Bylo nebylo...
Za devatero horami a devatero řekami zní burácivý zvuk polnic. Obvykle je takový zvuk slyšet, když král ohlašuje nějakou slavnost, ale dnes je to jiné. Země se připravuje na válku. Na válku, kterou nikdo nechtěl a se kterou nikdo nepočítal. A tak se rodiny pomalu loučí se svými tatínky a vypravují je s pláčem na cestu, ze které se nemusí už nikdy vrátit. Válka je krutá. Jak se to vlastně stalo, že v tomhle tichém, pokojném království mezi říčkami najednou zní varovný tón polnice? To bylo tak…
Několik měsíců zpátky se konal královský ples, na který zdejší panovník sezval urozené pány a dámy ze všech okolních království. A právě tady se stalo, že princezna urazila prince z vedlejšího království. Ubohá dívčina to nemyslela nijak zle, jen se snažila zlehčit jednu docela trapnou situaci, ale nafoukaný princ si její poznámku vzal hodně, hodně osobně. A tak neváhal využít svého vlivu u dvoru svého slábnoucího otce, aby nestydatou princeznu pořádně potrestal. Je to ale hloupý důvod pro válku, řekneš si, ale lidé sami vždycky takhle hloupí bývají.
A tak královstvím zní polnice a malá princezna tiše stojí u okénka ve svém pokoji a pláče. Vidí svého tatínka, jak šikuje vojáky a cvičí ty, kteří ještě nikdy nedrželi meč v rukou, a uvědomuje si, že ho už možná nikdy takhle neuvidí. A oči se jí zalévají slzami, když si znovu a znovu říká ve svém něžném srdíčku, že to je všechno její vina. Ó, tolik ráda by teď prince odprosila, jen aby lidé, které si zamilovala, nemuseli do války, ale už to nejde. Zdá se, že konec jejího království je neodvratný, a blíží se tiše, ale neústupně. A tak malá princezna celé dny proplakala a nebylo nikoho, kdo by ji utěšil.
Stalo se ale v ty dny, že královstvím projížděl mocný císař. Císař byl člověkem, který vládl v království větším, než byla panství obou znesvářených králů dohromady, a kromě toho o něm šla pověst, že je člověkem neobyčejně čestným a spravedlivým. A právě v těchto pohnutých dobách zavítal na dvůr zdejšího krále.
Král pro něj dal samozřejmě uspořádat slavnost, přece jen, takový host sem nejezdí každou chvíli, ale neměl dost odvahy, aby šel císaře seznámit se svojí těžkou situací. A tak císař nevěděl nic o válce připravující se za zdmi paláce. Na slavnost se ale musela dostavit i princezna, bylo to totiž zvykem. A tak nerada, a se smutným srdíčkem, musela opustit svůj pokojíček, otřít slzičky z očí, a jít. A stalo se, že jakmile ji mladý císař uviděl, nesmírně se mu zalíbila. Ano, viděl i ty červené kruhy pod očima a smutnou tvářičku, ale přesto se tahle malá dívčina stala drahá jeho srdíčku. Císař byl ale člověk moudrý a rozvážný a tak si říkal, že nesmí dát jen na tělesnou krásu. Ta totiž pomine jako babí léto.
A tak během slavností se císař snažil, seč mu síly stačily a oficiální povinnosti dovolovaly, být v blízkosti malé princezny a aspoň trošku ji poznat. A čím víc ji poznával, tím víc na ní visely jeho oči, tím víc si byl jistý, že tohle je žena, po jejímž boku by chtěl, ano, toužil, strávit celý svůj život. Ale slavnost skončila a císař se musel odebrat zpátky na svůj dvůr. Ale ani tady mu krása malé princezny, a co víc, její jemná a tichá duše, nedávaly spát. A tak se jednoho dne ráno, když se zase převaloval ve své posteli, rozhodl, že vyšle poselstvo a požádá princeznu o ruku. Já vím, že ti přijde divné, že jí to nešel říct sám, ale takhle se to tehdy dělalo. A tak císař vyslal nádherně oděné poselstvo se spoustou darů k naší malé uplakané princezničce. S přáním, aby se stala jeho ženou.
Princezna přijala poselstvo ve své místnosti v jižní části zámku. Když ho vyslechla, byla moc a moc překvapená. Co na ní ten úžasný muž viděl, že ji chce za ženu? Není ani nijak zvlášť krásná, je moc malinká a kromě toho není blonďatá. Ani moc věcí neumí, spíš takové ty malé ženské práce, které ji naučily prosté ženy v podhradí. A kromě toho… oči se jí zalily slzami… on ani neví, co všechno jsem provedla, že kvůli mně, kvůli mojí hloupé puse, teď musí můj táta a moje milované království do války. A tak se princezna otočila k čekajícím poslům a řekla jim, že nabídku nemůže přijmout, že kdyby o ní císař věděl víc, jistě by ji nechtěl za ženu. A když poslové odešli, znovu zabořila tvář do svých polštářů a tiše plakala.
