Wed 25. 6. 2008

Za trochu „lásky“

Za trochu „lásky“

Svítá…
Ranní paprsky rozhodně protínají zbytky tmy a zahánějí šeré počátky dne na ústup.

Padá…
Padá hlava do dlaní a kalné oči se zastírají beznadějí.

Šeptá…
Za trochu lásky šel bych světa kraj, šeptá úsvit, šeptá zástup dychtící po rozkoši, hledající, nenacházející.

A nic už nebude jako dřív.

Plane…
Jako oheň bývá hněv, když vzplane, jako oheň požírající a ničící.
„Za to můžeš ty,“ volá, křičí, dokazuje váhou decibelů, svou vinu popírá jako Petr svého Spasitele.
A domácnosti se chápou mečů, jež mají ve svých ústech, a s neúprosnou vytrvalostí zasazují rány jeden druhému.
„Hlupáku!“
„Nikdy mě neposloucháš!“
„Kdy už se umoudříš?“
„Vždycky jsem špatná já!“
„To nemůžeš udělat aspoň tohle?“
Příměří je v nedohlednu, kopou se zákopy a ostří zbraně.
Kostlivci opouští své skříně a vrhají se do boje, výhrůžně klapou svými čelistmi, místo zubů mají stará příkoří, křivdy, jež čekaly jen na příležitost, aby se znovu připomněly, nesplněná očekávání, dávno zapomenuté touhy…
Vzduchem létají výčitky jako kameny, tříští, ničí, vše krásné zohavují a křiví.

Prchá…
Z boje kde nejsou vítězové, kde každý poražen jen bývá.
Z místa, kde toužil nalézt odpočinek, ale ono se tak často mění v bitevní pole.
Z domova, který vlastníma rukama budovali a vlastními ústy jej společně boří.
Od stolu plného lahůdek a tepla krbu, jemuž sváry berou všechnu jeho přitažlivost, do tichého koutku na střeše.
Za kousek lásky šel bych světa kraj, šeptá zraněné srdce.
Touží, hledá, hněvá se…

Vzplane…
Jako plamen vzplane touha, jako plamen zažehnutý na troudu vyschlém neustálými boji.
Jisker je všude dost.
Chodí po ulicích v minisukních, mrkají z reklam a svůdně se protahují na plátnech biografů.
Ukážu ti, šeptá hněv a šeptá touha, tiše, aby ji nikdo neslyšel, klíčí a roste, získává na smělosti, očima hledá a srdcem spřádá výmluvy.
Vždyť jisker je všude dost.
Pak se setká troud s jiskrou, zajiskří pár úsměvů a několik laskavých slůvek ohřeje vzduch.
Za trochu lásky šel bych světa kraj, šeptá srdce toužící přijímat, křičí tělo hladovějící po rozkoši.
Za trochu „lásky“.

Vyprchá…
Vyprchá plamen a vášeň zadusí další ráno.
Slova o věčné lásce potká smrtelná nehoda při prvním setkání s realitou.
Vyprchá i hněv…

Bortí se…
Bortí se sliby na celý život dané, bortí se schránky smlouvy, schránky pro křehké rodinné vztahy, schránky stvořené i k ochraně maličkých.
Bortí se dům po léta budovaný, jeho zdi napadl škůdce cizoložství, rozežírá je, ničí, rozkládá.
Bortí se důvěra získaná roky společného života, ty tam jsou upřímné pohledy do hloubky očí.
A svědomí sype sůl do dlaní…

Padá…
Padá hlava do dlaní a kalné oči, oči, které náhle prohlédly, v beznaději zírají na spálenou zem.
Dívají se na hazardní hráče a pohrdají jimi, protože pro chvilku potěšení prohrávají svá auta i domy.
Samy by ale chtěly omluvit, že pro chvilku rozkoše prohrály vše, co po léta budovaly.
Sledují žádostivé, jak si slepě půjčují od ještě žádostivějších na kdejakou novinku a hračku, a pohrdají jimi, neboť pro krátkodobý zisk dávají v sázku budoucnost, dělají ze svého domu domeček z karet, jenž se při prvním nepříznivém vánku může složit.
Samy by ale chtěly omlouvat, že pro chvilku rozkoše a úlevy daly v sázku mnohem více, věci cenné, věci cennější než ryzí zlato, vždyť ani za ně je nelze koupit.
Lásku…
Důvěru…
Domov…
Maličké…

Volá…
Volá moudrost na lidi, její oči se obrací k synům lidským, na tržišti, nad cestou, na křižovatce pozvedá svůj hlas.
„Prostoduší, pochopte, v čem je chytrost, hlupáci, pochopte, v čem je rozum!“
Pak perem namočeným v bolesti, perem zkušenosti, píše na svitek historie před zraky celého lidstva: „Kdo s ženou cizoloží, nemá rozum. Hrne si do klína žhavé uhlí a myslí si, že se nepopálí.“