Wed 9. 7. 2008

Budiž proklet!

Budiž proklet!

Muž jménem Adam v pokoji přebýval v zemi toho velikého krále. Bydlel v bezpečí, protože onen panovník svůj trůn upevňoval spravedlností, vystavěl si dům, obdělával vinici a jedl z jejích plodů a bylo mu blaze na Zemi. Měl totiž bázeň před svým králem, a tak se neodvážil překročit jeho nařízení a zákony – a král mu na oplátku oplácel přízní a pokojem.

Stalo se ale jednoho dne, že se Adam nechal svést zlými společníky a zpil se až pod obraz, a to navíc obraz nikterak krásný. A jak tak byli rozjaření kořeněným nápojem a nevěděli, co dělají, vrazili do domu jedné vdovy, způsobili jí v nuzném příbytku nemalou spoušť a její jedinou dceru na popud největšího hlupáka odvedli s sebou a ponížili.

„Proklínám vás!“ křičela za nimi ona vdova s tvářemi planoucími hněvem.

Oni se však jen smáli. Vždyť přece oba víme, vysmívaly se jí koutky jejich očí, že jsou to jen slova. Nemůžeš nám nijak uškodit, nemáš žádnou moc a tvé prokletí se po nás sveze jako po oleji.

V jednom se ovšem mýlili. Mnohý si došlápne na bezbranného, ale když ho chrání silný ozbrojenec, který se jej v nouzi zastane, tu si to mnohdy rozmyslí. A i když vdova vypadala, že žádného zastánce nemá, jeden se přece jen našel, a to dokonce zastánce ze všech nejmocnější – sám král.

Když se panovník doslechl o vdovině potupě, vzplanul nesmírným hněvem a všechny si dal předvolat před svůj trůn. Tam je vyslechl, usvědčil před celým svým dvorem a pak vážným hlasem přede všemi oznámil: „Za to, co jste udělali, buďte prokleti.“

Tu se Adam nesmírně ulekl. Prokletí vdovy se smál, ale prokletí krále, to bylo něco jiného. Vždyť jediné královo slovo měnilo životy, sesazovalo mocné a slabé vyvyšovalo.

Jediné královo slovo a všichni jeho poddaní ho poslechli.

„Je prokletý,“ ukazovali si na Adama, když šel kolem nich, „neberte ho pod svou střechu. Je u krále v nepřízni. Nijak mu nepomáhejte.“

„Je prokletý,“ šeptali si mezi sebou obchodníci, „neuzavírejte s ním obchody, aby vás nestihl králův hněv.“

„Je prokletý,“ oznamovala moudrost prozíravosti a obě od něho odstupovaly, i když je zoufale hledal.

„Je prokletý,“ řekla země a bez potu tváře vydala Adamovi jen trní a bodláčí.

„Je prokletý,“ zajásala nemoc a smrt a chytily se ho jako klíšťata.

„Vždyť bídně zahynu,“ popadl Adama děs před králem a s popelavou tváří před ním padl na kolena.

Tu se králi Adama přece jen zželelo a rozhodl se, že mu všechno své požehnání, všechnu svou přízeň přece jen neodebere.

„Nikdo ho nesmí zabít, i když je prokletý,“ oznámil před celým svým dvorem. „Kdo by na něj vztáhl ruku, ten bude prokletý sám. Ani ty, země,“ dodával dále, „nesmíš zavinit jeho smrt. Nevydávej mu jen trní a bodláčí, ale když ti potem své tváře zaplatí, dej mu, co potřebuje k jídlu. Také mu neodepřu své milosrdenství, ale když bude nahý a hladový, přijměte jej pod svou střechu, mí poddaní, a za chléb ho nechte pracovat na svých vinicích.“

Adam se toulal zemí, chodil od vesnice k vesnici jako tulák bez domova a všude za ním zněl onen šepot: „Je prokletý. Je prokletý.“

Čas od času, když měl takový hlad, že vydržel i pohrdavé pohledy občanů království, požádal některého z nich, zda by si u něj nemohl odpracovat svůj denní chléb. Věrni příkazu svého krále mu v tom vždy vyhověli; tak byl nejednou zachráněn od bídné smrti.

