Pavel – jeho plášť a knihy
Autorem tohoto kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde
Plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, přines s sebou, též knihy a zvláště pergamen. (2 Tim 4:13)
Blázniví lidé občas utrousí nějaké pohrdavé poznámky k drobnostem v Písmu. Diví se, proč je v inspirované knize zmiňována tak maličká záležitost jako plášť, měli by však vědět, že to je jen jedna z mnoha známek, že tato kniha pochází od stejného autora jako kniha přírody. Copak v celém stvoření kolem nás nejsou věci, které naše krátkozrakost nazývá maličkostmi? Jakoupak zvláštní hodnotu má sedmikráska na trávníku nebo pryskyřník na louce? V porovnání s burácejícím mořem nebo s věčnými horami se zdají být tak nepatrné! Pročpak má ten prozpěvující ptáček své peří tak nádherně vyšperkované a proč někdo vynaložil tolik pozoruhodného umu na křídla motýlů? Proč tak zvláštní soustrojí pro nohu mouchy nebo neskutečně přesné uspořádání optiky v oku pavouka? Mají snad být takové věci vypuštěny z plánu přírody, protože se mnohým lidem zdají nepatrné? V žádném případě, vždyť nesmírnost božské zručnosti je zřejmá jak v malém, tak ve velkém, a stejně tak je tomu i v Písmu Svatém, ty maličké věci zakonzervované v jantaru inspirace jsou vše jiné, jen ne mimo mísu nebo nemoudré.
Kromě toho, copak i v prozřetelnosti nejsou žádné maličkosti? Vždyť se nestává každý den, že by se národ trhal revolucí či trůn otřásal kvůli vzpouře. Mnohem častěji nějaké dítě zničí ptačí hnízdo nebo někdo převrátí mraveniště rýčem. Ne každou hodinu zaplaví dravý proud celou provincii, ale jak často zavlažují kapky deště zelené listy? Nečteme příliš často o hurikánech, tornádech a zemětřeseních, ale záznamy prozřetelnosti nám mohou ukázat nejednu historii špetky prachu odnesenou pryč letním vichrem, mnoho listů vyrvaných topolům a spoustu rákosí vlnícího se u okrajů řek.
Proto se uč vidět v maličkostech v Bibli Boha prozřetelnosti a přírody. Pozoruj dva obrázky a po chvíli, pokud trošku rozumíš umění, objevíš pár maličkatých detailů, které – pokud jsou obrazy vytvořeny jednou rukou – jasně ukazují na stejného autora, a tato jejich nepatrnost často lidem v umění vzdělaným prozradí autora mnohem snáz, než ony významné tahy, které však mohou být mnohem snáze podvrženy.
Odborníci určují rukopis podle nepatrného chvění zdvihů, otočení poslední značky, tečky, křížku nebo ještě menších věcí. Nemůžeme tedy my vidět čitelný rukopis Boží v přírodě a v přirozenosti, v tom, že vznešenost zjevení je promíšena s domáckými, každodenními poznámkami? Vždyť to koneckonců nejsou maličkosti. Dovolím si říci, že můj text má v sobě značnou dávku duchovního poučení. Věřím, že tento plášť může dnešního rána zahřát vaše srdce, že vám tyto knihy mohou přinést poučení a že apoštol sám vám může být příkladem hrdinství, vhodným k tomu, aby povzbudil vaše mysli k napodobování.
<><
I. Nejprve, podívejme se na tento pozoruhodný plášť, který Pavel nechal Karpovi v Troadě. Troas byla hlavní přístav v Malé Asii. Apoštol Pavel byl pravděpodobně v Troadě zatčen při druhé příležitosti, kdy byl uvězněn, předtím než se dostal až před římského císaře. Vojáci si obvykle přivlastnili jakýkoli kus oděvu, který měla zatčená osoba navíc, takové věci se považovaly za privilegium toho, kdo prováděl zatčení. Apoštola před tím možná předem varovali, a tak z opatrnosti svěřil svých pár knih a své vnější odění, což byl jeho veškerý majetek, do péče jednoho upřímného muže jménem Karpos.
Přestože byla Troas celých šest set mil od Říma, apoštol Pavel je příliš chudý na to, aby si pořídil plášť, a tak žádá Timotea, aby mu ho vzal, až půjde kolem. Velmi ho potřebuje, neboť přichází krutá zima a ve vězení je velmi, velmi chladno. To je jen krátký přehled okolností. Jaký plášť to byl, o tom už mnozí učení komentátoři napsali celé stránky, ale protože my sami o tom nic nevíme, přenecháme tu otázku jim a budeme věřit, že stejně ví jen tolik, co my, a o nic víc.
1. Co nás však má tento plášť naučit? Je v něm pět nebo šest lekcí. První je tato – povšimněme si s obdivem naprostého sebeobětování apoštola Pavla pro Pánovy zájmy. Připomeňte si, drazí přátelé, kým apoštol kdysi byl. Byl velký, slavný a bohatý, byl vychován u nohou Gamalielových. Mezi svými bratry byl tak horlivý, že si snadno získával jejich upřímný obdiv. Když šel z Jeruzaléma do Damašku, doprovázela ho vojenská stráž. Nevím, jestli ten kůň, na kterém jel, byl jeho vlastní, ale musel být významným mužem, když mu bylo svěřeno tak důležité postavení v náboženských záležitostech.
