Příliš mnoho
„Měj taky trochu zdravé sebevědomí!“ slyšel jsem lidi říkat. „Tvůj problém je, že si o sobě myslíš příliš málo,“ tvrdili na každém nároží a na každém vyvýšeném místě.
Dobrá, řekl jsem si, možná máte pravdu, koneckonců, proč to nezkusit, vždyť bych sám chtěl zamést s tím pocitem, že se až tak moc k ničemu nehodím a nic moc neumím.
„Ty to dokážeš,“ šeptaly tiché hlasy lidského společenství. Já to dokážu, šeptal jsem si i já, když si mé sebevědomí obléklo nádherný šat ze sametu a aksamitu a s bělostně vycíděným chrupem a zářivým americkým úsměvem se jalo promenádovat po matičce Zemi.
Uviděla mne však paní Realita, a strašlivě se rozzuřila. „Co si to o sobě myslíš?“ křičela jako smyslů zbavená. „Kam se to cpeš ty jeden holomku? Copak v té tvojí palici není ani dost rozumu na to, abys pochopil, že na tohle nemáš? Že si o sobě myslíš příliš mnoho?“ A několika pádnými ranami své pravice mne srazila do prachu.
Zvedl jsem se, oprášil jsem zaprášené aksamitové rukávy, a snažil jsem se jí proklouznout za zády, ale byla na mne příliš rychlá. Někdy jsem jí sice dokázal uniknout a chvíli se konejšit myšlenkami na vlastní výjimečnost a schopnosti, ale nakonec mne vždy dostihla, a já se zase ne příliš důstojně válel na matičce Zemi.
V uších mi zněl válečný chorál lidského pokolení:
„Nech ego k výšinám,
až k slunci vznést.
Pak bude život sám
nádherně kvést!“
a tak jsem se jím povzbuzen vždy znovu pozvedl, ale Realita byla neúprosná. Vždy, když jsem si o sobě myslel víc, než bylo na místě, nakonec mne dostihla, a čím více jsem si o sobě myslel, tím hlouběji jsem padl a tím více mne od pádu bolela ústa.
Nakonec jsem svůj boj s Realitou a její známou Zkušeností vzdal, a řekl jsem si: Nu, zdá se, že nejsi takový superman, jak sis myslel. Je na čase uznat, že je toho mnoho, co se ještě potřebuješ naučit.
A učil jsem se a učím se dodnes. Ve škole, v práci, doma, v životě. Je toho tolik, co ještě neumím, tolik, co se potřebuji naučit, tolik věcí, ve kterých se mohu stále zlepšovat. Mé uši se alespoň trochu otevřely, aby byly ochotné slyšet dobrou radu a pádů a karambolů již nebylo tolik.
Jsem celkem dobrý člověk, říkal jsem si, slušný a hodný, no radost pohledět.
Doslechla se o tom ale paní Realita, a strašlivě se rozzuřila. „Příliš mnoho si o sobě myslíš!“ zasyčela pohrdavě, když ji o tom v její komnatě zpravili, a ihned si nechala přivést svého bratra Zákona.
Když se sešel den se dnem a hodina s hodinou, oba se setkali poblíž mého domu, aby mi zase dali za vyučenou.
„Příliš si o sobě myslíš!“ kárala mne Realita v přestávce mezi levým a pravým hákem, zatímco její bratr Zákon tiše citoval ze své knihy: „Nebudeš lhát, nebudeš krást, nebudeš závidět, opovaž se chtivě pohlédnout na ženu, nebudeš reptat, nebudeš dychtit po majetku někoho jiného…“
„Dejte mi ještě šanci!“ sténal jsem mezi ranami. „Napravím se, slibuji, dám si předsevzetí, budu si dávat pozor na jazyk, opravdu se změním!“
Šanci jsem dostal, ale vedlo se mi právě tak jako dřív. Už už jsem si myslel, že jsem to zvládl, že teď jsem opravdu ten dobrý člověk, ale čím víc jsem si o sobě myslel, tím hlouběji jsem zase padl, do vlastní lenosti, neschopnosti, apatie.
Zkoušel jsem si zacpat uši, abych aspoň neslyšel Zákon, jak cituje ta svá ohavná přikázání, ale nic se nezlepšilo, protože Realita mi stejně podle těch přikázání dávala co proto, a co jsem zasel, to jsem také sklízel.
Nakonec, znovu jednou v přestávce mezi levým a pravým hákem, jsem toho měl právě tak dost. „Proč mě pořád bijete?“ tázal jsem se v hluboké beznaději. „Vždyť já nevím, jak bych se měl změnit, prostě to nedokážu, i kdybyste ze mne duši vymlátili! Co mám podle vás dělat, abych byl zachráněn?“
Tehdy poprvé jsem viděl tu neúprosnou paní Realitu zmatenou. Zjevně na něco takového nebyla zvyklá, nepočítala příliš s tím, že by si snad někdo z pyšného pokolení lidského uvědomil to, co má každého dne před očima a na talíři.
