Blaze milosrdným
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. (Mt 5:7)
Dneska se nebudu snažit psát nějaký sofistikovaný výklad či kázání. Budu vyprávět. To proto, že to nejspíš bude mnohem lepší…
Moje babička prožila téměř celý život v jednom malém městečku v pohraničí. Společně s dědou tam mají takový malinký „statek“ s nějakým tím zvířectvem, kde bydlí snad už odnepaměti. Tedy alespoň od mé nepaměti. Navštěvují zdejší malinký sboreček evangelické církve (o kterém by nejspíš každý řadový člen mé církve prohlásil, že je to sbor mrtvý), a podle toho, co jsem slyšel, je moje babička duší toho malého společenství. Až ona zemře, bude to nejspíš konec i toho sborečku.
Babička s dědou vychovali celkem šest dětí. Můj táta někdy vzpomíná na dědovu oblíbenou průpovídku ohledně jejich stravy: „K snídani brambory, k obědu brambory, k večeři koroptve… střílený motyčkou.“ Dnes si i ti nejchudší z nás většinou mohou dopřát lepší a rozmanitější stravu, ale přesto se mi nezdá, že by dospívání v chudobě nějak poznamenalo budoucí život kteréhokoli z šesti dítek. A jestli, tak spíš k lepšímu – k zodpovědnosti, skromnosti, ochotě dávat.
Teď už jsou oba v důchodu, ale jestli si představujete důchodce jako někoho, kdo posedává celý den na verandě své haciendy a za neustálého nicnedělání si užívá svého důchodu, tak u mých prarodičů jste s touhle představou naprosto vedle. Oba pořád vstávají poměrně brzy a starají se o zvířata i o cokoli jiného, co je třeba, a mají v sobě víc života a elánu než naprostá většina současné „mladé generace“. Náš rodinný klan vlastní malý kus lesa, kde v několika posledních letech vyrostl docela pěkný srub – a byl to děda, kdo se na něm nadřel ze všech nejvíc.
Sám nejraději vzpomínám na týdny, které jsme jakožto dospívající ratolesti u svých prarodičů občas trávili. Vodili jsme kozy na pastvu (a já jsem pravidelně dostával tu největší a nejtrkavější), chodili na jabka na zahradu a na třešně do sadu, pro mrzký peníz trhali borůvky v lese a prováděli kdeco dalšího, na co si jinak městské dítě může tak leda nechat zajít chuť. Byli jsme vždycky vítáni.
Onen malý evangelický sboreček má v tom městečku také faru. Faru, kde už sice žádný farář dlouhá léta nebydlí, ale zato kdekomu dobře posloužila, když chtěl s bandou spřízněných duší někam vyrazit a potřeboval základnu. Hádejte, kdopak se o ten domeček stará. A slyšel jsem, že babička kromě toho všeho ještě občas za svými dočasnými „nájemníky“ zavítá s nějakou tou pečenou dobrotou.
Proč to všechno vyprávím?
Inu, loni, přesně na Štědrý den, se stala jedna velmi nemilá věc. V domě mých prarodičů, v pokoji, kde byl vánoční stromeček, se vznítil oheň a než si toho někdo všiml, proměnil v popel všechno, co se v něm nacházelo, a prodral se i do dalších místností. Než se hasičům podařilo oheň uhasit, zničil téměř všechno vybavení, elektrické vedení, okna i část stropních prken ve třech místnostech – v těch, kde bydlela babička s dědou. To samozřejmě nebylo všechno. Kouř se dostal i do ostatních místností – do těch nevyhořelých – a tak téměř nebylo zdi, která by zůstala bílá, ale všechno pokrývala černá, mastná vrstva sazí.
Když jsem se dozvěděl, jak na to všechno moje babička reagovala, byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsem byl opravdu hrdý na to, že jsem křesťan. Musím říct, že takových chvil nebylo za poslední léta mnoho – rozhodně bylo mnohem víc těch, kdy jsem se kvůli jednání všemožných takykřesťanů spíš styděl. Ale tady jsem nemusel. Moc mě to potěšilo. Že prý stejně chtěli ta okna vyměnit. Neviděl jsem ji stěžovat si nebo reptat, ba naopak, když jsme jim přijeli aspoň na pár dní pomoci, ujala se bez jakýchkoli řečí péče o naše hladové žaludky.
A nebyla to jediná věc, ze které jsem se mohl během těch pár dní radovat. Ne že by tedy moje ruce znamenaly nějaký extra velký přínos a rozdíl, na takové práce nejsem žádný odborník, ale víte, když je těch rukou dvakrát třicet a kmitají v tom domě každý den, a když některé z nich patří zkušeným zedníkům, truhlářům či elektrikářům, pak se vám to, co ještě před pár dny bylo zčernalým spáleništěm, mění téměř před očima.
