Tak chtěl nebo nechtěl?
„Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ (J 12.27)
Je teplý jarní podvečer a ve městě Jeruzalémě, jakožto i v celém širokém okolí, začíná jeden z největších židovských svátků. K večeři s beránkem zasedá i Mistr a spolu s ním nesourodá skupina dvanácti učedníků. Tento večer tráví takto pospolu vlastně naposledy, a plně vědom si toho je pouze jeden z nich. On jediný ví, že jsou to poslední klidné chvíle předtím, než bude potit krev v zahradě Getsemanské, než bude ponižován, urážen a zesměšňován římskými vojáky, poslední chvíle předtím, než projde krutým římským bičováním a naposledy vydechne v krutých bolestech na hrubém dřevu kříže.
Přesto nepropadá panice a snaží se poslední klidné chvíle využít, aby svým nejmilejším připomněl svá vlastní slova a mohl jim znovu projevit svou lásku a péči. Pokleká před každým z nich a vlastníma rukama jim umývá nohy, dokonce i tomu, který již v srdci nemyslí na nic jiného, než jak svého Mistra zaprodá. A když tento učedník mizí za dveřmi, znovu se Mistr s laskavou naléhavostí otáčí ke zbývajícím jedenácti a s něhou je vyzývá, aby se milovali navzájem, protože jedině tak svět pozná, že jsou jeho učedníci. Utěšuje je, aby se jejich srdce nechvěla úzkostí, ačkoli o jeho vlastní srdce se pokouší strach a úzkost. Ujišťuje je, že se rozhodli správně, když se rozhodli pro něj, neboť není jiná cesta, po které by mohli jít, jiná pravda, na kterou by se mohli spolehnout, ani jiný život, který by mohli žít. Ujišťuje je, že slyší jejich prosby a že je hotov na ně odpovědět. Připomíná jim, že pokud milují Otce, zamilují si i Jeho přikázání, dává jim výstrahu o ratolesti, která nenese ovoce, a na závěr se za ně za všechny modlí s ohromnou touhou v srdci, aby se žádný z nich po cestě neztratil a nezahynul, ale aby všichni došli až do Otcova příbytku.
Jak by si přál, aby je mohl ujistit ještě lépe! Jak by si přál, aby žádný z nich nepocítil hořkost, strach a zklamání, když ho uvidí umírat na kříži! Jak by si přál, aby pod křížem tito lidé mohli stát s pokojem a vědět, že za tři dny se spolu znovu setkají, a za mnohem radostnějších okolností! Je si však vědom toho, že ovce se rozutečou, jakmile bude jejich pastýř bit, a proto je v duchu smířen s tím, že na nějaký čas budou jeho nejmilejší rozprášeni a spoutáni okovy strachu, ačkoliv jim tolikrát říkal, že poté, co projde mnohým utrpením a zahyne na kříži, přijde čas jeho vzkříšení.
A pak už večeře končí. Jeruzalém už dávno přikryla tma a Mistr se svými učedníky odchází do zahrady, kde padá na tvář a ve strašlivé úzkosti se modlí. Dokonce se Otce ptá, zda by bylo možné, aby ten kalich utrpení, který mu vyvstává před očima, nemusel pít. Na pomoc mu musí přijít jeden z nebeských andělů; urputný boj, který Mistr svádí, prozrazují krůpěje krvavého potu, stékající mu po tváři. Již dlouho to nepotrvá a bude zatčen. Pak se stane vše, co Otec se Synem ve své moudrosti již dávno předpovídali a na čem se již na počátku věků domluvili. Syn bude přibit na kříž a jeho krev obmyje každý lidský hřích.
A já se ptám: Co myslíte, chtěl jít Ježíš na kříž?
Ptám se proto, že většinou slýcháme tuto odpověď: „Nechtělo se mu! Šel tam proto, aby naplnil Otcovu vůli, ale kdybyste jen věděli, jak se mu nechtělo!“ Ještě jsem snad neslyšela kázání o Boží vůli, ve kterém by v tomto kontextu nebylo vzpomenuto Ježíšovo volání v zahradě Getsemanské: „Otče, je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň.“ (Lk 22.42) Opravdu to tedy nevypadá, že by se Ježíš na kříž těšil, a dává to smysl – vždyť kdo z lidí – snad kromě šílenců a zvrhlíků, a Pán Ježíš nebyl ani jedno ani druhé – by si přál, aby mu do rukou a nohou vráželi železné hřeby a nechali ho zemřít v hrozných bolestech? Přesto si nemyslím, že Pán Ježíš na kříž jít apriori nechtěl, a vysvětlím proč.
Představte si sami sebe v této situaci: Trávíte s přáteli dovolenou na nějaké horské chatě. Je únor a venku mrzne, až praští, a vy se právě vracíte z dlouhé a vyčerpávající túry. Venku se stmívá a vy se těšíte, až si sednete ke krbu, dáte si horký čaj a zahřejete prokřehlé končetiny. Už stojíte před chatou, když najednou si všimnete, že jeden člen výpravy chybí. Musel se ztratit teprve před chvílí, ale na vaše volání nikdo neodpovídá. Na hory se snáší tma, rtuť v teploměru se schovává hluboko pod bodem mrazu a vy jste do jednoho zmrzlí, unavení a vyčerpaní. Co uděláte? Půjdete dovnitř, zatopíte si v kamnech a uvaříte si čaj, „vždyť je to jeho problém, že se ztratil“, nebo se vykašlete na to, po čem křičí vaše tělo, a zorganizujete záchrannou akci? Chcete zachránit svého kamaráda, nebo nechcete?
