Tue 29. 1. 2008

Hrdina

Hrdina

„Sylvan!“ Šest a půl stopy vypracovaného svalstva se napřímilo v sedle, když Toran konečně v dáli spatřil cíl jejich dnešní cesty. Jeho společník chvíli nereagoval, zdálo se, že v sedle sedí již jen pouhou náhodou a jen zázrakem se dosud neválí v prachu. Po chvíli však přeci zvedl nesmírně unavené oči k obzoru, kde se rýsovaly hradby města v průsmyku.

„Myslel jsem si, že z tebe do skončení cesty udělám jezdce,“ uchechtl se Toran, „ale zdá se, že jsem se spletl.“


„Sylvan,“ splynulo ze zachmuřených rtů čtyřicátého pátého lorda protektora horského města, mistra Peregrina. Stál na terase protektorského paláce, usilovně přemýšlel a za nervózního bušení prstů čekal na svého zástupce.

Miloval tenhle výhled, obzvláště za mlhavých rán, kdy se slunce pomaličku nořilo z oparu a prozařovalo pohádkově zamlženou krajinu kolem, ale dnes pro něj téměř vůbec neměl oči. Vlastně jsem něco takového vůbec nechtěl dělat, pomyslel si znechuceně, jenže bozi vědí, že jsem neměl na výběr.

Z myšlenek ho vyrušilo rázné zaklepání. „Pojď dál, Ješúbe,“ pozval Peregrin dál očekávaného příchozího, „tak kdy dorazí?“

„Pane,“ uklonil se zadýchaně protektorův pobočník, „budou tu nejpozději do týdne, ale spíše tak do čtyř dnů.“

„Dobrá,“ poklepal Peregrin ještě jednou nervózně na zábradlí terasy, „pak bys měl jít rychle najít někoho, kdo by se nám hodil pro náš plán.“


„Hej, hostinský, chci dva pokoje pro dva chlapy na dvě následující noci a dneska něco pořádného k večeři,“ rozezněl se přeplněnou krčmou hluboký Toranův hlas a ve vzduchu se zablýsklo zlato, které vysoký barbar hostinskému hodil. „Jo a venku máme dva koně, pořádně se o ně postarej dokud neodjedeme.“

„Jak si přejete, pane,“ uklonil se malý silnější muž, který vedl zdejší krčmu. „Pokoje vám ukáži hned a jídlo budete mít připravené do půl hodiny. Budou si pánové přát něco k pití?“

„Jaks to uhodl, ty jeden trpaslíku?“ zasmál se potěšeně Toran, „připrav mi tři korbele toho nejlepšího Sylvanského piva, už mi pořádně vyschnul krk. Jo, a tady mému příteli,“ ušklíbl se po straně na svého znaveného společníka, „nejspíš nalej sklenici mléka.“


Elvin se díval přes stůl na vysokého barbara, jak zuby rve maso z opečené kýty a sám se také snažil doplnit síly po namáhavém dni. Obdivoval, s jakou lehkostí se Toran chová v pro něj neznámém prostředí, sám by se v tak velikém městě cítil nadobro ztracený a určitě by ho dřív nebo později někdo ošidil.

Což si ovšem nikdo vůči vysokému válečníkovi, jehož pověst ho předcházela kamkoli přišel, nedovolil.

„Zítra máš volno,“ oznámil Toran Elvinovi v přestávce mezi masem a pivem, „už jsem dlouho nebyl ve městě a chci ze sebe trochu spláchnout prach všech možných cest, a tak vyjedem až pozítří ráno. Do tý doby si dělej co chceš, Sylvan je celkem klidný město a když nebudeš nikoho provokovat, v podstatě se ti nic nemůže stát.“

Elvin mechanicky přikývl, na nic víc se už dnes nezmohl. „Prosím tě,“ zeptal se ochraptělým hlasem na jedinou otázku, která mu dnes večer ještě vrtala v hlavě, „proč jsi objednal dva pokoje a ne jen jeden společný? Vždyť bychom se tam v pohodě vešli?“

„To máš tak,“ ušklíbl se Toran, „já si tu chci odpočinout, a mně se nejlíp odpočívá v něčím náručí. A jak jsem tě pozoroval, nejspíš by ti něco takovýho bylo proti srsti, nebo ne?“


Synku, žij tak, abych na tebe mohl být já i Bůh na nebesích hrdý.