Císař byl překvapený, když slyšel tuhle zprávu, ano, vůbec si nebyl jistý, co ta krásná slečna odpoví, ale takovou odpověď opravdu nečekal. Ale nebyl z mužů, kteří by se nechali snadno odradit, koneckonců jinak by ani nemohl vládnout takovému království, jakému vládl. A tak nechal najmout několik lidí, aby mu o princezně zjistili všechno možné, a dokonce se sám znovu vydal do onoho království na návštěvu, aby princeznu znova navštívil. Ano, zdála se mu pořád stejně úžasná…
Ale střípky zpráv se scházely a císař začal mít ucelenější obraz o tom, kdo je malá princeznička a co těžkého si to tahá v srdíčku. A tak císař vyslal druhé poselstvo. Opět s dary, ne s těmi, které už princezna jednou odmítla, ale s jinými, krásnějšími. A s novou zprávou:
„Drahá princezno, i když dneska vím o Tobě víc, než jsem věděl před měsícem, přesto stále toužím po tom, abys stála po mém boku. Ano, můj dvůr je mnohem nádhernější a honosnější, než ten Tvůj a hosté mnohem vznešenější. Ano, já sám jsem člověkem, kterému se skoro všichni klaní a který má v rukou spoustu moci. Ano, určitě se Ti spousta věcí v životě nepovedla. Ale já stejně pořád chci, abys byla se mnou.
A proto poslyš, nabízím ti toto: Vezmu do rukou Tvůj spor a Tvoji zemi. Postavím se s celou svojí mocí za Tebe a Tvé království, tak, že ani jednomu z Tvých poddaných nespadne vlas z hlavy. Vezmu Tě na svůj dvůr, a najmu ty nejlepší učitele, aby Tě naučili všemu, co je třeba k životu na mém dvoře, všemu, co neznáš a co je pro Tebe zvláštní. A pak, až budeš připravená k životu na císařském dvoře, přijdu, a znovu Tě požádám o ruku. Tolik o Tebe stojím.“
Taková nabídka se těžko odmítá a princezna hodně dlouho seděla ve svém malém pokoji a dívala se tiše z okna na plující obláčky. Ano, tohle by bylo řešení. Ve chvíli, kdy už se zdálo, že všechno je ztracené, že její království spěje k zániku v ohni a popelu, je tu najednou řešení. A císař, on je muž mezi muži. Vždyť po všech okolních královstvích se vypráví zkazky o jeho moudrosti a čestnosti.
Zůstala tu už jen jedna, poslední otázka. Ale otázka snad jedna z nejpalčivějších: „Budu ho milovat? Budu ho mít ráda, naučím se to? Vždyť láska je něco, co vyrůstá v srdíčku člověka, a zdá se, jako by to rostlo samo, bez pomoci, a jak se tomu zachce. Vždyť já sama neporučím svému srdci milovat toho muže. Neumím to, nedokážu. Co když se stanu jeho ženou a místo toho, abych mu byla oporou, se stanu trnem v jeho patě, někým, kdo nebude schopen vrátit mu všechnu tu lásku a péči, kterou mě zahrnuje. To bych nechtěla…“
A tak ano, i když byl císař nejmocnějším člověkem na celé zemi, přesto jednu věc nedokázal. Neuměl přimět jediné srdíčko, aby v něm vyklíčila aspoň špetka lásky. Tohle nebylo v jeho moci, i když byl člověkem dobrým a spravedlivým, mužem, za kterého se nikdo nemusel stydět. Tady jeho moc končila.
Ale Bůh není jako lidé. On tohle umí, a co je u člověka nemožné, to u něho je možné. Však právě proto říká, že se musíme znovu narodit, vždyť dítě má vždycky rádo svého rodiče. Ono se učí, učí se lásku přijímat, a dávat zpátky. Ano, cesta do Božího království začíná zase v plenkách, jako malé dítě, které se učí, jak milovat, jak dávat lásku. A tak se nemusíš bát, že nebudeš schopný svého tátu v nebesích milovat. Vždyť bojí se malé dítě, že by nebylo schopné milovat své rodiče? Zajisté ne. Malé dítě totiž zcela jistě ví, že jeho rodiče jsou ti nejlepší na světě. A pokud ho jeho rodiče nebudou vehementně přesvědčovat o opaku, tenhle názor mu zůstane. Navěky.