Stalo se ale v jedné takové domácnosti, že když vykonával svěřenou práci, zatoužilo náhle jeho srdce po skvostech toho domu a vztáhl po nich ruku. Celá věc se ale donesla až ke králi a ten znovu vzplanul hněvem a prohlásil: „Když bude zneužívat mého milosrdenství, pak mu odeberu i to požehnání, které jsem mu až doposud ponechával.“

Adam ale na varování nedbal a za několik měsíců kradl opět. „Dobrá tedy,“ řekl král, když mu o tom pověděli, „nevážíš-li si mého požehnání, odeberu ti ho. Od nynějška buď prokletý ve vesnicích i ve městech, a kdybyste jej zahlédli v blízkosti svých domů, žeňte jej klacky a kameny i kdyby byl hladový a třásl se zimou.“

„Je prokletý,“ křičely klacky, „je prokletý,“ hvízdaly na něj kameny, kdykoli se přiblížil, aby se jen okénkem podíval, jak vypadá teplo domova.

Nakonec Adam odešel do pustin, do vnějších zemí, kam byli svrženi padlí andělé, královi nesmiřitelní nepřátelé, a kde se shromažďovali takoví odpadlíci, jakým byl i on sám. A u nich našel přístřeší a podporu.

„Cha, kdo chce žít na králově dvoře,“ dodávali si odvahy a společně snižovali nádheru místa, ze kterého byli vyhnáni.

„Tady si aspoň můžeme dělat, co chceme,“ utěšovali se ve vzpouře a když na ně příliš dolehlo utrpení, jež na ně přišlo kvůli jejich prokletí, hrozili pěstmi směrem ke králově zemi a volali: „Tak ty tvrdíš, že jsi dobrý král a nás necháš tak trpět!“

Stalo se ale jednoho dne, že se oněch prokletých a od královské tváře vyvržených zželelo synu samotného panovníka. Předstoupil tedy před svého otce a žádal jej, zda by se nad nimi přece jen nesmiloval a nepřijal je znovu zpět do své přízně.

Jeho otec souhlasil, vždyť svému synu nikdy neodepřel žádnou prosbu, měl však své podmínky. Za prvé, chtěl, aby se syn sám vydal do oné prokleté země. Za druhé, žádal, aby přivedl jen ty, kdo budou ochotní se odvrátit od svých zlých činů. Za třetí, za každého z nich musí zaplatit výkupné, aby usmířil královský hněv.

Králův syn souhlasil a vydal se do oné země. Třebaže sám neudělal nic zlého, stal se náhle jedním z prokletých. Třebaže krále nikdy neurazil, i on zakusil hořkost prokletí, vyvržení z třetího nebe do pustin chátrající Země, i on cítil bolest, již na dvoře svého otce nezakusil po celé věky, i on musel žít uprostřed mužů, jejichž jazyky byly jako meče a kteří planuli hněvem a hrozili zabitím jako nahnutá skála.

Vešel do pustin jako planoucí světlo a všem ohlašoval dobrou zprávu – že král přijme každého, kdo se odvrátí od svých zlých činů, přimkne se k němu a uvěří tomu, kterého poslal.

Nesetkal se ale s vlídným přijetím.

„Buď proklet,“ šeptaly nenávistné myšlenky lidí, kteří poznali, že přichází od trůnu krále, jenž je vyhnal, přímo od trůnu jejich nepřítele na život a na smrt.

„Buď proklet,“ křičely na něj kameny v rukou davu a bodající slova farizeů, když ho prohlašovali za svůdce a posedlého.

„Buď proklet,“ nenávistně vyly hřeby, které mu zatloukali do rukou.

Tak zemřel, jako prokletý od krále i od vyvržených, jako odmítnutý od obou, však přesto králem požehnaný, přijímaný, ceněný, milovaný.

A jeho krev král přijal jako výkupné za mnohé.

Pak, třetího dne, vstal z mrtvých. Smrt ho nemohla držet, vždyť ho král neproklel, třebaže na svém těle nesl všechny důsledky takového prokletí.

Ne že by nechtěla, držela ho ve svém objetí celé tři dny a její chladné prsty ho nechtěly pustit. Ani ona však nemohla překročit příkaz svého krále. „Neudělal nic zlého,“ nařídil jí totiž, „proto se ho ani nedotkneš a jeho tělo nespatří porušení.“

„Vstal z mrtvých,“ rozběhla se po pustinách zpráva a čeřila stojaté vody jako kamínek vhozený na hladinu.

„Vstal z mrtvých,“ šeptali si lidé, tu potajmu, aby je zuřiví nepřátelé neslyšeli, tu o trochu více nahlas, když měli za to, že jsou v bezpečí.

„Vstal z mrtvých,“ hlásali nebojácní ze střech a provolávali v chrámovém sloupoví.

A mnozí uvěřili a šli za ním.

