Fri 7. 10. 2011

Tao Te Ťing

Tao Te Ťing

Jendovi Reichstätterovi

Podle tradice napsal Tao Te Ťing moudrý Lao’c, archivář na dvoře vládce země Čou, tedy člověk, který se dnes a denně setkával s problémy a potížemi při správě státu. A podle toho vypadá i celá kniha – je to především průvodce pro vládce a správce země, ačkoli i leckdo jiný z něj může načerpat užitek. Při čtení se mi vybavoval jiný podobný text, na který jsem nedávno narazil – Vita Caroli od Karla IV., který v úvodu vlastního životopisu také dává rady svým potomkům a nástupcům, kterak se chovat a vládnout (část druhé kapitoly je v příloze).

I Lao’c tu jedná podobně a všímá si podobných věcí – ukazuje, že ani vládce není samozvaný pán, ale je odpovědný čemusi vyššímu, že nemůže úspěšně vládnout, pokud sám nebude mít morální kvality, které by chtěl po poddaných, a že jestli chce mít v zemi pokoj, musí poddaným nechat svobodu a nesmí každou hloupost vynucovat vládní mocí. A mám za to, že leckterá z jeho rad je moudrá a případná a byla by k užitku nejen všemožným dnešním vládcům, ale i obyčejným lidem.

Dobré

Jak už jsem psal, mnoho z rad, které Lao’c dává, považuji za velmi dobré a přínosné jak pro vládce, tak pro obyčejného člověka – i mnohé jeho postřehy jsou zcela případné. Augustin prý řekl, že „pravda, kdekoli je, je Boží majetek“, a tak by určitě nebylo v pořádku je zavrhovat proto, že na ně přišel nějaký „kacíř“ :-). Je jich tam ale moc, a proto tu uvedu jen pár příkladů s malým komentářem a případně podobným veršem z Bible, pokud se tam nějaký takový nachází:

<><

Nežije-li (moudrý) pro sebe, stává se osobností. (VII.) Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. (Mt 20:26)

Tohle je velmi rozumný návod na „velikost“ – „veliký“ vládce je přeci ten, jehož služba pomáhá co nejvíce lidem, ale stejně to platí i v jiných oblastech – já budu považován za dobrého a schopného programátora, pokud má práce prospěje co nejvíce lidem. Druhým lidem. Ostatním.

<><

Když je dílo dokonáno, nechť se člověk vzdálí. (IX.) Ať tě chválí cizí a ne tvá vlastní ústa, cizinec a ne tvoje rty. (Př 27:2)

Za mých mladých let se říkávalo „sebechvála smrdí“, dnes se bohužel říká „musíme se prezentovat“. Musím říct, že to první mi pořád přijde lepší a že neustálá snaha se za vykonané dobré věci chválit a vyzdvihovat, kterou vidím všude kolem sebe (a bohužel i v církvi), se mi hnusí.

<><

Teprve když lidé ztratili veliké Tao, objevili učení o „lidskosti“ a „spravedlnosti“… (XVIII.)

I tady, ačkoli je jeho „Tao“ „mlhavé a nejasné“, má myslím Lao’c pravdu – myslet si, že člověk bude jednat dobře i bez vědomí toho, že je zodpovědný někomu nebo něčemu vyššímu, je hloupost. Není-li Bůh, pak „jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“, urvěme co nejvíc tady na světě bez ohledu na druhé, protože to, co nám projde, je přeci dobré. A ztratí-li se z lidí tohle vědomí, skutečně to nahrazujeme „lidskostí“, či dnes „humanismem“, který ale ani zdaleka nemá tu sílu a nedává člověku tutéž motivaci jako vědomí zodpovědnosti Bohu.

<><

Kdo se staví do světla, od toho se lidé odvracejí. Kdo pronásleduje, sklidí nenávist. Kdo se povyšuje, nebude vládnout. (XXIV.) Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Lk 14:11)

I tyhle tři věci pokládám za velmi dobré, protože člověk skutečně sklízí ovoce svého vlastního jednání a skutečně přesně tak, jak Lao’c píše – ačkoli to někdy trvá nějakou chvíli a na první pohled to vypadá, že takové jednání má úspěch a takovým lidem se dobře vede.

