková se nenašla mezi vší polní zvěří ani mezi všemi tvory, co jich na zemi bylo.

A bylo by těžké Adamovi zůstat osamělý, a i uprostřed tryskajícího života rajské zahrady by vadl jako květina, jíž něco schází.

I stvořil Hospodin Bůh Adamovi ženu jako pomoc jemu rovnou, nikoli otroka, nikoli bytost podřadnou, však přesto jinou, křehčí, slabší.

A toto ustanovil, aby se to dobré nestalo pro syny lidské prokletím a břemenem:

Proto opustí muž otce i matku…

Proto opustí chlapec otce i matku, čtou zde mnozí mladí, kteří by už už chtěli vypadnout z toho strašného otcovského domu, od těch rodičů, co žijí sto let za opicemi.

Ne, neříkám, že občas nemají pádný důvod, neříkám, že ony otcovské domy občas netrpí tak, že je lépe žít na střeše v koutku, než s hádkami pod jednou střechou, však přesto Písmo říká, že až muž opustí otce i matku.

Proč muž?

Protože muž se již bude umět o sebe postarat sám, už nebude závažím na hrdle svých rodičů, a jestliže se bude umět postarat o sebe, pak bude snad připraven i na to, aby založil rodinu, a staral se o to, co bude jeho.

A protože muž již bude umět držet své slovo i tam, kde to není jednoduchost sama.

…a přilne…

Pak, neboť není dobré, aby člověk byl sám, přilne muž k ženě. Říká se, že dvě věci se na světě neutají, opilost a zamilovanost, a i když na takzvanou lásku na první pohled nevěřím, přesto je cosi nádherného v onom čase, kdy zima přejde, lijavce pominou a jsou ty tam, po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu a hlas hrdličky je slyšet v zemi.

Vpravdě Šalomoun upletl svou píseň, když napsal, že je člověk až „nemocen láskou,“ a snad by i „hory přeskakoval a přes pahorky se přenášel.“

A ne, opravdu to nebude Ten, který to vše stvořil, jenž by chtěl sebrat děvčatům z tváří ruměnce a z očí jiskérky, a mužům touhu z očí a něžnost z konečků prstů.

…ke své ženě…

Když jsem ještě pracoval ve své první práci, a stále jsem byl stavu svobodného, řekl jsem před jednou svou kolegyní, mladou slečnou, slovní spojení „moje Jana“.

Ji to zarazilo, snad i trošku urazilo, a tak se ohradila, že „kdyby jí někdo říkal ‚moje‘, asi by jí to připadalo svazující.“ Ano, je to takové až vlastnické, že? Moje. Moje žena.

A kdypak se z jedné z tisíců, jedné z milionů lilií v údolí stane právě ta má jediná? Jakpak se to asi přihodí, že muži se dostane něčeho – a měl bych správně říci někoho – kdo je cennější než perly, pomoci jemu rovné?

Snad že ji uchvátí násilím, pak bude jeho?

Nemyslím.

Zde tedy přichází ona smlouva. Ano, smlouva je vždy dobrovolná dohoda dvou svéprávných lidí, a oba ji uzavírají s tím, že každý z nich z ní bude mít prospěch.

Právě tak je tomu i tady. Ano, muž získává pomoc jemu rovnou, pomoc nevyčíslitelné hodnoty, pomoc, dokud je smrt nerozdělí.

„A co žena?“ nakrknou se v ten stejný okamžik všechny feministky světa. „Bůh, ten hrozný šovinista, ženy pořád jen utiskuje a má je za podřadné,“ napíší na své transparenty a budou se s nimi procházet Všemohoucímu pod nosem, dokud i je od nich smrt nerozdělí.

Je pravdou, že muži tak často uboze chápali, co od nich Bůh chtěl. Je to ve skutečnosti napsané už v předchozím slůvku. A přilne. A znovu je to zopakováno i v té smlouvě nové. Muži, milujte své ženy, jako Kristus miloval církev. A teď mi řekněte, kdo má jednodušší úkol?

Stejně smýšleli i farizeové, kteří se přišli zeptat Božího Syna, jakže to má být s těmi rozvodovými lístky, a že jim to Mojžíš dovolil. A aby ne, říkali si možná tiše, vždyť každému učenci je jasné, že žena byla stvořena jako pomoc pro muže, no a pomoc, ta se může vyměnit, když už nevyhovuje, nebo ne?

Ale i Syn Boží znal tato stará slova, ta, která Všemohoucí pronesl již na počátku, že muž musí přilnout ke své ženě, k jedné ženě, a milovat ji jako své vlastní tělo.

Ať každý nenávidí rozvod, hlásali proroci již ve Smlouvě staré, aby také ne, vždyť jde o prosté porušení smlouvy, a jestliže tedy máme za špatné a ohavné porušení smlouvy v mnohem méně důležitých záležitostech, jak můžeme brát na lehkou váhu porušení smlouvy tak závažné?

A podobně, i když o tom budu ještě trochu psát, nemohu pochopit, proč v dobách, kdy již není možné spoléhat se na slovo člověka ani v bezvýznamných obchodních záležitostech, a místo stisku ruky voláme notáře s jeho razítky, setrváváme u pošetilosti, která praví: „Hle, tuto smlouvu není třeba uzavírat před lidmi, vždyť se přeci máme rádi.“

…a budou jedno tělo.