Měl skvělé postavení ve společnosti a bezpochyby by každý při pohledu na něj řekl: „Bude z něj mocný muž, má k tomu všechny předpoklady – veliké vzdělání, horlivá povaha, hojné dary a také přízeň židovských vůdců, ano, určitě se pozvedne k proslulosti.“
Ale když se s ním toho dne Pán setkal na cestě do Damašku, co vše se změnilo! Náhle mohl opravdu říci: „Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm.“
Začal kázat – a jeho postavení je pryč. V očích jeho židovských společníků náhle pro Pavla není žádné utrpení dost velké. „Pryč s takovým chlapem ze země, nehodí se, aby žil,“ přesně vyjadřovalo židovské pocity k němu. Pokračoval v práci – a jeho bohatství je pryč – rozdělil je mezi chudé nebo bylo zabaveno jeho dřívějšími přáteli. Cestuje z místa na místo s nemalou újmou na svém pohodlí. Žena, ke které byl nejspíše dříve připojen – neboť žádný svobodný muž nemohl volit v Sanhedrinu jako to Pavel udělal proti Štěpánovi – onemocněla a zemřela, a apoštol nyní upřednostňoval život v osamělosti, aby se mohl plně vydat své práci.
Kdyby měl naději jen v tomto světě, byl by ten nejbídnější ze všech lidí. Nakonec zestárl, a tehdy ho opustili i ti lidé, kteří mu dlužili své obrácení. Když přišel poprvé do Říma, stáli při něm, ale teď odešli jako listí v zimě a ten ubohý starý muž sedí a nemá na celičkém světě nic, co by mohl nazývat svým vlastnictvím, jen ten starý plášť a pár knih, a ty jsou navíc šest set mil daleko.
Ó, jak se obětoval, do jak krajní bídy byl ochoten zajít pro Kristovy zájmy. Nestěžujte si, že zmiňuje své oblečení, i větší než on tak učinil, a udělal tak ještě ve vážnější hodině, než ve které Pavel píše svou epištolu. Pamatujete, kdo řekl: „Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.“ Spasitel musel zemřít v naprosté nahotě a apoštol je mu v tom podoben, když sedí třesoucí se v chladu.
Bratři, udělal to Pavel správně? Byla jeho oběť rozumná? Stál cíl, na který pomýšlel, za všechno to utrpení a sebezapírání? Strhl ho snad přehnaný žár fanatismu, aby své síly vydával na druhořadé věci, které od něj nebyly požadovány? Žádný věřící si tohle nemyslí! Všichni věříte, že když se vzdáte svých věcí, schopností, cti, ano, dokonce i vlastního života pro Krista, vzejde z toho mnoho dobrého. Říkám, že si to myslíte, ale jak mnoho z nás tak skutečně činí? Nebylo by lepší říci jak málo z nás? Jsou někteří, kteří zdá se mají jen málokdy příležitost obětovat něco Kristu. To, co dávají, je ušetřeno z nadbytku, a oni to ani necítí. Je to veliký luxus, když má člověk tak velikou lásku k Ježíši, že je schopen dát vše až do poslední špetky. Pokud byl Pavel rozumný, jaký jsem já a ty? Pokud Pavel dal jen to, co jako křesťan měl, jak zahanbeni bychom měli být my? Jestli on zchudl kvůli Kristu, co pak máme říci o takových věřících, kteří ve svém obchodě nechtějí kvůli poctivosti přijít ani o směšnou částku? Co máme říct o těch, kteří říkají: „Vím jak získat peníze a také jak si je udržet,“ a dívají se s opovržením na ty, kdo jsou štědřejší než oni. Jestli se odvážíte odsoudit Pavla a obvinit ho z bláznovství, učiňte tak, ale jestli ne, a myslíte si, že jeho služba byla opravdu rozumná, taková, kterou od něj požadovala nekonečná milost Boží, již Pavel zakoušel, pak ať i my činíme podobné věci. Jestli jste zakusili podobnou lásku, milujte Pána také tolik a vynakládejte své prostředky i sami sebe pro Pána Ježíše.
2. Za druhé, drazí přátelé, vidíme, jak apoštola naprosto opustili jeho přátelé. Když neměl žádný vlastní plášť, copak mu nikdo z nich nemohl jeden půjčit? Když byl Pavel o deset let dříve přiveden v řetězech po Via Appia do Říma, už padesát mil předtím, než do Říma došel, mu vyšla naproti malá skupina členů církve, a když přišel na dvacet mil od města, ke „Třem hospodám“, přišla jej doprovodit ještě větší četa učedníků, takže spoutaný vězeň Pavel vešel do Říma za přítomnosti všech věřících v tom městě. Byl tehdy mladší, ale nyní, deset let poté, ho z nějakého důvodu již nikdo nepřichází navštívit. Je uzavřen ve vězení a oni ani nevědí, kde je, takže když přišel do Říma Onesiforus, musel jej velmi vytrvale hledat. Je tak skrytý, jako by ani neměl jméno, a přestože je stále tím stejným velikým a slavným apoštolem, lidé na něj zapomněli a církev jím tak pohrdá, že je nyní bez přátel.
