Thu 14. 9. 2006

Ovoce

Ovoce

Zazpívám svému milému píseň o jeho sadu:

Můj milý vysázel si sad,
pro potěchu očí, pro úlevu duše.
A že by mohl snad,
po létech sklízet ovoce.

Zahradu ohradil,
a postavil tam věž,
sémě v zem zasadil,
a volal: „Kéž by, kéž.“

V jarní čas skřivanů
měl odpočinku málo,
hlídání u stromů
ho tolik, tolik stálo.

Když v létě vládl žár,
a lidé vešli ve stín,
on tiše pracoval,
jen aby stromy neschly.

Za zimních plískanic
a větrů vlezlých na podzim,
nemohl dělat víc,
než chránit je snad před vším.

Řekni mi, človíčku,
přemýšlej málo,
zdali je správné,
že něco vzešlo?

Řekni mi podruhé,
přemýšlej více,
zdali mi tenhle sad,
má vydat ovoce?

Tak i Hospodin Bůh zasadil na počátku věku svůj sad. Vytvořil ho svou mocnou paží, svým slovem ho upevnil, a tím také dodnes stojí. Pověz mi, poutníče, chodil jsi někdy sadem? Díval ses na nádherné stromy rostoucí všude kolem, na větve obtěžkané ovocem? Také někdy, nu jen se přiznej, tvá ruka se vztáhla po tom, co dobré na pohled se zdálo. Když potom potkalo se utržené s tvým jazykem, věděl jsi, že dobré to bylo nejen na pohled. Ó ano, ovoce, to je něco. Jeden můj přítel blahé paměti prohlásil, že nejlepší Boží vynález jsou jahody. Nu nevím, ale cosi to vypovídá.

Tak i Hospodin Bůh zasadil svůj sad. „Kde je?“, ptáš se, „vždyť Jeho sad musí být nad jiné nádherný. Ó, snad jako zahrada Eden, ta dávno ztracená! Kde je, abych se tam mohl jít podívat?“ Počkej, počkej chvíli, poutníče! Je něco, co Ti musím říct o tom sadu, abys snad nehledal nadarmo. Ten sad zasadil si Hospodin Bůh pro sebe, ovoce z něj má dělat radost Jemu, víš? A tak se ptám, po jakém ovoci touží ten, který nebydlí v domech udělaných lidskýma rukama? Jablka? Hrušky? Nebo že by ananas? Mám za to, že přeci jen půjde o něco jiného.

Ovoce totiž, které roste pro radost Otce v nebesích je přeci jen trochu jiné. Slyšel jsem, že jedno se prý jmenuje láska, tomu druhému říkají radost, třetí, takové malé a nenápadné pak je tichost. Také má ten Svatý na nebesích velmi rád jedno s velmi jemnou chutí, které se jmenuje pokoj. Na svazích Jeho hor, tam, kde buší vítr do stromů, pak roste trpělivost a sebeovládání.

Přijdou tedy dny, kdy se Hospodin vydá do své zahrady, aby se podíval na ovoce. Vidíš ho? Jeho oči září, asi tak, jako sadaři, který spoustu své práce věnoval svému dílu. Tak, jako někomu, kdo se z celého srdce těší, že bude sklízet plody své práce. Kéž bych se mohl k té Jeho radosti přidat, vždyť ona tryská z čistého srdce.

Však když přišel do svého sadu, čekalo Ho jen zklamání. Na místě, kde čekal lásku, vyrostla lhostejnost. Na místě radosti pak lehké žertování a zábava. Místo pokoje mu Jeho stromy nesou pomíjivost a honbu za větrem, a malý stromeček, který měl přinášet tichost, nosí teď klepy a pomluvy. Když pak vyšel na stráně a hory, aby sklízel trpělivost, našel jen touhu mít vše hned a rychle. A stromy se sebeovládáním? Ty zahynuly úplně, vyhnaly své větve vysoko převysoko, a vítr je vyvrátil.

Co teď má s tím sadem udělat? Podívej, poutníče, vždyť i bodláčí a trní mu vyrostlo, a stromy vydávají jen odporná pláňata. Že je na těch stromech přeci jen něco dobrého? Ano, to tvrdíš Ty, když podobná pláňata neseš, a také jsi trním a bodláčím. Ale Jemu to nechutná, ba co víc, Jemu se tohle ovoce prostě hnusí. Má teď snad chodit, a hladit malý bodláček po jeho bodlinách se slovy: „Vždyť ty tak krásně pícháš,“ nebo ty stromy plné hořkosti chválit za to, že nevyhnaly své větve tak vysoko jako stromy se sebeovládáním? Ani na okamžik! Vždyť On zasadil každý strom, aby nesl své ovoce, takové, které je Jemu milé.