Elvin byl k smrti unavený, jeho tělo ho po celodenní jízdě už téměř přestalo poslouchat, ale duch mu v nitru plápolal a zabraňoval mu okamžitě usnout.

Bylo to jako včera, viděl před sebou svého otce, jak se s ním loučí než jej vypravil na dalekou cestu do provincie Ulienu, kde si mohli dovolit koupit kousek vlastní půdy a se Sinajou založit své vlastní hospodářství. Otec mu zůstával v paměti právě tak, jak vypadal toho posledního dne – vysoký, osmahlý rolník, zocelený tvrdou prací na polích svého lenního pána, s jiskrnýma očima a pevným stiskem.

Jenže teď už tak asi nevypadá, zaplavil Elvina znovu smutek. Bylo tomu již téměř tři týdny, co dostal zlou zprávu, že jeho otec umírá. Dostal jakousi nemoc, která ho pomalu užírala a ničila, a Elvin si neuměl vůbec představit, že místo toho silného a zdravého muže uvidí někoho, kdo bez cizí pomoci nedokáže ani přejít místnost.

Umírám, synku, psal Elvinovi v dopise, a chtěl bych tě ještě jednou vidět. Rád bych ještě držel v náručí i malého Árona, ale je mi jasné, že se nemůžeš jen tak vypravit přes hory s celou rodinou. Udělej mi prosím aspoň to k vůli, a vyprav se za mnou sám.

Jedu za tebou, otče, pomyslel si tiše Elvin, a díky nebesům, že mi poslala do cesty právě toho barbara. Musel jsem sice prodat jednu z našich dvou krav, abych mu měl čím zaplatit za doprovod, ale jinak vůbec nevím, jak bych se dostal přes Asienský les živý.


Peregrin stál na terase a pozoroval, jak se slunce již sklání k západu a jeho paprsky jemně hladily jeho ustaranou tvář.

Vzpomínal.

Vzpomínal, jak před čtyřmi lety stál právě pod touto terasou, a jménem všech nespokojených občanů Sylvanu přednášel požadavky tehdejšímu protektorovi. Peregrin uměl mluvit, a když ho chytl řečnický zápal, tryskala z něj slova jako z fontány a okolostojící lidé z ní žížnivě pili.

„Chceme snížit daně, vaše milosti, toto břímě na nás spočívá jako by nás ležela celá hora Termin, dusí naše obchody a nehorázná cla jsou pro nás jako provazy zabraňující nám pořádně se rozběhnout,“ volal tehdy na Leithově náměstí před rozvášněným davem. „Také je třeba podpořit všechny bohulibé činnosti, které jsou v Sylvanu prováděny! Ano, je skvělé, že lord protektor zajišťuje výstavbu nejhonosnější čtvrti města a podporuje řemeslníky, ale mezitím jsou naše nemocnice výsměchem všemu lékařství a školy si nemohou dovolit najmout kvalitní učitele! Nedokážete-li toto zajistit občanům sylvanským, měl byste ze svého místa odstoupit a přenechat jej schopnějším!“

„Má pravdu! Ať Weylen odstoupí!“ rozléhaly se tehdy náměstím nadšené výkřiky.

Po týdnu nepokojů Weylen nakonec odstoupil a Peregrin začal obývat jeho komnaty v protektorském paláci.

Jenže již po půl roce své vlády zjistil, do jaké pasti to vlezl.

Obchodníci se domáhali snížení daní, ale Peregrin si to nemohl dovolit, pokud chtěl dát občanům to, co jim nasliboval, ba, aby všechny sliby splnil, musel by daně ještě zvýšit. Stará pravda, že vláda nemůže vydat žádné peníze kromě těch, které vybere, mu začala klepat na rameno a místo rozhodného vládce z něj udělala pouhého lokaje, který se snaží nabubřelý systém udržet v jakémsi chodu.

