Studnice

Opravdu chce mít Ježíš svou církev takovou?

Tento článek napsal George O. Wood, generální superintendant Assemblies of God, jako reakci na hnutí církevního růstu. Co je na něm ovšem nejkrásnější je popis církve, jaká by měla být – otevřená, svobodná, plná života, podobná Kristu. Originál je v příloze.

Jako pastor jsem se modlil za různorodou církev, skupinu věřících, která by byla jako mikrokosmos všeobecné církve. „Když lidé všech možných kultur, ras, způsobů života, z mnoha církevních sdružení a s tolika rozdíly v názorech mohou tvořit skutečné Tělo Kristovo,“ vysvětloval jsem svému shromáždění, „proč bychom v jednom místním sboru nemohli mít tu samou různorodost, aby svět poznal, že to, co nás spojuje, je láska k Němu a k sobě navzájem?“ Společně jsme žádali Pána, aby nám dal různorodé lidi, kteří naleznou jednotu v Ježíši Kristu. Jako motto jsme si vybrali: „Koho Kristus přijímá, ať církev neodmítne.“

Nedávno jsem pročítal literaturu Hnutí církevního růstu (Church Growth Movement) a zjistil jsem, že to, k čemu nás Bůh povolal, není podle vedoucích tohoto hnutí možné dělat úspěšně. Roky pečlivého průzkumu rostoucích a nerostoucích církví na celém světě přinesly několik základních principů, na kterých se obyčejně všichni křesťanští sociologové na poli církevního růstu shodnou. Jeden z takových principů je tento:

Životně důležitá známka zdravé, rostoucí církve je, že její členská základna se skládá v podstatě z jednoho druhu lidí. I v církvi sedá vrána k vráně. V terminologii církevního růstu se tomu říká „princip homogenní jednotky“. Jeho klasickým projevem jsou lidé, kteří se chtějí stát křesťany bez překračování rasových, jazykových nebo třídních překážek.

Homogenní jednotka je prostě skupina lidí, kteří se navzájem považují za „náš druh lidí“. Mají mnoho společných zájmů. Sdílí stejnou kulturu. Svobodně se stýkají. Když jsou pospolu, cítí se příjemně a jako doma.

Ze všech vědeckých hypotéz vytvořených v rámci hnutí církevního růstu se právě tato ukazuje být téměř „zákonem“. Patnáct let výzkumu zabývajícího se četnými kulturami v téměř každém koutu světa potvrzuje, že nejvíce rostou ty církve, které do místního společenství přivádí lidi z jedné homogenní jednotky.

C. Peter Wagner, Your Church Can Grow (Vaše církev může růst), Glendale, CA, 1976, pp. 110–1X1

V podstatě to znamená, že se lidé se stejnými předsudky seskupí dohromady. Nesnažte se získat Honzu Nováka, pokud nejste církev pro Honzy Nováky. Lidé na správné straně dráhy nebudou mít žádný větší úspěch při získávání lidí na té špatné straně. Církve s velkým podílem pracujících lidí by se neměly snažit získat zástupy z univerzit a naopak. Tato myšlenka říká, že církev by měla poskytovat bezpečné prostředí, kde se lidé budou cítit s ostatními tak doma jako sami se sebou.

Mám jeden problém s tímto sociologickým předpokladem: Opravdu chce Ježíš, aby Jeho církev byla taková? Touží ve svém Těle po omezenosti nebo po šíři? Bude více potěšen, když své předsudky odhodíme nebo když si je ponecháme? Bude šťastnější, když se budeme přátelit jen s nám podobnými lidmi, nebo když budeme milovat i ty, kdo se od nás liší? Chtěl by, abychom sedávali se spravedlivými, nebo i s hříšníky? Chtěl by nás mít ve společenství jen s těmi, kdo vypadají jako my, myslí jako my a jednají jako my, nebo chce, abychom měli otevřené srdce, otevřenou mysl a otevřené ruce pro všechny v Jeho rodině? Upřímně, věřím že právě různorodost potěší Ježíšovo srdce. V naší církvi jsme proto Ježíšova slova „pojďte ke mně“ rozšířili na všechny.

Naše církev se nesnaží o zvláštní službu jedné věkové skupině nebo dokonce několika věkovým skupinám. Batolatům, dětem, teenagerům, studentům, mladistvým, dospělým, čtyřicátníkům, postarším i seniorům ve jménu Ježíše říkáme: „Pojďte.“ Jak je povznášející patřit k církvi, kde v Pánu nacházíte prarodiče a vnoučata, rodiče a děti, bratry a sestry. Modlím se za mnohem efektivnější službu každému jednotlivci v celém rozpětí generací naší církve.