Takové vzal a přivedl je až před svého otce, do jeho trůnní síně.

Vzal i Adama…

„Je požehnaný,“ šeptali si toho dne královi poslové, muži podobní plamenu, „vždyť jeho prokletí bylo sňato! Král ho přijal! Znovu obdržel jeho přízeň! A co víc, slyšeli jste to? Když ho král uviděl, zželelo se mu jeho bídného stavu a přijal ho do své rodiny jako syna a sám se zavázal, že ho bude vychovávat!“

„Je požehnaný,“ vyprávěla moudrost rozumnosti a když je Adam společně se svou vychovatelkou Bázní hledali, dávaly se mu nalézt.

„Je požehnaný,“ říkali si mezi sebou andělé a sloužili Adamovi, kde bylo potřeba, ba, na rukou ho nosili, aby si na cestách neporanil nohu o kámen.

Jen jedna věc Adamovi nepřišla příliš požehnaná, a tou byla jeho zadnice.

Být královým synem mělo své výhody, vždyť mohl kdykoli přijít až ke svému otci a žádat od něj radu či pomoc, jeho dveře mu byly otevřeny v každou denní i noční hodinu. Ale také se musel účastnit jedné krušné a nepříjemné věci, které král říkal výchova.

A jak se Adam někdy kroutil! Jak někdy zapíral, jak se někdy snažil ukázat před králem fasádu hodného a poslušného synka, i když skutečnost byla poněkud jiná! Každý takový pokus ale selhával, protože král znal jeho srdce jako své boty a možná ještě o kousíček lépe, a protože na hřbet hlupáků, kteří nechtějí přiznat svou vinu, patří hůl, užil si jí Adam do sytosti.

Přišli ale i mnozí další.

Přišel zloděj Loupežník i líný Honza, přišel smilník Sukničkář i vrah Andělíčkář, přišel lhář Sedmilhář i křivopřísežník Udavač, přišli a hodovali na králově dvoře.

Přijal každého, kdo uvěřil jeho synu a odvrátil se od své nepravosti.

A tak se na dvoře králově děla prazvláštní věc. Vrazi se pokořili pod královu hůl a nechali se jí vychovávat, a hle, jejich tváře zářily jako blesk a král se nad nimi nesmírně radoval.

Zato někteří „jenom pomlouvači“ skřípali zuby a nechtěli se přiznat, i když je král přede všemi usvědčil, a hůl dopadající na svá záda brali jako nespravedlivou potupu. Někteří z nich sami utekli od dvora zpět do pustin, kde konečně mohli ukončit půst, jenž dopřávali svým ústům, a jiné musel nakonec s velkou bolestí vyhnat král sám, protože ani hůl, ani dobrotivost a laskavost je nepřiměla přiznat jejich viny, i když je měli přímo před očima, a když už neměli co říct, skřípali zuby a propalovali nenávistnými pohledy.

Přišli ale i mnozí další a králův soucit se stal jejich soucitem.

„Otče,“ předstoupil před něho jistého dne jeden z nich jménem Apostolos, „chtěl bych jít do pustin a tvým jménem přinést oněm lidem dobrou zprávu, která mne vysvobodila z toho prokletého života.“

„Máš mé požehnání,“ opáčil mu král, když celou věc zvážil. „Schvaluji tvou touhu i počínání a dám ti vše, co budeš ke svému úkolu potřebovat.“ A pověřil svého Ducha, aby Apostolovi dělal průvodce a rádce, aby mu dával slova i moc, aby ho podporoval a chránil kamkoli půjde, a aby mu dodával odvahy a síly.

„Otče,“ předstoupil před něj také jistý Milosrdný, „viděl jsem bídu sirotků a vdov v oněch pustinách a rád bych jim pomohl.“

„Máš mé požehnání v té věci,“ odvětil mu král, „a já ti pro tento úkol otevírám své pokladnice. Cokoli budeš potřebovat, abys odíval nahé a sytil hladové, to ti na požádání dám.“

Stalo se pak po několika letech, že byl Apostolos povolán zpět ke královskému dvoru a hned u vstupu do města ho vítal zástup těch, kdo sem zavítali díky slovu jeho svědectví, a mnozí toužili povyprávět mu své příběhy. A když všichni slyšeli zprávy o znovu napravených životech a velikých skutcích samotného krále, převelice se radovali.