Církev ve Filipech pro něj před deseti lety, když se dostal do vězení, udělala sbírku, a i když se naučil být za všech okolností spokojený, stejně jim děkoval za jejich příspěvek jako za oběť libou Bohu. Nyní je starý a žádná církev na něj nepamatuje. Je přiveden před soud a jsou zde Eubulus, Pudens a Linus – nebude mu někdo z nich stát po boku, až ho povedou před císaře? „Při mém prvním slyšení při mně nikdo nestál.“ Ubohá duše, sloužil svému Bohu, propracoval se až k chudobě pro zájmy Církve, ale ta ho opustila! Ó, jak nesmírná musela být bolest v Pavlově milujícím srdci pro takovou nevděčnost. Proč pro něj těch pár, co byli v Římě, a nebyli zdaleka tak chudí, neudělalo sbírku? Copak nemohli ti, kdo byli v domácnosti Caesarově, najít jeden plášť pro apoštola? Ne. Je zcela opuštěn, a přestože by mohl ve vězení zemřít na zimnici, není tu žádná dobrá duše, která by mu půjčila plášť.
Jaké trpělivosti to učí ty, kdo jsou v podobné situaci! Je to i tvůj úděl, můj bratře, být opuštěn přáteli? Byly dny, kdy tvé jméno bylo symbolem oblíbenosti, kdy mnozí žili ve tvé přízni jako hmyz v záři slunce – a nyní jsi zapomenut, jako mrtvý člověk vytěsněn z jejich myslí? Ve svých nejtěžších zkouškách nacházíš nejméně přátel? Usnuli v Kristu ti, kdo tě dříve milovali a respektovali? Ukázali se ostatní jako pokrytečtí a nevěrní? Co máš teď dělat? Máš si připomenout apoštolův příklad, je zde uveden i tobě pro útěchu. Musel přejít přes stejné hluboké vody, jakými se občas musíme brodit my, a přesto říká: „Můj Pán stál při mně, a posiloval mne.“ A tak když tě člověk opustí, Bůh bude tvůj přítel. Tento Bůh je náš Bůh na věky věků – ne jen ve slunečných dnech, ale na věky věků. Tento Bůh je náš Bůh v temných nocích právě tak jako za jasných dnů. Jdi k němu, polož před něj svou stížnost. Nereptej. Jestli měl Pavel strpět opuštění, neměl bys očekávat, že s tebou se bude jednat lépe. Ať tě tvá víra neopustí jako by tě snad potkaly nějaké nové věci. Toto se svatým děje často. David měl svého Achitofela, Kristus Jidáše, Pavel svého Démase a můžeš snad ty očekávat, že se ti bude dařit lépe než jim? Když se díváš na ten starý plášť, jak hovoří o lidské nevděčnosti, buď dobré mysli a čekej na Pána, protože on posilní tvé srdce. „Čekej, pravím, na Pána.“
3. Zde je třetí lekce. Náš text ukazuje, jak nezávislá byla apoštolova mysl. Proč si žádný plášť nepůjčil? Proč o nějaký nežebral? Ne, ne, ne. To není podle jeho gusta. Má plášť, a i když je šest set mil daleko, bude čekat, dokud k němu nedorazí. I když by tu mohli být tací, kteří by mu ho půjčili, ví moc dobře, že kdo si půjčuje, často lituje, a že ten, kdo žebrá, je málokdy vítán. Nemyslím si, že by se křesťan měl stydět půjčit si nebo žebrat, když je k tomu donucen, ale nikdy jsem neměl rád lidi, kteří to dělali systematicky. Přál bych si, aby mnozí z chudých nezneužívali dobročinnost jiných tím, že jsou hotovi žebrat při každé příležitosti. Křesťan by si měl zapamatovat, že mu žebrání nikdy neslouží ke cti, i když to nemusí vždy znamenat ostudu. „Nemohu pracovat, žebrat se stydím,“ řekl ten nevěrný správce, a kdyby byl věrný, styděl by se nejspíš mnohem více. Říkám znovu, že když už k tomu dojde a člověk musí žádat něco od svého druha, ať to udělá statečně, ale ať k tomu nikdy není příliš ochotně nakloněn, ale, jako apoštol, pokud může být bez toho, ať říká: „Pracoval jsem vlastní rukou a nejedl ničí chléb zadarmo.“
Učil, že Boží služebník má právo na podporu od druhých lidí. „Jestli máte podíl na jejich duchovním,“ říká, „je správné, že jim dáte své pozemské.“ Trvá na tom, že nemají zacpávat ústa dobytčeti, které mlátí zrno, ale i když se toho drží jako základní zásady, sám si nikdy nic nevezme a pokračuje ve svém zaměstnání – šije stany – a vydělává si tak na živobytí, takže není poplatný žádnému člověku.
Vznešený příklad! S jakou horlivostí se měli křesťané snažit, aby ve svém stáří neměl nedostatku! On však zchudl, ale jeho nezávislý duch přesto není zlomený, protože raději počká, než mu bude přinesen jeho vlastní šest set mil vzdálený plášť, než aby někoho žádal o půjčku nebo dar. Ať jsou křesťané také tak nezávislí, neboť i když nezávislost není přímo křesťanská ctnost, je to obecná vlastnost, která, když je vpletena do křesťanství, je velmi nádherná a zdobí charakter syna Božího.