Naše církev se nesnaží o zvláštní službu jen ženatým nebo svobodným. Nikdy neprovdaným, dříve ženatým, ovdovělým, partnerům bez rodičů a rodičům bez partnerů, novomanželům, manželům, kteří spolu jsou již nějaký čas či dlouhou dobu, rodičům s dětmi i bezdětným párům ve jménu Ježíše říkáme: „Pojďte.“

Naše církev se nesnaží o zvláštní službu v rámci denominačních hranic. Lidem s církevním pozadím i těm bez něho ve jménu Ježíše říkáme: „Pojďte.“ Pojďte katolíci. Pojďte ortodoxní. Pojďte židé. Pojďte všichni. Pojďte k Ježíši. Pojďte jeden k druhému. „Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje… až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ (Ef 4:3,13)

Naše církev se nesnaží oddělovat věřící jedny od druhých na základě otázek učení, o kterých všichni nezaujatí křesťané přiznávají, že nejsou nezbytné ke spasení. Věříme, že jednota Ducha předchází jednotu víry (učení) a tak vítáme ty, kteří věří, že spasení lze ztratit, i ty, jež věří, že jej ztratit nelze, vítáme ty, kdo věří, že Kristus přijde před, po či uprostřed velkého soužení, vítáme kalvinisty i arminiány. Protože naši baptističtí, metodističtí, luteránští, katoličtí a letniční bratři a sestry s námi budou uctívat v nebi společně, pokud jsme ve svých srdcích uvěřili a rty vyznali, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, proč bychom neměli již teď začít mít společenství a uctívat společně?

Naše církev se nesnaží získat obzvláště nějakou určitou třídu lidí. Mezi námi by měli být bohatí, lidé ze střední třídy i chudí, studenti, dělníci a učitelé, sekretářky a šéfové, doktoři a sestřičky, architekti a zedníci, nezaměstnaní, podnikatelé a zaměstnavatelé.

Naše církev se nesnaží o příslušnost k žádné politické filozofii. Vítáme politicky konzervativní i liberály. Vítáme demokraty, republikány i nezávislé.

Naše církev se nesnaží mezi lidmi zavádět uniformitu duchovního projevu. Uctívejte tiše, uctívejte hlasitě. Uctívejte s tradiční hudbou minulosti, uctívejte se současnou muzikou. Uctívejte Boha hymny a uctívejte Ho sborovým zpěvem. Uctívejte s Bachem. Uctívejte s Gaitherem. Ale kdykoli uctíváme a jakkoli vyjadřujeme svou svobodu v Pánu, máme se snažit Jej milovat celým svým srdcem, duší, myslí a silou a milovat svého bližního jako sami sebe.

Naše církev se nesnaží mezi lidmi zavádět jednotu oblékání. V mezích biblického učení o přitažlivosti a skromnosti můžeme projevovat svou svobodu oblékat se formálně nebo neformálně.

Sociologové Hnutí církevního růstu se mohou dál dohadovat o tom, že jedině sociálně a kulturně homogenní církev může růst, tento názor nicméně opomíjí jednu podstatnou věc v povaze Krista a Jeho církve.

Bůh nás nepovolal, abychom byli podobní ostatním, ale Ježíši.

Čím více se stávám podobným Ježíši, tím více jsem sám sebou a tím méně se snažím být jako můj bratr nebo sestra. Čím více se podobám Ježíši, tím více jsem ochoten přijmout také jedinečnost svého bratra a sestry. Tímto způsobem nalézám jednotu v Těle, ne tak, že udělám přesnou napodobeninu druhého, to zaměňuje podobnost za skutečnou jednotu Ducha.

Bůh nás umístil jako živé kameny ve svém těle. Nejsme prefabrikovaný, předpřipravený konstrukční materiál. Jsme těženi ze skutečné látky života, uzpůsobeni jedni druhým, abychom vytvořili nádherně barevnou a rozmanitou mozaiku Boží církve. Jedna z nezbytností Božího spojování dohromady je odstranění a obroušení ostrých hran. Bůh si používá rozdílnost mého bratra jako ostrý nástroj k ořezání mé netrpělivosti, souzení druhých, samolibosti a duchovního ega.

Bůh nevolá svoji církev k tomu, aby byla formičkou na sušenky, která na běžícím páse vykrajuje sušenky s monotónní stejností. Nesmíme se snažit o vnější zdání uniformity, ale o vnitřní známku Ducha, který vydává svědectví, že jsme Boží děti.