Já vím, příklad je to nedokonalý, ale podstata zůstává stejná. I Ježíš šel na kříž, protože nás chtěl zachránit, ano, protože přesně toto byla Otcova vůle, o které Syn tak často mluvil a na jejímž splnění se chtěl podílet. Ježíš nepřinesl oběť pro oběť (jak to ve své snaze zalíbit se Bohu mnohokrát děláme my a myslíme si, že to Bohu udělá radost), ale přinesl oběť s cela jasným a konkrétním cílem: zachránit svět, získat svou Nevěstu, získat nespočet bratrů a sester, těch maličkých, kteří by bez Jeho oběti museli být odsouzeni a skončili by v ohnivém jezeře.
A proto si myslím, že mnohokrát podstatnější je fakt, že Ježíš na kříž jít chtěl, vždyť i Písmo nás učí, že „pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, nedbaje na potupu“ (Žd 12.2, KMS). Pro radost! Ano, nebylo to lehké rozhodnutí a já to vůbec nemíním nijak zlehčovat, vždyť i kvůli mým nepravostem mu rozdrtili nervy v zápěstí a do krve rozedřeli záda! Ježíš však viděl dále, než vidíme my. Viděl zástupy těch, které tolik miloval a kteří díky jeho oběti budou moci přijmout spasení z Boží ruky, viděl mě, tebe, tebe, a ano, i tebe, viděl nás všechny a jeho srdce se radovalo, že už s ním zůstaneme navěky a nikdo nás z jeho ruky nevytrhne. Tak obrovská je jeho láska k nám!
Ještě jedna otázka se v této souvislosti občas rodí v leckteré křesťanské hlavě.
„A byla to opravdu TA NEJLEPŠÍ CESTA i pro Ježíše? Bůh říká, že má pro každého z nás tu nejlepší cestu, ale zrovinka u jeho Syna se mi zdá, že tady to zrovna "nejlíp“ nedopadlo. Tak jak to tedy je? Neznamená to snad, že nejlepší cesta pro náš život nemusí být nejlepší pro nás, hlavně když je nejlepší pro ostatní a taky pro Boha? A co když… a co když…"
Netrvá dlouho a člověk už se vidí na té své „nejlepší“ cestě a hrozí se, co všechno si na něj ten Bůh ještě vymyslí, než ho konečně pustí do toho svého království. Deprese, zoufalství a strach si pak v duši udělají parádní mejdan. Sama to přemýšlení znám a NIKOMU jej nedoporučuji. Ono je totiž úplně mimo.
Vraťme se k příkladu vysokohorského výletu. Cožpak by vám jako nejlepší cesta v situaci, kdy se vám v hrozném počasí ztratil milovaný člověk, přišlo, kdybyste si sedli do chaty, zapálili oheň a zachumlali se do teplé deky, zatímco on by mrzl někde ve sněhu, tmě a zimě? Cožpak by vám to neutrhlo srdce, kdyby tam venku zemřel? Cožpak by vás až do konce života netrápilo, že už si s ním nikdy nebudete moci popovídat? Cožpak byste si nevyčítali, že jste pro jeho záchranu nic neudělali?
A když se vám svého přítele nakonec podaří zachránit, ačkoli to třeba odnesete podchlazením nebo chřipkou, cožpak nebude vaše srdce jásat a radovat se? Cožpak celá vaše bytost nevydechne úlevou, když ho zase uvidíte živého a zdravého?
Ani Pán Ježíš neznal lepší cestu, po které mohl jít, když viděl na vlastní oči bídu lidské duše, když byl svědkem, v jaké temnotě a bezbožnosti živoří ti, které jeho Otec s takovou láskou a nesmírnou péčí stvořil, aby byli Jeho obrazem. Ano, kdybychom mu nebyli nadevše drazí, kdyby pro nás Boží srdce nekrvácelo, pak by si Pán Ježíš klidně mohl položit nohy křížem na stůl a dát si třeba dvacet. Ale protože si nás cenil víc než sám sebe, protože nás tak hluboce miloval, udělal všechno pro to, aby nás zachránil a navěky se pak mohl radovat z těch, kteří přijali Boží milost. Byla to Boží láska, která se rozhodla pro kříž jako pro nejlepší řešení. Chvála Pánu za to! On je úžasný, přenádherný a laskavý Bůh, dobrý Otec a slitovný Pán, a já si nedovedu představit, jak hrozné důsledky by pro nás mělo, kdyby takový nebyl. To už by pak bylo lepší vůbec se nenarodit…
Pokoj vám. Kéž jsou tato slova pro vás povbuzením a ujištěním, že nad námi kraluje někdo vskutku Nádherný, komu stojí za to otevřít své srdce dokořán, někdo, komu se nemusíme snažit vlichotit do přízně ani se snažit předstírat, že jsme lepší, než ve skutečnosti jsme. Přestaňme se už Bohu snažit zalíbit ze své vlastní síly a pozvěme ho, ať tu nádhernou práci v nás vykoná On sám. Jedině tak můžeme mít jistotu, že se náš charakter opravdu změní k lepšímu. Vždyť On moc dobře ví, jací ve skutečnosti jsme, a přesto nás tak upřímně miluje. Pokoj vám.
„A tak, bratří moji, radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou.“ (Fp 3.1)