4. Čtvrtá poznámka je: podívejte se, jak málo si apoštol myslel o tom, jak je oblečen. Pavel chtěl jen tolik, aby ho to udrželo v teple, a nežádal víc. Ostatní části jeho oděvu byly bezpochyby dost zvetšelé, takže byl skutečně v hadrech, a tudíž nutně potřeboval plášť, do kterého by se zahalil. Čteme, že za starých časů bývali ti nejvýznamnější Boží služebníci oblečeni tím nejprostším způsobem. Když byl dobrý biskup Hooper veden k upálení, byl již tak dlouho ve vězení a jeho šaty tak zničené, že si půjčil roucho starého učence se spoustou děr a cárů, a kulhající bolestí kvůli revmatismu šel na hranici. Čteme o Jeronýmovi Pražském, jak ležel ve vlhkém, chladném vězení, a odepřeli mu cokoli, čím by se mohl přikrýt ve své nahotě a chladu.
Někteří služebníci jsou velmi opatrní na to, aby se oblekli předepsaným nebo vybraným způsobem. Mám rád Whitfieldovu poznámku, kterou řekl komusi, kdo se divil, jak může kázat bez sutany. „Á,“ opáčil, „můžu kázat bez sutany, ale nemůžu kázat bez charakteru.“
Co znamená oblečení, pokud je charakter v pořádku? To je lekce i pro naše vlastní členy. Někdy je slyším říkat: „Nemohu v neděli přijít, nemám žádné pořádné šaty.“ Jakékoli šaty se hodí do domu Božího, pokud jste za ně řádně zaplatili, a nezáleží na tom, jak jsou prosté. Jestli je to to nejlepší, co ti Bůh dal, nereptej. Přesto je tato zkouška oblečení pro některé Boží nejchudší lidi velmi krutá, a myslím si, že tento text byl dán do Bible pro jejich útěchu. Váš Mistr nenosil žádné pohodlné a elegantní oblečení. Jeho šatem byla halena obyčejného rolníka, utkaná svrchu dolů beze švů, a přesto se nikdy nestyděl nosit ji v přítomnosti králů a kněží.
Vždy jsem věřil, že by měl křesťan zušlechťovat vznešenou lhostejnost k těmto vnějším věcem, ale když dojde na věc absolutního nedostatku oblečení, pak smí najít útěchu v myšlence: „Nyní jsem ve společnosti svého Mistra, nyní chodím v tom stejném pokušení jako apoštolé, nyní trpím stejně, jako oni trpěli.“ Každý svatý je obrazem Krista, ale chudý svatý je jeho výslovným obrazem, neboť Kristus byl chudý. Pokud máš tedy takovou chudobu, že téměř nevíš, jak si zaopatřit slušné oblečení, nebuď sklíčený, ale řekni si: „Můj Mistr trpěl tím stejným a stejně tak apoštol Pavel,“ vezmi si to k srdci a buď dobré mysli.
5. Pavlův plášť v Troadě mi ukazuje, jak byl schopný odolávat pokušení. „Tomu nerozumím,“ říkáš. Apoštol měl dar zázraků. Náš Spasitel, i když byl schopen dělat zázraky, nikdy neudělal nic takového jako zázrak na svůj vlastní účet, a stejně tak jeho apoštolé. Zázračné dary jim byly svěřeny kvůli evangeliu, pro dobro ostatních a pro podporu pravdy, ale nikdy ne pro ně samé. Vzpomeňte si, že když byl náš Spasitel hladový, Satan ho pokoušel, aby proměnil kameny v chleba. To bylo silné pokušení, aby použil zázračnou moc, která nebyla zamýšlena pro tento účel, ke svému vlastnímu prospěchu. Ale on napomenul Satana a řekl: „Nejen chlebem je živ člověk.“ Pavel měl také moc udělat si plášť, kdyby chtěl.1 Proč by nemohl? Jeho stín uzdravoval nemocné, a tak kdyby chtěl, mohl zamezit, aby chlad a vlhkost vězení měly jakýkoli účinek na jeho zdraví. On, který kdysi vzkřísil mrtvého Eutycha, když spadl z patra, a dodal jeho tělu životně důležité teplo, mohl jistě zachovat teplo ve vlastním těle, kdyby chtěl.
A já mohu směle prohlásit, že k němu ďábel často přicházel a vysmíval se: „Jestli jsi apoštolem Boha, jestli opravdu můžeš dělat zázraky, přikaž, aby tady stoupla teplota, nebo aby se tyto hadry spojily dohromady a utvořily ti pohodlné oblečení.“ Nemůžete vědět ani s jistotou říct, protože jste to nikdy nezakusili, jaké měl apoštol vnitřní boje, aby odolal odpornému pokušení použít své zázračné dary pro sebe.
Ó bratři, obávám se, že já i vy jsme mnohem ochotnější dát průchod svým zájmům, než byl apoštol. Kážeme evangelium, a když nám Bůh pomůže, ó, ďábel nás bude nutit, abychom si vzali část slávy.
„Dneska ráno jsi kázal dobré kázání,“ řekl kdosi Johnu Bunyanovi, když scházel dolů ze schodů.
