Otcova sláva
„Á, už jste konečně tady, říkal jsem si, kdy asi
přijdete. Tak šup, šup, sundejte si kabáty, večeře je na stole.“
Obličeje chlapců, od nejstaršího vytáhlého čahouna po nejmladšího
benjamínka, trochu zrozpačitěly. „Víš, tati, my nemáme moc času.“
„Ale no tak, vždyť vás v poslední době vídám tak málokdy.
Aspoň na chvilku si odpočiňte a jestli budete potřebovat s něčím
pomoct, můžeme to probrat po večeři.“
Další rozpačité pohledy a krčení rameny. „Ale tati,“ leze
z nejstaršího jako z chlupaté deky. „To ty jsi nám přece dal
tu zprávu, kterou chceš, abychom předávali ostatním, a ještě tolik lidí
ji neslyšelo. A tolik věcí je třeba udělat a změnit.“
Ostatní hlavy souhlasně přikyvují, nepokojné ruce už už otevírají
dveře na ulici a malý Pedro tiše míří do komůrky, kde se chlapci po celý
den jeden po druhém věrně střídají.
„Je to přece, tati, pro tvoji slávu,“ dodá nejstarší
s jiskřičkou naděje v očích a chystá se k odchodu.
„Tak počkat, ne tak rychle!“ I když je otec o mnoho let
starší než chlapci, stále se dokáže docela rychle hýbat, když na to
přijde, a ani jeden z nich nestačí pootevřenými dveřmi uniknout ven,
než je zavře a zatarasí rozložitá otcova postava.
„Musím s vámi pár věcí neprodleně probrat – ať se vám to
líbí, nebo ne. Doslechl jsem se o vás od lidí už spoustu nepěkných
věcí a bohužel se kloním k názoru, že nejde jen o babské
tlachy.“
„Tati,“ ošívá se nejstarší, „na tohle fakt není čas. To
nechápeš, že tam venku umírají lidi?“
„A ty nechápeš, že jsem pořád především váš otec? Že když se
doslechnu, jak se navzájem hádáte a pomlouváte, kdejaké žvásty vydáváte
svým bratrům za přímé zprávy ode mne a má jasná a nezpochybnitelná
přikázání, hrajete si hry a pořádáte pro zábavu koncerty a vydáváte
to za práci na mém díle, a přete se o to, kdo z vás je šéf a
může ostatním poroučet, že to nechám jen tak? Kromě toho, kdepak máte
Martina?“
„Ale tati!“ Chlapci vypadají upřímně pohoršeni. „Vždyť on
s námi nechtěl spolupracovat na tvém díle a pořád jenom remcal, že
tohle a támhleto je špatně. Copak je čas řešit nějaké hlouposti, když
tam venku hynou lidé?“
„Tak kde je. Ty mi chceš říct, že jste ho vyštvali někam ven,
protože poukazoval na vaše poklesky, omyly a chyby?“
„Když byl s náma, nemohli jsme být jednotní,“ prohlásí
nejstarší trochu vzpurně, „a o to ti přece vždycky šlo, ne?“
„Tak to teda prr, chlapci. Jistěže budu rád, když budete jedné
mysli a jednoho ducha, ale než abyste se všichni jednomyslně drželi
nějaké hlouposti, jednomyslně mě neposlouchali nebo jednomyslně páchali
nějakou špinavost, to se o to radši hádejte, tak bude zdravé aspoň
něco, když už nemůže být všechno.“
„Ale tati, to všechno přece děláme pro tvoji slávu,“ namítají
mladší bratříčci už napůl šeptem.
„A prosím vás, můžete mu už někdo říct, ať konečně zmlkne?“
Celý rozhovor totiž podbarvuje zvuk, který se line z malé komůrky, kde
Pedro vystřídal Ivana a již nějakou chvíli poměrně hlasitě
vypočítává, co všechno by chtěl, aby táta udělal, a o co a
o koho se má postarat.
Malé unavené tváře zastře naprosto nelíčený šok. „Ale tati! Jak
tohle můžeš říct!“ namítne nejstarší, když se konečně vzchopí
k odpovědi. „Vždyť on ti tak věrně slouží prosbami! My ti tak
věrně sloužíme prosbami! Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní
v týdnu!“
„Sloužíte prosbami? Co to má být za hloupost, Edmunde? To jsem podle
vás bezcitný hlupák, který nevidí potíže druhých? Někdo, do koho je
třeba neustále hučet, aby něco začal dělat? Vždyť vy stejně
neočekáváte, že tyhle vaše litanie něco změní, nebo ano? Kromě toho,
když se vy sami bojíte předkládat mi svoje vlastní prosby a problémy a
nepočítáte a nečekáte, že bych s nimi něco reálně udělal, jak
můžete doufat, že udělám něco pro naprosto cizí lidi?“
„To je přece taky pro tvoji slávu, tati,“ pípne už naprosto
zmateně nejmladší Matyáš.
„Pro moji slávu? To si myslíte?“ Chlapci překvapeně zjišťují,
že v otcových oči se blýská hněv. „Já vám povím, co je to
otcova sláva. Otcova sláva je, když jsou jeho děti slušně vychované a
spořádaně žijí, když jednají poctivě, nikomu neubližují a jsou
druhým k užitku a milosrdní. Když milují pravdu a neváhají přiznat
vlastní chyby. Když nepředstírají a nepřetvařují se, dokonce ani když
jde do tuhého, a vždy jednají přímo a na rovinu.
Otcova sláva jsou děti, které ho s důvěrou poslouchají do
nejmenší čárečky jeho příkazů a zákazů, protože pokud to nedělají,
co si asi lidé řeknou o takovém otci? Že je to blázen, který svým
dětem dává nesmyslné příkazy? Slaboch, který si ve svém domě neumí
udržet kázeň?
Otcova sláva jsou děti, o které je dobře postaráno, žijí bez
strachu a obav, bez úzkostí, vždy s jistotou, že se s každým
problémem mohou utéct pod jeho křídla a prostince, bez jakýchkoli litanií
a obřadů, prosit o jeho pomoc.
Otcova sláva jsou děti, které s radostí a samy vyhledávají jeho
přítomnost, ať už je doba jakákoli – pro odpočinek, povzbuzení, radost
a pomoc. Ale co si lidé řeknou, když uvidí vás? Že bych měl slávu jako
otrokář, ale jako otec nejsem nic moc? Nejspíš.
Pro moji slávu?“ dodává otec hořce. „Ba ne, tohle nemá
s mojí slávou vůbec nic společného, jen s nedůvěrou a
pochybnostmi, strachem a neposlušností, pohrdáním skrytým pod maskou
věrné služby.“
„Moje sláva,“ zašeptá.
„Čert vem takovou slávu, já bych stokrát raději měl svoje děti,
které na mne skutečně spoléhají. Ale to, to jediné spolu
s upřímnou poslušností, mi zdá se právě nechcete dopřát.
Pro moji slávu…“