„Představ si, že když jsem odcházel,“ sděloval Apostolovi se smíchem jeden černoch z Afriky, „našemu kmenovému šamanovi se to moc nelíbilo. Šaman byl docela drsný chlapík, měl nějakou smlouvu přímo s padlými anděly a každý se ho bál. No a jak se mu to nelíbilo, tak za mnou pořvával: ‚Ať se tě pořád drží rakovina a hadi, dokud bídně nezajdeš,‘ a pak ječel něco jako: ‚Proklínám tě ve jménu Fotbaala,‘ nebo tak nějak.

Nevím co si myslel,“ smál se černoch na plné kolo a bílé zuby mu zářily v úsměvu, „vždyť bezdůvodná kletba je jako poletující vlaštovka, nikoho nezasáhne, hadi a rakovina ho neposlouchají a co se týká těch padlých, můj nový otec mi přeci slíbil, že se mne zlý nedotkne.

No a představ si,“ pokračoval, „že jsem hned za vesnicí potkal nějakého divného chlápka, co si říkal Pomazaný, a ten mi tvrdil, že když se mnou neprovede nějaký rituál rozvazování, či co, tak že mi ta slova nějak i přes královu ochranu budou škodit. To víš,“ dodával, „poslal jsem ho do háje, čarování a zaříkadel jsem už měl plné zuby.“

„Něco podobného se dělo i u nás,“ přidal se k rozhovoru jiný muž. „Tam se zase roztahoval chlapík jménem Papež, a když ho ti, kdo se obrátili od tmy ke světlu, přestali poslouchat, svolal si kdesi v Tridentu radu, a prohlásil, že každý, kdo říká, že jsme před králem ospravedlnění jen pouhou vírou v královu milost, která nám odpouští provinění pro zásluhy jeho syna, je prokletý.1

Můžete si domyslet,“ potřásal tiše hlavou, „že mu na to král neskočil, a ty, kdo se navzdory Papežovu prohlášení stále utíkali s prostou důvěrou k jeho synu, stejně přijímal a nijak jim neubližoval, a stejně tak činilo vše a všichni, kdo krále poslouchali. Když to chudák Papež zjistil, tak že on si to prokletí půjde zajistit sám silou a mocí. A je pro všechny lidi štěstí, že dnes už ona moc není tak veliká jako v dřívějších dobách.“

„S tím Pomazaným jsem se taky setkal,“ začal po chvíli ticha vyprávět jeden muž z Efezu, „ale my jsme mu říkali Hlupák. Já jsem byl hrozný darebák, dokonce jsem i sám měl smlouvu s padlými anděly a má knihovna byla nabitá svitky o magii a čarování. Ale když jsem slyšel o tom, co vykonal králův syn, nechal jsem toho všeho a šel jsem za ním. Dokonce jsme v těch dnech udělali na náměstí v Efezu velikou hranici, kde jsme všechny ty naše svitky – a že stály hromadu peněz – s velkým zadostiučiněním spálili.

No a představte si, že za mnou pak došel tady ten Rádoby-Pomazaný a tvrdil mi, že i když jsem ze svého hříchu čarodějnictví udělal pokání a zlou smlouvu zrušil, tak že se zase musí provádět jakýsi rituál rozvazování, abych nebyl prokletý. A to říkal i přesto, že sami královi vyslanci po nás nic takového nechtěli a sám král čarodějnictví označil za hřích stejně jako třeba lži a všem nám řekl, že když z hříchu činíme pokání, on nám ho odpouští.

Navíc si chudák myslel, že to mám ještě rozlité kvůli tomu, že stejnou smlouvu měl můj táta i děda – tomu říkal tuším ‚rodové prokletí‘ – a že to bude zase rozvazovat. Nuže, vím, že můj otec i děd byli králem prokleti za to, co dělali, ale on přeci každému slíbil, že když se od své zlé cesty odvrátí, bude žít, i kdyby jeho otec dělal kdovíco.

Ale co,“ usmál se onen muž, „přece si nebudeme kazit krásný den povídáním o lidech, kteří nemají rozum a vymýšlejí si kdejaké báchorky. Je přeci den radosti, den kdy se ti, které král vykoupil, navrací domů…“

Ten den nad městem zavládla veliká radost.

Ti, za něž král zaplatil, se vrátili, přišli s plesáním na Sion a došli veselí a radosti.

Došli přízně, došli požehnání.

1 Tridentský koncil katolické církve, kánon 12. Koncil proklíná křesťany, kteří věří, že jsme spasení pouhou vírou v Ježíše Krista. Závěry koncilu nebyly nikdy odvolány. Více informací například zde: http://www.hcjb­.cz/…si/zod94­.pdf