„Jdeš pozdě,“ odvětil upřímný John, „ďábel mi to tvrdil, už když jsem kázal.“
Ano, děláme zázraky, ale nesmíme si přisvojit slávu pro sebe. Zde je pokušení pro každého člověka, který má dary, aby je používal pro své vlastní účely, a pokud tak učiní, je nevěrným správcem majetku svého Mistra. Prosím vás, ať už jste v nedělní škole nebo v církvi, nikdy nepoužijte tu moc, kterou vám Bůh dal, pro sebe. Můžete pro Krista skrze víru a modlitbu udělat veliké věci, ale ať nikdy není modlitba s vírou jen poběhlicí, aby se tak stala služebnicí těla. Vím, že tělesná mysl to nebude chápat, ale duchovní lidé, kteří znají ďáblova pokušení, budou chápat, jak vážně musíme vést svou celoživotní bitvu, abychom dokázali neudělat něco, z čeho bychom měli zjevně velikou radost, ale co by nás zároveň znesvětilo.
6. Šestá lekce od tohoto pláště je, že se v této pasáži učíme, jak nádherně podobné je jedno Boží dítě druhému. Vím, že když se podíváme na Abrahama, Izáka a Jákoba, vypadají jako velicí a požehnaní lidé, a myslíme si, že snad žili ve vznešenějších krajích než my. Nedokážeme si představit, že kdyby žili dnes, byl by to ten stejný Abraham, Izák a Jákob. Myslíme si, že jsou zrovna zlé časy a s jakoukoli mírou milosti nebo sebezapření se to prostě nedá zvládnout.
Bratři, mé osobní přesvědčení je, že kdyby Abraham, Izák a Jákob žili dnes, tak by byli svatí ještě více, spíše než méně – protože oni žili za úsvitu a my žijeme v poledni. Slyšeli jsme, že apoštolé byli často nazývání „Svatý“ Petr a „Svatý“ Pavel, a tak jsou postaveni na zvláštní a vyvýšené místo. Kdybychom viděli Petra a Pavla, mysleli bychom si o nich, že jsou to naprosto obyčejní lidé – právě tak jako my – a kdybychom zahlédli jejich denní život a bojům, řekli bychom: „Ano, jste o mnoho dál v milosti než já, ale tak či onak, jste lidé podobného ražení jako já. Mám výbušnou povahu, a stejně tak i ty, Petře. Mám osten v těle, a máš ho i ty, Pavle. Mám nemocný dům, ale i Petrova tchyně ležela v horečkách. Stěžuji si na revmatismus, a když apoštol Pavel zestárl, pociťuje chlad a ptá se po svém plášti.“
Nesmíme považovat Bibli za knihu pro transcendentní a zvláště vyvýšené duše. Je to kniha pro každý den a tito dobří lidé byli každodenní lidé, jen měli více milosti, ale i my můžeme, tak jako oni, získat více milosti z toho stejného pramene, ze kterého pili oni a který je nám právě tak zadarmo dostupný.
Potřebujeme jen věřit podle jejich příkladu a důvěřovat Ježíši podle jejich cest, a i když jsou naše zkoušky stejné jako jejich, projdeme jimi díky krvi Beránka. Rád vidím náboženství převedené do každodenního života. Nevyprávějte mi o zbožnosti Tabernaclu, řekněte mi o zbožnosti svého obchodu, své pokladny, své kuchyně. Ukažte mi, jak vám milost pomáhá být trpěliví v chladu, radostní při hladovění nebo přičinliví v práci.
I když milost není obyčejná věc, přesto září nejjasněji v obyčejných věcech. Kázat kázání nebo zpívat píseň je jen ubohá věc v porovnání se silou strpět chlad, hlad a nahotu kvůli Kristu. Odvahu, odvahu tedy, spoluputovníku, ta cesta nebyla uhlazena pro Pavla o nic víc, než je pro nás. Tehdy nebyla jiná královská cesta do nebes, než je dnes. I oni museli jít skrze bahno, močály a bláto, tak jako dnes my.
Zápasí tvrdě, tak jak my dnes taky,
s hříchy, pochybnostmi a strachy.
Ale nakonec získají vítězství právě tak jako my. Tolik tedy k plášti, který zůstal v Troadě u Karpa.
<><
II. Podíváme se na jeho knihy. Nevíme, o čem ty knihy byly, můžeme jen zkusit hádat, k čemu se asi vyjadřovaly. Pavel měl pár knih, které schoval, možná zabalené v jeho plášti, a Timoteus je měl opatrně přinést. I apoštol musí číst. Někteří z našich ultra kalvinistických bratří si myslí, že služebník, který čte knihy a studuje svá kázání, musí být velmi žalostný příklad kazatele. Člověk, který přijde na kazatelnu, tvrdí, že právě na tomto místě získal svůj text, a pak mluví jakoukoli hloupost, je vzor mnohých. Pokud bude hovořit bez toho, aby si vše předem rozvážil, nebo aspoň bude předstírat, že to tak dělá, a nikdy nebude plodit to, čemu lidé říkají „jídlo z mozků mrtvých mužů“ – ó, to bude kazatel.
Jak přísně je apoštol napomíná! Je nadaný, ale stejně potřebuje knihy! Kázal nejméně po třicet let, a stejně chce knihy! Viděl Pána, a pořád chce knihy! Má větší zkušenosti než většina lidí, a stále chce knihy! Byl vytržen až do třetího nebe a slyšel slova, která lidem není dovoleno pronést, a ještě chce knihy! Napsal větší část Nového Zákona, a chce knihy!