Jistě, daně by se mohly snížit, kdyby přestal brát peníze všem a dávat je řemeslníkům jako takzvanou „podporu podnikání“ nebo je vrážet do nákladné výstavy městských škol, jenže Peregrin si uměl představit, jak by to dopadlo. Jeho již tak dost vratká židle by se zachvěla pod náporem rozhořčených občanů sylvanských, a jeho vláda by se roztříštila na kousky.

„Tak zruš ty výhody pro kněží, řemeslníky a kupce,“ opakoval mu občas jeho přítel Ysmail, „je to stejně v podstatě tak, že ty sebereš peníze měšťanům, kterým patří, a dáš je těmhle zákonem chráněným druhům, kterým nepatří. Je to stejné, jako kdyby kněz sebral pod pohrůžkou biřicem měšťanům ty peníze sám – je to obyčejná zlodějina.“

Peregrin si to dobře uvědomoval, ale na to, aby se podle toho zařídil, nikdy nesebral odvahu. Lidi by tak jednoduchou věc nikdy nevzali, třásl se občas strachem na svém lůžku, a když seberu peníze řemeslníkům, roznesou mě v zubech po úbočích Terminu.

„Co jsem tedy měl dělat!“ vykřikl do tváře netečnému zapadajícímu slunci, „co mi ksakru zbývá jiného, než se snažit udržet tuhle kývající se židli tak dlouho, jak to jen půjde, tvářit se, že něco měním, když nemůžu změnit vůbec nic – ani snížit daně, ani vzít lidem nespravedlivé výhody, na které si zvykli – a tiše se po straně snažit, abych z toho taky něco měl. Koneckonců, každý musí myslet na své stáří!“

„Pane, myslím si, že někoho mám!“ Ješúb přerušil protektorovy myšlenky jako blesk z nebe a zadýchaně ze sebe chrlil: „Včera večer přijel do města váš starý známý Toran, a dokonce to bude mít i při cestě. Jede s nějakým rolníkem do Ithilienu.“

Toran, Toran, vzpomínal Peregrin na svá dřívější setkání s mohutným barbarem, ten nikdy nic nenamítal proti snadnému přivýdělku i když to nebylo úplně podle zákona.

„To by mohlo být,“ usmál se poprvé toho dne, „a co ten rolník, nebude dělat potíže?“

„Nemyslím, pane,“ opáčil Ješúb, „pokud vím, potřebuje se z nějakého důvodu nutně dostat do Ithilienu, a tak bude jen rád, že bude mít silnější doprovod pro průjezd Asienským lesem a ještě si něco přivydělá.“

„Dobrá, přiveď je,“ rozkázal Peregrin a otočil se zpět, aby zachytil poslední paprsky slunce.


„Situace je taková,“ začal líčit Peregrin Toranovi a jeho společníkovi, když je Ješúb v doprovodu stráží přivedl až do jeho komnaty. „Podařilo se nám za poslední rok ušetřit nějaké peníze z vybraných daní, odhadem tak kolem dvaceti tisíc dukátů. Jenže do týdne tu bude sir Devin s královskými výběrčími daní, a jakmile zjistí, že máme v pokladně přebytek, je jasné, co s ním asi tak udělají. A mě se osobně příčí cpát peníze do chřtánu těm nenažraným obludám,“ otočil se s předstíraně rozhořčenou tváří na vysokého barbara.

„Jenže je tu potíž – já nemůžu ty peníze jen tak vzít a použít je pro nějaký bohulibější účel, řekněme abych zvýšil blaho svých přátel, na to by se přišlo při kontrole, kterou tihle čtyřikrát zatracení vyděrači určitě udělají. Potřebuju od vás pomoc,“ naklonil se Peregrin diskrétně k Toranovi, „a samozřejmě to nebude zadarmo.“

„Poslouchám,“ usmál se poprvé od vstupu do místnosti Toran a tvářil se zcela zaujatě.

„Celou věc uděláme takhle. Já ti vydám těch dvacet tisíc dukátů z pokladny s pověřením, abys pro sylvanskou stráž koupil v Ithilienu stovku nejlepších hřebců. Ty s těmi penězi dojedeš až do města, kde je předáš Ješúbovi, který tě bude se stráží doprovázet, kdyby se ti náhodou chtělo pláchnout. Já se postarám, aby se o to nikdo moc nezajímal – sir Devin to nepozná a tvé jméno je dost známé na to, aby to bylo důvěryhodné.