„Jak se to mohlo stát?“ slyším Tě tiše se ptát. Inu, snadno. Řekl si totiž jednoho dne strom se sebeovládáním, že jemu se nelíbí nosit takové ovoce. Že je tu příliš větrno, a kdesi cosi. Doslechl se pak kdesi z dalekých krajin, že když někde vyroste hráz ze stromů, tuším, že jim snad lidé říkali topoly, pak že vítr už tolik nemůže si vyskakovat. A tak strom, místo aby nesl ovoce, začal vyhánět své větve výš a výš. Myslel si, že když je vyžene dost vysoko, a zabere veliký prostor, tak že vítr už přestane vát. „Ó, být tak bez toho neustálého pronásledování, kdy vám vítr zalézá až do štěrbinek mezi listy,“ myslel si tiše. Pak jednou přišel poryv nad jiné mocný, a strom, ani nevěděl jak, ležel na zemi. Proč? Protože věděl lépe, co je pro něj dobré.

Tak i ostatní stromy začaly se vypínat ve svých srdcích. Ten první, že se mu nelíbí nést tohle ovoce, a druhý, že on by chtěl dělat něco jiného. Aby si to ospravedlnily, chodil strom od stromu, říkajíce: „Podívej, Hospodin Bůh nás zasadil s velikou láskou, On zajisté nejvíce ze všeho chce, abychom se měli dobře.“ Slepé oči a hluché uši si vůbec neuvědomily, že oceňují hlínu stejně jako hrnčíře, že staví vůli sadaře na stejnou úroveň jako vůli stromu. „Ó, On ti to uzná,“ říkal jeden strom druhému. „Uvědom si, že především se musíme starat o sebe navzájem,“ povídal starší strom mladšímu, „to je zajisté před Hospodinem vzácné. Vidíš támhle ty dva, jak se o sebe starají? Ten větší stíní toho menšího, a ten menší na oplátku poskytl ve svých větvích hnízdo datlům, aby se o toho většího starali. No není to nádherné?“ Mladší strom jen přikyvoval, a s větrem skláněl své větve. „To je opravdu nádherné,“ přemýšlel, „když to takhle bude, pak snad ani tolik nevadí, že ani jeden z nich nemá dobré ovoce.“

Tehdy chodil Hospodin Bůh zahradou, a hněval se. Ano, opravdu se hněval, divíš se? Ty bys nebyl nahněvaný, kdyby ses léta staral o svou zahradu, a ona Ti přesto vydala jen trní a bodláčí? Vždyť kdo je ten strom, aby se vypínal nad svého sadaře?

Také ho jímala nesmírná lítost nad tím zmařeným dílem. Každý strom byl totiž zasazen s nějakým účelem, ale nyní byly všechny všelijak pokřivené. Jeden měl listí zažloutlé, protože se příliš vystavoval slunci, druhý měl větve oholené větrem, protože se příliš vypínal, a ten třetí měl sice nádherné květy, ale protože je vyhnal v mrazu, všechny zahynuly. Jeden strom vedle druhého byly pokřivené, zničené, k ničemu. Hodily se leda ke spálení, nebylo naděje, že by snad mohly ještě někdy nést něco z toho nádherného ovoce, které Všemohoucí tolik miluje. Tak mi pověz, poutníče, čeho stromy dosáhly tím, že si každý šel svou cestou? Vždyť jen ony samy byly zasaženy svou hloupostí, jen ony samy za ni pykaly, a nesly spravedlivou odplatu. A pověz mi také, copak má teď Hospodin Bůh se svou zahradou udělat? Není snad jedině správné, nechá-li všechny stromy vykopat, a jeden každý z nich spálit ohněm? Který sadař by udělal něco jiného! Nejsou snad ty stromy Jeho?

Však rozhodl se Hospodin Bůh, že přeci jen celý sad ohněm nevypálí. I chodil strom od stromu, a nabízel jim svou novou cestu. Cestu, jak se vyhnout tomu ohni, který každý z těch stromů po právu čekal. A každý strom, který přijal nabídku Všemohoucího, potom sťal sekerou Zákona u kořene, a pařez zaléval krví svého Syna, Krista Ježíše. Z malých proutků, které vyrostly z toho pařezu, ano, z těch malých, nevzhledných proutků, pak vyrostly nové stromy. Budou rozumnější? Nebo si zase půjdou svojí cestou, aby tak odepřely ovoce Všemohoucímu?