<><

Pán si nevynucuje zbraněmi poslušnost v zemi. Zbraň vždy zasáhne toho, kdo míří. (XXX.) Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. (Mt 26:52)

Nemyslím si, že by tu Lao’c říkal, že vládce nemá svůj meč používat, vždyť jinde mluví o tom, že je dobré, aby lidé měli strach ze smrti (kterým je vládce děsí, aby nepáchali zlé věci) – ale říká jasně, že ten, kdo se chápe meče, má mnohem větší šanci, že mečem taky sejde.

<><

Kdo se umí spokojit, ten také sám bude spokojen. (XLVI.) Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. (1 Tm 6:6)

I tohle je zvlášť pro dnešní dobu moc dobrý střípek moudrosti. Člověk je skutečně mnohem radostnější a žije šťastněji, pokud se umí spokojit s tím, co má, než když závidí a žene se neustále za vším, co vidí jeho oči a po čem dychtí jeho srdéčko.

<><

Veliká Cesta je úplně rovná, lid ale miluje klikaté pěšinky. (LII.) Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky. (Kaz 7:29)

Tohle je spíš postřeh než rada a znovu je případný. Správná cesta bývá skutečně přímá, ale člověk rád chodí křivými stezičkami. Například správná cesta, jak nabýt bohatství, je přímá – buď užitečný a pilně pracuj – ale lidé milují různé křivé stezičky – loterie, zlodějiny, privilegia a podobné věci.

<><

A všechno velké, co je ve světě, povstalo z malého. Moudrý to ví. A počne vždy malým, by velké vykonal. (LXIII.) Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. (Ř 12:16)

I tohle je důležitá věc a musím říct, že i pro mne – dneska člověk všude slyší, že by se měl hnát za velikým osudem, velikými věcmi, jenže ve skutečnosti všechno, co stojí za to, za sebou mívá hodiny a hodiny, které někdo strávil nějakou „všední“ prací, něčím malým, jako třeba pokládat trpělivě cihlu za cihlou, aby postavil dům.

O vládě

Z celého spisku nicméně dýchá to, čím Lao’c byl a co ho zdá se zajímalo v životě především – vládnutí a spravování země – a proto se trošku zdržím i u toho. Různé rady, které by mohla upotřebit kdejaká vrchnost, ale obyčejnému člověku zas až tolik k užitku nebudou, zabírají minimálně čtvrtinu knížky.

Navíc – alespoň pokud mu dobře rozumím – ani tady nedává náš archivář vůbec špatné rady. Jeho „nezasahování“, „wu-wej“, není lhostejnost a jednání bez zájmu na výsledcích, které doporučuje Bhagavadgíta, ale myslí tím, že vládce má zasahovat, jen pokud je to nutné, a lidu nechat svobodu činit, co sám chce, pokud to jen trochu jde. Nemít „velký stát“ který bude lidi chovat jako v peřince a všechno za ně dělat, ale malý, který se postará o nutné věci při správě země. Podobně mluví i o válce a válčení – nezavrhuje ji sice, chápe, že někdy není zbytí, ale radí přestat s ní tak brzo, jak to jen jde – vždyť dobrý vládce je ten, za jehož doby panuje mír a pokoj. Pár příkladů:

Tam, kde je vládce uvážlivý a zdrženlivý ve slovech, tam se záslužná díla dokonávají, tam praví lid: Sami jsme vše udělali. (XVII.)
A velký stát nechť nemá jiné přání než chránit a sytit lid. A malý stát nechť nemá jiné přání, než sloužit lidem a být přijímán. (LXI.)
Proto lid hladoví, že správa státu mnoho spotřebuje. Proto lid hladoví. (LXXV.)

Špatné

Bylo nicméně pár věcí, u kterých bych se asi s autorem neshodl, ačkoli je na druhou stranu nepokládám za až tak závažné. Snažil jsem se v tomhle ohledu vyhnout místům, která nejsou až tak dobře srozumitelná a nejsem si úplně jistý, co tím „autor chtěl říci“.

<><

Neoznačujte vznešené a nebudou rozepře mezi lidem. Nekupčete se vzácnostmi a nebude zlodějů. (III.)

Tohle jsme si totiž ve skutečnosti zkusili za komunismu – jenže vina za zlodějinu neleží na vzácných věcech, ale ukrývá se v lidech samých, v jejich srdcích. Když tedy za komunismu „měli všichni stejně“, to nebyli zloději, kteří „chtěli mít víc“? Ale jistěže byli. A pokud nebudeme některé věci považovat za vznešené a jiné za špatné, pak nebudou rozepře? Inu, to by lidé nesměli být lidmi.

