Mon 10. 5. 2010

Den pohrdání

Den pohrdání

Vlastně nebyla až tak tlustá.
Jasně, ideální míry a tvář budoucí modelky rozhodně neměla, ale přezdívku, kterou jí ve třídě říkali, si nejspíš nezasloužila.

Jmenovala se Dáša, ale téměř všichni kluci i většina holek jí říkali jinak.

Tlustoprdka.

Petr se toho nikdy neúčastnil. Ne že by byli s Dášou kdovíjací kamarádi, to ne, skoro vůbec ji neznal – jen mu to vždycky přišlo hloupé a hodně necitlivé.

Až dneska. Dneska se dal strhnout. Říkali jí tak všichni.

A ona skutečně nebyla úplně nejhubenější.

<><

Usínal. Byl už pozdní večer a jemu se klížily oči.

Svědomí se ještě naposledy zkusilo svým tichým hláskem domoci toho, že se nad svými dnešními slovy a skutky znovu zamyslí a zítra je napraví – ale ani teď neslavilo úspěch.

Petr vplul do říše snů.

Plavil se na lodi po vlnách oceánu, bojoval bitvy po boku statečných rytířů, odvážil se tam, kam nikdo jiný před ním nedošel. A pak…

…pak se scéna změní.

„Věnujte prosím pozornost hlášení školního rozhlasu,“ line se z umělohmotné krabice pod stropem učebny skřípavý hlas.

Petr se znuděně uvelebí ve své lavici a pozornost přepíná do režimu „až to skončí, tak mě vzbuďte“. Dneska nejspíš nebudou ohlašovat mimořádné ředitelské volno a jakékoli jiné hlášení ho nezajímá. Pak ale chtě nechtě zbystří. Nic takového totiž ještě nikdy…

„Na vědomost se dává všem žákům i učitelům,“ pokračuje téměř slavnostně onen nakřáplý hlas, „že dnes se vyhlašuje den pohrdání. Tato každoroční tradiční slavnost má za cíl uctít ty lepší z vás a přinést jim trochu zaslouženého potěšení.

Po celý zbytek dne tedy každý z vás, kdo je v něčem lepší než někdo druhý, může bez jakýchkoli okolků nebo výčitek vyjádřit své pohrdání nad neschopností, vzhledem či hloupostí toho druhého. Ten, kdo je horší, nesmí nic namítat ani se nijak bránit, měl se zkrátka víc snažit.

Všem lepším z vás tedy přejeme po celý zbytek dne příjemnou kratochvíli.“

Rozhlas naposledy zaskřípá a pak utichne.

Nejdřív se to Petrovi celkem zamlouvá. Koneckonců, jestli je tady někdo lepší, pak on. Není takový hulvát jako Ondra z poslední lavice, má lepší známky než naprostá většina třídy a fotbal hraje úplně ze všech nejlíp.

A rozhodně bude dobré, když to konečně všichni jasně uvidí a ocení.

Jenže pak se to celé nějak zvrtne.

„Hele, král mazalů,“ posmívá se mu Erika, která má sice problém sečíst už dvouciferná čísla, ale kreslit umí docela pěkně.

„Koukněte na něj, na zakrslíka,“ ukazuje na něj přes celou třídu hulvát – a bohužel i čahoun – Ondra z poslední lavice.

„Vy nedovzdělanci,“ vysmívá se celé třídě pohrdavě slečna učitelka a s vyzývavě pozvednutou hlavou si sedá na svou židli, jen aby ji pár dívčin obratem setřelo za její staromódní a zcela nevkusné oblečení.

Petr ztrácí řeč.

Ne že by neměl, jak to druhým oplatit. Jenže tohle…

…je jako oživlá noční můra.

„Já vím, že jste lepší,“ chtělo by se mu křičet, ale nemůže odlepit jazyk od patra. „Ale proto mnou přece ještě nemusíte pohrdat! Proto se mi ještě nemusíte posmívat! Kdybyste radši…“

Do očí se mu vkradou dvě kapičky slz.

„Kdybyste mi radši místo hloupého vysmívání pomohli zlepšit se tam, kde to jde, a brali mne takového, jaký jsem, tam, kde se s celou věcí nedá nic dělat.“

Nikdo ho neslyší.

A i kdyby slyšel, neposlouchá.

Je den pohrdání.

„Ty tupče,“ je slyšet z přední lavice, kde sedí premiantka Danka s trošku pomalejším Ivanem.

„Ten tvůj mobil je hnusná předpotopní vykopávka,“ mává pak zase Ivan Dance před obličejem svým novým přístrojem.