Za celou věc dostaneš deset procent z celé částky a tvůj společník, protože se ho to taky bude týkat, pět procent. Jak vidíš, není to nic těžkého, jen se musíš chvíli tvářit jako nákupčí koní, ale to ty, jak tě znám, klidně zvládneš.“

„To by šlo,“ souhlasil po chvíli přemýšlení Toran, „stejně jsem už z tohohle kraje chtěl vypadnout.“

„Vy předpokládám také nebudete nic namítat,“ obrátil se Peregrin k Elvinovi, který nervózně postával vedle.

Elvin chvíli nic neříkal a bylo vidět, jak se mu roztřásly ruce.

„Ksakru chlape,“ praštil ho Toran do zad, „taková nabídka se přeci neodmítá!“

„Pane, odpusťte,“ pozvedl po chvíli Elvin oči, „ale já se nemohu podílet na něčem, co je podle mého soudu nepoctivé.“

„Ale pomyslete, jaká příležitost se vám tu nabízí,“ užasle namítal Peregrin, „jak vidím, nejste ani zdaleka bohatý člověk, copak nevíte, co se dá pořídit za tisíc dukátů?“

„Odpusťte, pane, ale prohřešil bych se tím proti svému otci i Bohu, nemohu se na tom podílet. Poslyšte však moji nabídku: Nechci vám dělat nějaké potíže, můj otec umírá a chtěl mne ještě před smrtí vidět. Pojedu tedy do Ithilienu sám bez Toranova doprovodu, a o celé věci se nezmíním ani živé duši.“

„Chlape, ty ses zbláznil,“ vybuchl nahněvaně Ješúb, „Robinovi muži tě v Asienu stáhnou z kůže a vykuchají jako králíka!“

„Nemohu, pane,“ šeptal pobledlý Elvin, „prostě nemohu, odpusťte mi.“

„Je vám doufám jasné,“ řezal Peregrinův hlas jako nabroušený dvojsečný meč, „že s takovou vás prostě nemůžeme nechat jít. Zajistíme vám ubytování v cele ve věži a dostanete celou noc na rozmyšlenou. Kdybyste si to chtěl rozmyslet, má nabídka stále platí. Jinak… v Sylvanu se občas lidé ztrácejí…“ dodal významně lord protektor.

„Nemohu, pane,“ pozvedl Elvin oči a podíval se vládci přímo do tváře, „prostě nemohu.“

„Stráže!“ zavolal rozhněvaný Peregrin muže čekající přede dveřmi, „zavřete tady toho do věže!“


Toran se probudil v poloprázdné krčmě s hlavou na stole. Kolik jsem jich to do sebe nalil? tázal se sám sebe, ale zatemnělá mysl mu nedokázala na otázku odpovědět. Mohutný barbar sice vydržel téměř dvakrát tolik co průměrný voják, ale jak se nad ránem pomalu probouzel s třeštící hlavou, věděl jasně, že to tentokrát trochu přehnal.

„Sakra,“ odplivl si na špinavou podlahu, „proč ten zatracenej hlupák nemohl ustoupit! Místo peněz dostane sekeru a Peregrin dá jeho hlavu supům!“

Na stole se blýskal poslední zlaťák, poslední, který Toranovi zbyl z domluvené odměny za to, že bude Elvina doprovázet do Ithilienu. Měsíční světlo se na něm odráželo a posílalo Toranovi do očí vyčítavé záblesky.

„Aby ho čert spral,“ zaklel do ticha nadcházejícího rána potácející se válečník, „zkusím ho ještě přesvědčit, aspoň to mu dlužím.“


Kde se nacházela Peregrinova věž moc dobře věděl, patřilo to vždycky k jeho prvním zvykům obhlídnout si městská vězení. Až příliš často z nich pak totiž musel utíkat.

Toran si byl dobře vědomý, že do cely se dostat nedokáže, dvůr pevnosti byl příliš dobře střežený a kromě toho, nechtěl způsobit poplach. Ale věž samotná byla postavená z hrubého kamene a pod příkrovem tmy se mohl až příliš snadno dostat přímo k Elvinovu okénku.