A přesně to jsem tam v těch několika dnech viděl.
Babička s dědou i ostatní obyvatelé onoho domku se na čas nastěhovali k sousedům, kteří jim poskytli pár místností, a jejich dům se změnil v jedno velké mraveniště. Přijeli synové a dcery, zeťové a snachy, někteří i s pár vnoučaty, dostavili se místní známí – zedníci, malíři, ale i „neodborníci“, kteří pak strávili hodně času oškrabáváním mastné černoty ze zdí – a další. Z Brna přijel jeden človíček, který mívá hodně společného s pořádáním dětských táborů, které se každoročně konají právě na onom kousku lesa, a znovu natahoval elektřinu. Přijelo pár lidí, kteří občas pobývali na místní faře a vzpomínali na babiččinu péči. A další.
Už za několik dní se moje teta mohla nastěhovat zpátky do těch místností, které sice nevyhořely, ale byly pokryté černou vrstvou – znovu vymalovaných, spravených a vyčištěných. A i v těch třech pokojích, které dopadly nejhůř, se toho za pár dní hodně změnilo, ačkoli třeba na pořádná okna se nakonec muselo čekat až asi do půlky ledna.
A já jsem na vlastní oči viděl, že Bible nelže. Milosrdným se opravdu dostává milosrdenství. Od Boha, ale i od lidí.
Těm, kdo se starají o ostatní, kdo pečují o druhé, i když by nemuseli, kdo vytrvale prokazují milosrdenství, se v jejich zlý den také dostává milosrdenství. Funguje to leckdy lépe než ta sebelepší pojistka – u které musíte často dlouhou dobu čekat, než vůbec uznají, že na ni máte nárok a vyplatí vám ji. Jsou to měšce, které se neroztrhají, zlato, které vám nikdo neukradne, bohatství, které nereziví.
Když jsme ještě s Janou bydleli bez pištíků v malém podnájmu, zavítal k našim dveřím jednoho dne nějaký pán nabízející jakési pojištění. Když jsem mu pak říkal, že nemám zájem, neb jsem pojištěn dle verše: „Pouštěj svůj chléb po vodě, on se ti po mnoha dnech zase vrátí,“ díval se na mne pravda poněkud divně.
Přestože rozhodně nehodlám tvrdit, že žádné „obyčejné“ pojištění nemá smysl a neměli bychom nad ním ani uvažovat, tady tohle „nebeské“ pojištění stále považuji za zdaleka nejlepší – a v letech, která jsou před námi, to bude vidět ještě výrazněji.
Naše země, ale i mnozí její nerozvážně jednající občané, stojí před bankrotem, ke kterému se blíží mílovými kroky. Před bankrotem se všemi jeho negativními důsledky – vysokou nezaměstnaností, krachujícími firmami i bankami, nejistotou a strachem. Nevěřím, že bychom se tomu mohli na poslední chvíli nějak vyhnout, protože nevidím žádnou změnu v jednání, které k tomu všemu nevyhnutelně vede. Nevěřím tomu ani teď po volbách, protože přes reformní slova nastupující vlády nikdo z nich nehodlá přijmout tak přísná opatření, že by náš obrovský dluh začali splácet – maximální hranice, kterou jsem zaslechl, je srazit to na vyrovnaný rozpočet. A to je málo. Nebude to stačit.
Jaká tedy bude jistota našeho pojištění? Inu, právě taková jako jistota, že ta společnost, kde ho máme, nezbankrotuje a nepoloží se jako ostatní. Nijak zvlášť vysoká.
Navíc je tu ještě jedna věc – situace podobná té naší, kdy má stát obrovské dluhy, které nehodlá nebo nemůže splácet, a zároveň má přístup k možnosti znehodnocovat měnu (v našem případě tisknout nové peníze), zatím vždy skončila masivním tiskem nových peněz a tím jejich znehodnocováním. Jakou jistotu pak budou znamenat úspory, když třeba za pouhý měsíc ztratí nemalou část své hodnoty?
Toho „nebeského“ pojištění se ale nic z toho nedotkne a ani nemůže dotknout. I v těžkých časech a možná právě v nich víc než kdy jindy bude platit, že milosrdní se dočkají milosrdenství.
Od Boha, ale i od lidí.
Pouštěj svůj chléb po vodě,
po mnoha dnech se s ním shledáš.
Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm,
nevíš, co zlého se na zemi stane.
Kaz 11:1–2