Apoštol říká Timoteovi a stejně tak i každému kazateli: „Věnuj se čtení.“ Člověk, který nečte, také nebude nikdy čten, a ten kdo nikdy necituje, nebude citován. Ten, kdo nepoužívá myšlenky z mozků jiných lidí, jen dokazuje, že nemá mozek vlastní. Bratři, co je pravda o služebnících, je pravda o všech lidech. Potřebujete číst. Vzdejte se takového množství povrchní literatury, jakého chcete, ale jak to jen bude možné, studujte zdravá věroučná díla, zvláště puritánské spisovatele a výklady Bible. Jsme přesvědčeni, že ta nejlepší cesta jak strávit svůj volný čas, je buď číst, nebo se modlit. Z knih můžete přijmout mnohá poučení, která pak můžete použít jako zbraň ve službě svému Pánu a Mistru. Pavel volá: „Přines mi knihy!“ – přidej se k tomu volání.
Naše druhá poznámka je, že apoštol se nestydí za to, že čte. Píše svému mladému synu Timoteovi. Někdy někteří staří kazatelé nechtějí říct ani slovo o věcech, které by mladým odhalily něco z jejich tajemství. Předpokládají, že tvorbu kázání musí zahalit důstojným ovzduším a udělat z něj tajemství, ale to je cizí duchu pravdomluvnosti. Pavel chce knihy a nestydí se říct Timoteovi, že je to tak, a Timoteus klidně může jít a říct to Tychikovi a Titovi, když bude chtít – Pavlovi je to jedno.
Pavel je zde i vzorem pracovitosti. Je ve vězení, nemůže kázat, co bude tedy dělat? Když nemůže kázat, bude číst. Jako když čteme o starých rybářích a o jejich lodích. Rybáři z nich vystoupili. Co budou dělat? Spravovat své sítě. Jestli tě tedy prozřetelnost sklátila nemocí a ty nemůžeš učit svou třídu, pokud nemůžeš pracovat pro Boha veřejně, spravuj své sítě čtením. Jestli je ti vzato jedno zaměstnání, vezmi jiné, a ať jsou ti apoštolovy knihy příkladem pracovitosti.
Říká: „Zvláště pergamen.“ Myslím si, že ty knihy byly latinské a řecké práce, ale pergameny byly orientální, a možná že to byly svitky Svatých Písem, nebo spíše, že to byly jeho vlastní pergameny na kterých byly napsány originály dopisů, které jsou v našich Biblích jako epištola Efezským, Filipským, Koloským a tak dále.
Tedy i v našem čtení to musí být také „především pergamen“. Ať je to především Bible. Nepřikládáte tomu doporučení žádnou váhu? Tato rada je v dnešní Anglii potřebnější než kdy jindy, protože počet lidí, kteří čtou Bibli, se věřím zmenšuje každým dnem. Lidé čtou stanoviska svých denominací, která otiskují jejich časopisy, čtou pohledy svých vedoucích, které jsou jim předkládány v kázáních nebo v jejich dílech, ale ta Kniha, ta stará dobrá Kniha, ten pramen, ze kterého vytéká veškeré zjevení, ta je až příliš často opuštěna. Můžeš chodit k lidským kalužím, pokud přitom neopustíš ten křišťálově čistý proud, jenž vytéká od Božího trůnu. Čtěte knihy, jakýmkoli způsobem, ale především svitky. Hledejte v lidské literatuře, pokud chcete, ale především, zůstaňte u té Knihy, která je neomylným zjevením našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
<><
III. Nyní bychom chtěli udělat rozhovor s apoštolem Pavlem samotným, protože se od něj máme mnoho co naučit.
Je zde taková tma, že jej téměř ani nevidíme – nacházíme ho ve strašlivém doupěti! Hrozné vězení – špína leží na podlaze v takových vrstvách, že země vypadá jako cesta, kterou nikdo nikdy neupravoval, průvan vane dovnitř malou štěrbinou, které říkají okno. Ten ubohý starý muž, bez svého pláště, kolem sebe obtáčí svůj rozedraný oděv. Někdy ho vidíte klekat k modlitbě a jindy namočí pero do inkoustu a píše svému drahému synu Timoteovi. Žádný společník, s výjimkou Lukáše, který čas od času nakrátko přijde. Jak tedy nalezneme toho starého muže? V jaké bude náladě?
Nacházíme jej plného důvěry v náboženství, které ho tolik stálo, protože v první kapitole ve dvanáctém verši jej slyšíme říkat: „Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.“
Nepochybně mu pokušitel často říkal: „Pavle, kvůli svému náboženství jsi ztratil úplně všechno! Přivedlo tě to na žebrotu. Podívej se, kázal jsi ho, a co je teď tvá odměna? Právě ti muži, které jsi obrátil, tě opustili. Vzdej to, vzdej to, to přece nemůže stát za takové těžkosti. Podívej se, ani plášť, kterým by ses zahalil, ti nedonesou, jsi tady ponechaný, aby ses třásl, a brzo ti bude sťata hlava z krku. Sundej svou ruku z korouhve a jdi do důchodu.“
„Ne,“ odpovídá apoštol, „já vím, komu jsem uvěřil.“
Slyšel jsem o věřících, kteří říkali: „Vždycky jsem byl křesťan, ale teď jsem přišel o svůj podnik, a tak to vzdávám.“ Ale nás milovaný apoštol se držel jako klíště. Ach ano, naší zbožnosti chybí srdce, pokud nás soužení vede k pochybnostem o našem náboženství, vždyť tyto zkoušky, které působí trpělivost, trpělivost osvědčenost a osvědčenost naději, nás přetaví tak, že nejsme zahanbeni, ale ještě pevněji se držíme Krista.