Sviiist, zašeptalo tmou hozené lanko s hákem, po kterém se obratný barbar vyšplhal až na římsu pod Elvinovým okénkem. Jeho silné prsty zkušeně nacházely spáry ve zdi a i přes těžký meč visící na zádech se při výstupu téměř nezadýchal. Toran se musel pro sebe usmát. I když mu v hlavě stále třeštilo, pořád ještě dokázal přelstít i Peregrinovy stráže a dostat se tam, kde by ho nikdy nečekal.

„Tak nerozmyslíš si to?“ Z okénka Elvinovy cely náhle zazářil paprsek světla a až k Toranovým napjatým uším dolehl Peregrinův hlas.

„Pane,“ odpověděl na otázku unaveně, ale pevně Elvin, „už jsem vám řekl, že nemohu, nebudu se podílet na něčem nepoctivém.“

„Chlape, víš, že tě za to nechám zabít?“ otázal se ho mrazivě Peregrin.

„Snad do poslední chvíle doufám, že si to přeci jen rozmyslíte,“ pokusil se Elvin o zlehčení situace, ale pak se jeho klid rozpadl.

„Proč mě prostě nenecháte jít?“ ptal se protektora roztřeseně, „copak vám není jasné, že svoje slovo dodržím? Nic od vás nechci a nijak vám neuškodím, nikomu to neřeknu, jen prostě nemůžu udělat to, co po mně chcete! Proč mě nenecháte jít?“

„To je dobrá otázka,“ pronesl hovorovým tónem Peregrin, „dobrá poslední otázka na tomto světě. Podívej se třeba na Torana, na toho silného válečníka, kterého se bojí snad ve všech zemích okolo. Když se naštve, dokáže rukama vyrvat strom z kořenů a na vlastní oči jsem viděl, jak zmlátil četu královských vojáků. Nebezpečný chlap, to ti říkám, a taky jsou s ním potíže – když něco cenného není pořádně přibité, vsaď se, že to ukradne, žádnou hezkou sukni nenechá nedotčenou a těch potíží, co už způsobil! To ty jsi proti němu učiněný svatoušek,“ uchechtl se Peregrin.

„Jenže i když je Toran neřízená střela, dá se v rámci možností řídit – když víš, co na něj platí, můžeš si být jistý, že udělá přesně to, co chceš, věci, které ho ovládají, jsou mimo něj, trčí z něj provázky, za které se dá tahat. Nabídni mu snadně vydělané peníze a pár ženských a máš ho z krku, ani nemukne.

Naproti tomu ty jsi úplně jiný případ. Neplatí na tebe ani peníze a úplatky, ani výhrůžky, strach a násilí, nic z toho tě nepřiměje, abys změnil názor, protože z tebe, chlape, netrčí žádný viditelný provázky, za který bych mohl tahat, řídíš se něčím, co máš uvnitř, tuším že vy tomu říkáte svědomí. Jasně že vím, že bys nejspíš své slovo dodržel, ale nemůžu si to nijak pojistit, nemůžu tě nijak ovládat, musel bych ti věřit.

A to,“ Peregrin se významně odmlčel, „si prostě nemůžu dovolit.“

Ohnivý šíp protektorových slov vyletěl okénkem cely ven na čerstvý vzduch a neomylně nalezl Toranovo srdce, pronikl všemi bariérami, které kolem něho nastavěl a zaryl se mu hluboko do nitra.

„Ješúbe,“ slyšel jen matně zcela ochromený barbar, „odveď ho a zabij a jeho tělo hoď na severní skládku.“


Svítalo, když ho našel.

Jeho tělo leželo bez hlavy mezi odpadky a pobíhajícími krysami a supi se už pustili do jeho střev.

Toran si klekl na kolena k tomu, co kdysi bývalo mužem, kterému se posmíval pro jeho neschopnost jezdit, a plakal.

Neplakal už dlouho, nebylo toho mnoho, co dokázalo vyloudit slzy z očí muže, který se pokládal za ocel a zakalené železo, nezlomitelného a nezničitelného.

A toho rána, kdy se prach přidal k prachu a popel k popelu se z vody slz a pálivého ohně zahanbení narodil někdo nový…

Hrdina.