„Co s ním budeme dělat?“ otočila se zmateně na svého bratra.
„Popravit,“ odtušil lakonicky Zákon, a začal si brousit sekeru.
„Ne, ne, počkej,“ přemýšlela a vzpomínala, „tak to přeci Pán nebes neustanovil. Jak to jenom…“ Ale nemohla si vzpomenout ať přemýšlela jak přemýšlela, a tak nakonec jen šeptem dodala: „Dovedeme ho za mou sestrou Milostí, ta si s ním už bude vědět rady.“
Dovedli mne do prostého domku paní Milosti, která se mne ujala a ošetřila mi nejhorší rány, a před Zákonem s nabroušenou sekerou rozhodně zavřela dveře.
„Ale co mám dělat, abych byl zachráněn?“ tázal jsem se jí, jakmile jsem jen trochu nabyl síly.
„Věř v Pána Ježíše Krista, v Syna Božího, a On tě zachrání,“ řekla mi tiše Milost.
„Ale kde je?“ ptal jsem se zoufale. „Jak se k němu dá dojít?“
„Ale maličký,“ usmála se na mne laskavě, „on přeci nikdy není daleko od těch, kdo ho upřímně hledají a volají.“
A s těmi slovy odešla a nechala mne v pokojíku samotného.
„Pane Ježíši, já vlastně vůbec nevím, jestli jsi,“ šeptal jsem toho večera roztřesenými a nejistými rty, „ale jestli ano, pak bych tě chtěl poznat.“
Tehdy přišel.
Ne, opravdu nebyl daleko, zdálo se, jako by snad již čekal, až na něj zavolám, a stal se mým průvodcem a pastýřem.
Byl jsem rád, věděl jsem, že na cestě životem to budu jistě potřebovat. Kromě toho, starý Zákon se jej k smrti bál, kdysi totiž Ježíši svou sekerou setnul hlavu, ale on vstal z mrtvých a vzal mu z rukou všechnu jeho moc nad lidským pokolením.
A tak jsem procházel světem křížem krážem, a hledal jsem církev. Pak jsem ji nalezl, a vešel jsem dovnitř, ale našel jsem v ní svět.
Její proroci volali: „Myslíte si sobě příliš málo! Je třeba abyste změnili své smýšlení o sobě!“ a všem, kdo byli ochotni naslouchat tvrdili: „Bůh pro vás má veliké věci v budoucnu! Skvělé časy! Ano, i Tebe si chce použít k veliké a slavné službě! Získáš mnoho duší! Budeš úspěšný byznysmen!“
Slyšel jsem Realitu, jak si v koutku mne pěsti a skřípe zuby, ale neposlouchal jsem ji. Copak to nebyli proroci živého Boha? A copak jim všichni nepřikyvovali?
„Bůh chce, abys byl velkým vedoucím,“ tvrdili proroci každému, kdo byl ochoten jim naslouchat, „jen změň své smýšlení o sobě.“
Církev sebevědomá, měnící realitu, čítával jsem na transparentech, které zdobily domy i všemožné akce.
„Příliš si o sobě myslíte,“ slyšel jsem neúprosnou Realitu zadýchaně opakovat mezi přesně mířenými údery, kterými ony děti Boží posílala stejně jako bezbožníky nemilosrdně k zemi.
„I ty si o sobě zase myslíš moc,“ vmetla mi do tváře, když jsem se zase setkali, a i má sláva se opět válela v prachu.
Slyšel jsem proroky dokonce tvrdit dychtivě naslouchajícím: „Bůh říká, že máš dobré srdce,“ a i přes halas a hřmot jásajících davů jsem zaslechl skřípění, jak si starý Zákon brousil sekeru.
Potkal jsem paní Realitu a jejího bratra, ty dva nemilosrdné posly Všemohoucího, ještě mnohokrát, dostal jsem nemálo ran, a tolikrát jsem slyšel její tichý šepot: „Příliš si o sobě myslíš.“
„Máš pravdu,“ musel jsem vždy uznat, když mi můj Spasitel pomáhal vstát z prachu a doplňoval to, co mi chybělo.
Zjistil jsem však zajímavou věc. Čím méně si toho o sobě myslím, tím jsem spokojenější. Neočekávám tolik od sebe, chápu víc, co jsem vlastně zač, a tak se mi dostává hojné pomoci od Toho, který za mne zemřel.
A čím méně si toho o sobě myslím, tím toho, světe div se, také více udělám. Nepadám již tak často, nehoním se tolik za velikými věcmi, za divy, jež nevystihnu, za vzdušnými zámky, které se nakonec rozplynou jako onen pověstný hrnec zlata na konci duhy. Mám tedy víc času i víc síly na to dělat něco užitečného.
„Příliš mnoho si o sobě myslíš,“ říkala mi paní Realita zase včera po dobře mířeném úderu mezi oči.
„Ale možná,“ dodala, když mi můj Spasitel pomáhal na nohy, „možná tak za dvacet, třicet let, z tebe opravdu něco vychováme.“
A v očích jí plály radostné jiskřičky.