<><

A stejně tak i lhářům věří: Ctnost (Te) je vždy věrná. (XLIX.)

Tohle bude nejspíš chyba překladu či porozumění (moc mi to k jinak poměrně rozumnému Lao’c nesedí) – věřit lhářům je totiž hloupost, nikoli ctnost.

<><

Kdo zemřel a přece dál působí, je nesmrtelný. (XXXIII.)

A tohle je už úplná maličkost a spíš takové „rýpnutí“. Chápu a rozumím té „nesmrtelnosti“, o které tu Lao’c hovoří, Bible tomu říká „ač zemřel, přece mluví“. Jenže potíž je v tom, že taková „nesmrtelnost“ je tomu člověku, co už je pár stop pod zemí, dobrá asi jako mrtvému zimník. Jemu je to k ničemu. Je mrtvý. Nic z toho nemá. Žádná nesmrtelnost to ve skutečnosti není. Slyšel jsem, že kdysi někdo říkal Woody Allenovi, že si svým dílem získal nesmrtelnost, a on dotyčnému pánovi odvětil:

„Nechci si získat nesmrtelnost svým dílem, ale tím, že neumřu.“

Nesrozumitelné

Pak tam bylo docela dost míst, kde zkrátka nerozumím – ať už je to proto, že i Tao Te Ťing má svůj „newspeak“, nebo proto, že by to chtělo delší studium, abych pochopil, či zkrátka proto, že dané místo má spoustu různých možných výkladů a dnes už asi těžko zjistíme, co měl autor na mysli. Uvádím tady dva příklady výroků, ze kterých jsem přinejmenším rozpačitý. Co mají znamenat? Jak se podle nich řídit? Inu, netuším.

Prázdnota vyplňující údolí neumírá. Ona se jmenuje „nejtajemnějšímu ženstvi“. Dveře k „nejtajemnějšímu ženství“, to je kořen nebe a země. (VI.)
Kdo v sobě poznal mužské, ale zachovává ženské, ten stává se úžlabinou světa. (XXVIII.)

Tao

Nu a nakonec se dostáváme k bodu, kde na sebe nejspíš tvrdě narazí naše pohledy na svět, život, vesmír, věčnost a vůbec.

Totiž, to, co píše Lao’c o Tao, o tom „čemsi vyšším“, je mi celkem sympatické – a to především proto, že si zjevně uvědomuje svá omezení a limity a přiznává svou neznalost. Z knížky je vidět, že si uvědomuje, že tu je něco nebo někdo vyšší, kdo nás všechny „živí a brání“ – a tohle vše lze poznat ze stvoření kolem, na to člověk nemusí mít žádné náboženské texty.

Tao vše chrání, nechává růst a naplnit své bytí, vše vychovává, činí úplným, všem tvoří přístav, místo odpočinku, živí a brání vše. (LI.)

Též si uvědomuje, že ten „někdo“ dal určitá pravidla, jak se chovat a co nedělat, a že protivit se jim znamená přivádět na svou hlavu různé potíže – odtud pak všechny ty rady a nabádání, kterých je kniha plná.

Ale když má o tom „někom“ či „něčem“ hovořit, přiznává nevědomost a uvědomuje si svá omezení a limit, když říká například:

To, co nazýváme Tao, je však nejasné a mlhavé. (XXI.)
Bylo již mlžné, klidné, osamělé a prázdné… Já sám nevím, co to je… a označuji to slovem Tao. (XXV.)

Z jednoho textíku se dokonce zdá, že s tím měl ve své době docela potíže – lidé mu říkali „jó, to tvoje Tao, vono je možná veliký, ale oproti našim bohům je to takové beztvaré nic“, protože se proti tomu brání:

Ze všech stran slyším, že moje Tao je sice velké, ale beztvaré… (LXVII.)

Ale ono beztvaré a prázdné je nakonec jedna jediná věc – neznalost. Lao’c zkrátka nevěděl a byl dost upřímný na to, aby to přiznal – a také aby radši přiznal neznalost, než se chlácholil různými báchorkami založenými na lidských smyšlenkách.