A samozřejmě…

„Dívejte na tu tlustoprdku,“ zní z druhé lavice, kde má své sídlo nejvypasenější děvče z celé třídy.

Dáša se zvedá.

Tohle už zná. Naučila se to neslyšet.

Ale dnes je den pohrdání.

Dnes jim to může vrátit.

Chvíli se rozhlíží po třídě a hledá vhodnou oběť a pak se její oči zastavují na Petrovi.

„Ne,“ šeptá chlapec tiše, když se Dáša pomalu vydává směrem k němu, „už ne…“

Rozzáří se slunce.

Najednou už nesedí v lavici. Stojí na skále v nějakém úvalu a do tváře se mu opírá žhoucí slunce.

Pak zaslechne výkřiky. Řev.

„Tak mi už konečně pošlete někoho, s kým bych mohl bojovat, vy baby!“

Ten muž stojí od Petra jen kousíček. V brnění, s přílbou, s kopím. Je obrovský. Mnohem vyšší než Petr a dokonce i mnohem vyšší než kdokoli ze všech ostatních ozbrojenců stojících na obou stranách údolí. Petr si jich všiml až teď, řad po zuby ozbrojených chlapů, kteří všichni civí na toho uprostřed.

Na toho velikého. Obra.

Petr má z celé té scény dojem, že by toho obrovského vojáka měl znát, že ví, kdo to je, že o něm snad už kdysi slyšel. Matně si vybavuje, co je zač. Soubojový zápasník, nejsilnější, největší, nejobávanější válečník ve městě… jak to se jen jmenuje… ve městě plném zuřivých bojovníků.

Už několik let se nenašel nikdo, kdo by se mu postavil a vydržel déle než několik minut.

Najednou chápe, proč je řada mužů na protějším svahu tak pobledlá, zaražená, sevřená.

Vědí, že proti němu nemohou obstát.

Bojí se.

Pak se ale jejich řady zavlní a někdo z nich vyjde.

Petr se snaží zaostřit, napíná své oči až do krajnosti. Vždyť ten někdo jde vstříc tomu… obrovi.

Už ho vidí. Je to mladíček. Ryšavý. Krásný.

Náhle se mu srdce úlekem zastaví.

Ten kluk není vůbec ozbrojený! Má v jedné ruce hůl a v druhé cosi, snad prak nebo něco podobného. A jde vstříc kolosu zakovanému v bojové zbroji, obrovi, který se ohání kopím těžším než mladíček sám. Zbláznil se?

Obr už si ho všiml také. Jeho tvář zkřiví pohrdavý úšklebek.

„To jsem pes, že na mne jdeš s holí?“ posmívá se. Ledabyle se zvedá, aby toho kluka zamáčkl jako obtížný hmyz. Za nic jiného ho koneckonců nepovažuje. Jemu se rozhodně postavit nemůže.

Chlapec něco říká a Petrovi se náhle vrací vzpomínky.

Gat.

To město se jmenovalo Gat. Četla mi o něm jednou večer babička.

To znamená, že ten obr bude Goliáš. A ten kluk…

…se jmenuje David.

Petr najednou ví, jak tohle skončí.

„Trochu přemýšlej,“ chce se mu zakřičet na obra, sebevědomého válečníka oděného v dokonalé zbroji, ještě ho přivést k rozumu, dát mu aspoň malou šanci, než… „Přemýšlej, hlupáku! Jde na tebe beze zbroje, bez meče, mladý, nezkušený, mnohem slabší. Tak jak to, že není podělaný strachy? Jak to, že se neklepe v očekávání blízké smrti? Přemýšlej…“

Goliáš ho neslyší.

A i kdyby slyšel, neposlouchá.

Dnes je jeho den pohrdání. Den pohrdání řadami izraelských bojovníků. Den pohrdání Bohem, kterého uctívají. Den pohrdání tím cucákem, kterého mu poslali na porážku.

To poslední, co Goliáš ve svém životě zahlédne, je ruka onoho mládence, jak roztáčí prak.

Pak padne tma.

Kámen, který David vymrští z praku, letí přesně. Vražedně.

Směje se jeho zbroji, vysmívá se jeho síle. Neomylně nalézá průhled v jeho přilbě, zarývá se mu do čela, proráží lebku, tříští, ničí, zabíjí.

Goliáš leží na zemi ve vlastní krvi. Už nikdy nevstane.

Jeho den pohrdání právě skončil.

Kdo je bez rozumu, pohrdá svým druhem,
kdežto muž rozumný mlčí.
(Přísloví 11:12)

Kdo pohrdá svým druhem, hřeší,
kdežto blaze tomu,
kdo se slitovává nad utištěnými.
(Přísloví 14:21)