Jen pomysli na to, co slyšíš apoštola říkat: „Vím, komu jsem uvěřil.“ Pro nás je lehké říct něco takového. Žijeme si v blahobytu, pohodlně sedíme ve svých lavicích, můžeme jít domů k hojnosti jídla, dobře oblečeni, máme přátele, kteří se na nás budou usmívat, a tak není těžké říci: „Vím, komu jsme uvěřil.“ Ale když jste na jedné straně otravováni Hermogenem a Fygelem, a na druhé straně kovářem Alexandrem a Démasem, nepřijde vám tak lehké říct: „Pán je věrný.“ Podívej se na toho vznešeného bojovníka, který je právě tak nepohnutelný v těch nejhorších, jako býval v nejlepších časech. „Já vím, jak mít dostatek,“ řekl jednou, a nyní může říci také „já vím, jak trpět hladem, vím jaké to je mít všeho dostatek a jak strpět ztrátu.“
Ale není si jenom jistý. Zjistíte, že tento skvělý starý muž má ve svém trápení společenství s Ježíšem Kristem. Obraťte se do druhé kapitoly, desátého verše. Copak kdy z někoho plynula sladší řeč? „A tak všechno snáším pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy v Kristu Ježíši a věčné slávy. Věrohodné je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“
Ano, v tom vězení jsou dva, ne jen jeden člověk, který snáší potíže jako zločinec, až k poutům, ale sedí zde s ním kdosi podobný Synu Člověka, sdílí jeho bolesti a nese všechny jeho starosti, a tak mu pozvedá hlavu. Apoštol se mohl radovat ve společenství s Kristem i uprostřed svých trápení, a tak byl připraven na svou smrt.
Ani to není vše. Nejenže si je jistý minulostí a ve sladkém společenství i v současnosti, ale je smířený s budoucností. Podívej se do čtvrté kapitoly, šestého verše. „Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu.“ Je to krásný motiv vypůjčený od obětního býčka. Zde je, uvázaný za rohy k oltáři a připraven k obětování. Právě tak apoštol stojí jako oběť připravená k nabídnutí na oltáři. Bojím se, že my všichni nemůžeme říci, že jsme připraveni k obětování. Pavel byl připraven stát se ohnivou obětí, pokud by to Bůh chtěl; byl by spálen na popel na hranici. Nebo by byl vylévanou obětí, kterou se také nakonec stal, když z něj vytékal proud krve, krve z rány zasazené ostrým mečem. Byl připraven stát se i pokojnou obětí, pokud by to Bůh chtěl, aby zemřel ve své posteli. V každém případě byl dobrovolnou obětí Bohu, protože nabídl sám sebe dobrovolně, jak říká: „Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu.“
Vznešený starý muž! Mnoho vyznávajících křesťanů se obléká do šarlatu a stravuje se bohatě každého dne, a přesto nemohou nikdy říct, že jsou připraveni k obětování, ale dívají se na čas svého odchodu se zármutkem a bolestí. Když tedy přemýšlíte nad ubohým, třesoucím se, v hadrech oblečeným Pavlem, myslete na klenot, který choval ve své hrudi, ó vy synové chudoby, vzpomeňte si na velkolepost svatého života, majestátnost a ušlechtilost posvěceného srdce, a to vás může vyvést z každé hanby, která se lepí na vaše hadry a chudobu, protože jako když vychází slunce a kreslí na mraky všechny barvy nebes, tak vaše hadry, chudoba a hanba mohou učinit váš život slavnějším, jak je nádhera vaší zbožnosti ozařuje nebeskou září.
Ještě jsme s apoštolem neskončili, protože ho nenacházíme jen smířeného, ale i vítězného. „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem dokončil, víru zachoval.“ Podívejte se na řeckého válečníka, když se právě vrátil z bitvy. Má mnoho zranění a na jeho čele je jizva, jeho hruď tu a tam krvácí z ran a šrámů, jedna paže je vykloubená, je pokryt kouřem a prachem bitvy, je zašpiněný mnoha stříkanci krve, je zesláblý, unavený až k smrti, ale co říká? Když pozvedne svou pravici se štítem, který na ní je pevně připevněn, volá: „Bojoval jsem dobrý boj, udržel jsem svůj štít.“
To bylo přání každého řeckého válečníka. Když si udržel štít, přišel domů slavně. A víra je křesťanův štít. A já zde vidím apoštola, který na sobě nese všechny známky těžké bitvy, ale přesto zvítězil a říká: „Dobrý boj jsem bojoval, mé jizvy a zranění to dotvrzují, udržel jsem víru.“ Nese ten zlatý štít víry připevněný ke své paži a raduje se z něj. Tyran Nero nikdy neslavil takový triumf jako apoštol Pavel, ani všichni válečníci Říma, když zástupy šplhaly na střechy a dívaly se dolů na procesí. Nikdo z nich neměl takovou slávu jako tento osamělý muž, který tlačil svůj lis sám a žádný z lidí s ním nebyl, který stál proti lvu, osamělý bojovník, nebylo oka, které by ho litovalo, a paže, která by ho zachránila, ale vítězně stál až do konce. Statečný duch! Ani na tom starém plášti v Troadě nezáleží, dokud je tvá víra v bezpečí.