A tady si musím dát trochu zpátečku. Ačkoli bych beze všeho doporučil většinu autorových rad pro život i pro vrchnost, jak mohu doporučovat radu někoho v oblasti, kde říká: „Já nevím, co to je“? To je, jako kdyby nějaký člověk nadšeně hovořil o krásné vědě jménem matematika, vyzdvihoval její přednosti a užitečnost, ale nakonec řekl: „Ale pro mne je mlhavá a nejasná, nevím, co to je.“ Nic proti tomu člověku, ale asi si na matematiku půjdu najít jiného učitele.

A stejně tak si na to, jak se chovat k Bohu a jaký vlastně je, půjdu najít jiného učitele, než toho, který říká „nevím, jaký Bůh je, je pro mne nejasný a mlhavý“. Protože jediné, co Lao’c v této oblasti nabízí, je neznalost – a to je moc málo, abych na to vsadil vlastní život, o který tu v posledku jde.

Abych byl poctivý, musím uvést ještě jednu možnost – totiž že právě tato „neznalost“ je maximum, ke kterému se v této oblasti můžeme dobrat, a každý pokus zjistit něco víc skončí právě u naprosto nepřesných odhadů a báchorek (viz např. většina starověkých náboženství, o kterých dnes nade vší pochybnost víme, že se ve svých tvrzeních hrubě mýlila). Pak by Lao’c byl dobrým učitelem i v této oblasti.

Když si uvědomíme, jaké informace měl Lao’c k dispozici, pak z nich zdá se vytřískal celkem maximum – totiž to, co říká i Bible, že ze stvoření můžeme poznat, že je Bůh a že má jisté vlastnosti. Ale narovinu, z pohledu na okolní horstva jistě nezjistíme nic moc o nebi, o tom, co bude po smrti a podobných věcech.

Je tu nicméně ještě jedna možnost, a to ta, na níž je postavené křesťanství (a koneckonců i další náboženství), totiž že ten Bůh, o kterém z jeho stvoření můžeme poznat zhruba to, co poznal Lao’c, nám ty zbylé informace sám nějak sdělí – pak, pokud je ten Bůh bytost pravdomluvná a máme přiměřenou jistotu, že to skutečně říká on, je i takové poznání spolehlivé a řádově převyšuje to, co poznal o Bohu Lao’c.

A zde se musím vrátit k tomu, na čem stojí moje víra: Ježíš Kristus vstal z mrtvých.

Když je někdo mrtvý, tak je mrtvý, nečekáte, že vstane z hrobu, ani nečekáte, že by ho někdo z lidí dokázal vzkřísit – takovou moc zkrátka nemáme. Protože vstal z mrtvých (a je to dobře doloženo spolehlivými svědky, kteří za toto svědectví položili vlastní život), zjevně tu máme co do činění se skutky někoho, kdo je mocí vysoko nad námi a kdo může odpovědět i na tak palčivou otázku jako „Co bude po smrti?“ Pokud tedy křesťanství tvrdí, že má odpovědi i tam, kde Lao’c přiznával: „Neznám,“ neznamená to automaticky, že takové poznání jsou jen báchorky a smyšlenky. Klidně se totiž může stát, že Ten, který zjevně vložil tolik úsilí do snahy stvořit tuto čarokrásnou zemi i s jejími podivuhodnými stvořeními, a který jistě umí hovořit, pokud jeho výtvory tak hbitě používají jazyk, se k tomu všemu skloní a oznámí nám i to, nač nemůžeme přijít vlastním rozumem.

A protože Kristus vstal z mrtvých, mám za to, že se tak skutečně stalo.

Když jsem tohle všechno četl, vybavila se mi příhoda z Bible, kdy apoštol Pavel narazil v Aténách na oltář „neznámému bohu“:

Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‘Neznámému bohu´. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. (Sk 17:23–26)

Možná, že kdyby se Pavel setkal s Lao’c, hovořil by stejně: „Viděl jsem, že uctíváš Tao, které je pro tebe nejasné a mlhavé, o kterém nevíš, co je. A to, co neznáš, to ti nyní zvěstuji, že je Bůh, který stvořil nebe i zemi, není závislý na lidech, ale všem vládne. A který poslal svého Syna…“

A víte co? Je docela dost dobře možné, že Lao’c by se zaradoval a uvěřil.