A otázka mnoha mladých lidí zní: „A proč až po svatbě? Proč? Co je na tom špatného, když se dva lidé mají rádi? A když jim to dělá tak dobře?“

Ó ano, to by byla pravda, kdyby se nezapomnělo na jeden maličký detail. A jak už to bývá, takové detaily jsou občas to, co člověku dokáže zlomit vaz.

Kdyby totiž Hospodin Bůh stvořil sex tak, aby to bylo jen něco, co přináší potěšení, ba, i kdyby to bylo tak, že kromě toho slouží již jen k plození dětí, bylo by tomu vskutku téměř tak.

Jenže je tam ještě jedna maličkost.

„A budou jedno tělo.“ Neslyšíš z těch slov jakousi zvláštní závažnost? Jedno tělo, to již těžko rozdělíš, sekat údy, to strašlivě bolí!

Tady je totiž ten malý detail, Hospodin Bůh stvořil fyzické obecenství mezi mužem i ženou jako zcela zvláštní, výlučné a také nesmírně silné pouto, které má moc oba dva proplést úžeji a blíže, než by se to mohlo stát bez toho.

A to je něco, na co tak snadno zapomeneme, a čemu se tak mnoho mladých snaží dnes uniknout. Bible říká „jedno tělo,“ a člověk by chtěl dokázat, že to tak není, že tam žádný svazek, žádné pouto nevzniká, ale není to pravda. Jestliže vzniká pouto mezi přáteli, jestliže se tvoří i mezi lidmi se společnými zájmy, oč více zde, kde sám Hospodin Bůh, moudrý tvůrce všeho, co pod nebem je, vetkal něžné a přesto strašlivě pevné pouto do svého stvoření?

A to je potíž, že ono pouto bylo vytvořeno pro jednu, jen pro jednu jedinou, a již ne pro další, a tak není divu, že snaží-li se člověk ona pouta nevidět, a sváže-li se jimi, roztrhají ho na kousky.

Ne, opravdu je nelze tak snadno zpřetrhat, a právě proto je Hospodin Bůh umístil až do manželství.

Totiž, abychom si rozuměli, Jemu jde o rozhodnutí. Toto pouto má být výlučně pro dva lidi, něco, co je splete dohromady lépe, než nejzručnější kovář, a tak již muž musí být rozhodnut, že právě s touto ženou chce strávit zbytek života, vždyť jestliže jeho rozhodnutí není pevné a on si nakonec vše rozmyslí, kdo ví, na kolik kousků ona pouta roztrhají duši nejen jeho a jeho dívky, ale jak často to bývají i duše maličkých.

„A proč tam tedy musí být ta smlouva? Což nestačí pevné rozhodnutí?“ namítá další.

Ano, ale jestliže je rozhodnutí pevné, není přece žádnou potíží je stvrdit veřejně, nebo ne?

Kromě toho, i zde má Hospodin Bůh zcela jednoduchý a moudrý záměr. Známe-li se, pochopíme, jak často jsou i ta nejupřímnější rozhodnutí nakonec opuštěna, když se nevydaří podmínky, a jak často i ta největší touha nakonec musí odejít, neboť cena za její naplnění se nám zdá být příliš vysoká.

A jak často, jen kdybychom nebyli vázáni udělat nějakou činnost, jen kdyby všichni kolem nevěděli, že jsme to již slíbili, jak často ze svého rozhodnutí slevíme, jak často je pohřbíme někde v hlubinách zapomnění!

Proto smlouva je vždy tím, co dokáže podepřít rozhodnutí. Ne, nemá být činěna bezhlavě, rozhodně ne bez rozmyslu, a smýšlení, že když je rozhodnutí liknavé, pak smlouva vše zachrání, je dnes příliš často usvědčováno z nebetyčného omylu.

Ale právě proto byl trest pro dva lidi, kteří si za starého Izraele „povyrazili“ už před oddáním, svatba. Jako by zde Všemohoucí říkal: „Pojďme, lidé, pozvedněme se, podepřeme ještě jejich rozhodnutí, stvrďme je, ať je dodrží, ať má to pouto, které je mezi nimi utkáno, pevnou schránku smlouvy, snad ještě vydrží, snad bude možné je ještě zachránit, i když je jeho počátek v hanbě, snad se z něho nebudou chtít vyvléknout, odsekat to tělo, ke kterému se v mladické nerozvážnosti připojili a tak ničit i to vlastní.“

A děti?

Ano, i tam je rozdíl, třebaže není na první pohled patrný a já jsem ho také příliš nechápal, než jsem si přečetl následující slova, která napsal ve svém Vyznání člověk jménem Augustin:

„V těch letech jsem měl milenku, ke které jsem nebyl připojen zákonitým manželstvím. Byla to žena, kterou jsem objevil ve své umíněné vášni postrádající jakékoli porozumění, ale přesto byla jedinou, a já jsem jí zůstal věrný, a s ní jsem objevil, z vlastní zkušenosti, jak veliký rozdíl je mezi závazkem manželského svazku domluveného s výhledem na narození dětí, a dohodou žádostivé lásky, kde se děti narodí proti vůli svých rodičů – i když jakmile jsou narozené, vynutí si naši lásku.“