A ještě víc, nezvítězil jen v současnosti, ale vyhlíží korunu. Když řecký zápasník bojoval dobrý boj, byla mu dána koruna, a právě tak Pavel, který píše o starém plášti, píše také: „Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“
Když jsem vykresloval Pavla a hovořil jsem o chudobě mnoha věřících – „Ach,“ říká hříšník, „kdo se tak asi stane křesťanem? Kdo vytrpí tolik pro Krista? Kdo ztratí všechno jako Pavel?“ Světské mysli zde přemýšlejí: „Jaký blázen, nechat se svést nějakým nadšením!“
Ano, ale podívej se, jak se role obrátily! „Nyní je pro mne připraven vavřín!“ Co na tom, že jsi byl oblečen v šarlatu, topil ses v bohatství a býval jsi veliký, když tu pro tebe není koruna v nebi, žádná radost v nebesích, ale jen strašlivé očekávání soudu? Dívej se, on tryská z vězení k trůnu. Nero mohl useknout jeho hlavu, ale ta hlava bude nosit nádhernou korunu. Odvahu tedy vy, kdo jste sraženi, trápeni a zoufáte si, buďte dobré mysli, protože konec bude stát za to a všechna tvrdost putování bude více než vyvážena slávou, která očekává ty, kdo odpočívají v Kristu Ježíši.
Pomalu končíme, jsme hotovi s jeho starým pláštěm, když říkáme: „Copak to není krásné, když čtete tento dopis a stejně tak všechny apoštolovy dopisy, jak je vše, o čem apoštol přemýšlel, spojeno s Kristem, jak soustředil každé nadšení, každé své úsilí, každou myšlenku, každý čin i každé slovo na Krista a plně se na Něj upnul?“
Věřím, že jsou zde mnozí, kdo nějak milují Krista, asi tak, jako když slunce dnes svítí, ale víte sami, že když soustředíte sluneční paprsky lupou na jedno místo, jaké tam pak bude teplo, jaký plamen, jaký oheň! Tak mnozí lidé rozptýlí svou lásku a obdiv mezi téměř všechny bytosti a Kristus získá jen maličko, tak jako my všichni získáme trošku ze slunečních paprsků. Jinak je tomu s mužem, který jako apoštol Pavel soustředí své myšlenky a slova na jedno místo. Pak hoří na své cestě životem, jeho srdce je zapálené a jeho slova jsou jako žhoucí uhlíky, je to muž plný síly a energie, nemusí mít plášť, ale přesto je velikým mužem a i car ve svém císařském hávu je jen užvaněný trpaslík vedle tohoto obra v Boží armádě.
Ó, přál bych si, abychom mohli dnes ráno zaměřit své myšlenky na Krista. Věříme mu dnešního rána? Je On naše spasení a naše touha? Jestli to tak je, žijme pro Něj. Těch, kdo jsou plně Kristovi, není mnoho. Ó kéž bychom byli zaslíbeni jako nevinné panny Kristu, abychom neměli žádného jiného milence a neznali jiné potěšení. Ať jsou tyto oči slepé ke všemu kromě Krista a tyto uši hluché ke vší hudbě kromě jeho hlasu, chromé tyto nohy na jiné cestě než na cestě poslušnosti Jemu, ochromené tyto ruce pro jinou práci než pro něj a mrtvé toto srdce pro každou radost, pokud se Ježíš nemůže přidat.
Právě tak, jako se stéblo kolébá na řece a je neseno k oceánu, i já bych měl být zbavený vší své síly a vůle, abych dělal to, co po mně Pán chce, a byl unášen proudem jeho milosti dál a dál, připraven být obětován, nebo připraven žít, připraven trpět, nebo připraven vládnout tak, jak on chce, jen ať je mu poslouženo mým životem a umíráním. Nebude moc záležet na plášti, který nosíme, a to dokonce i kdybychom neměli žádný, když takto soustředíme všechny naše tělesné i duševní síly, naši duchovní energii na Krista Ježíše, a jen na něj. Kéž by ti, kdo mu nikdy nevěřili, byli připraveni se na něj nyní spolehnout. Neopustil Pavla, ani v krajnostech, a neopustí ani tebe.
1 Nevěřím, že by Pavel skutečně měl moc udělat si nový plášť. Dary Ducha, ba ani ty nejmocnější, zkrátka takhle nefungují – i Pavel zázraky někdy dělat mohl a někdy ne. Osobně si myslím, že Spurgeonovi v oné době chybělo „letniční“ učení o křtu Duchem Svatým a jeho darech. Nicméně, současnému letničnímu hnutí zase chybí leccos z toho, co měl pan Spurgeon. (pozn. překl.)