Mon 23. 1. 2012

Moc to hrotíš

Moc to hrotíš

Nějaká mně neznámá osoba tento článek přes funkci „Poslat na e-mail“ rozeslala spoustě lidí, kterých se to mnohdy vůbec netýká. Nemám s tím nic společného, článek jsem jen vystavil jako obhajobu pro členy církve a návštěvníky stránek.

Milý deníčku, tak ti mě dali do kázně. Prý jsem utrhač neboli moderně česky pomlouvač.

Napsal jsem totiž o pastorovi svého sboru, že lhal (což udělal, a to nikoli v nějaké bezvýznamné věci; navíc přidal ještě pár dalších lží v průběhu celého procesu „řešení“). Dále jsem o něm prohlásil že používá křivá obvinění (což také udělal a nejen v mém případě). A navíc jsem použil poměrně expresivní výraz „odporné praktiky“ pro popis jednání, kterému byli vystaveni v podstatě všichni lidé, kteří rozhodně nesouhlasili s plánovanými Kurzy Alfa v našem sboru (myšleno to bylo ve smyslu „jednání, které se mně a věřím i Bohu hnusí“; opět se jednalo především o haldu nepodložených obvinění a výčitek nahrnutých na hlavu dotyčných lidí, společně s poměrně nevybíravými výzvami k opuštění sboru, kde tito lidé leckdy prožili půlku života).

Takže deníčku, pokud tě zajímají podrobnosti, najdeš v příloze jednak elaborát čtený při příležitosti mého káznění (zde), a také poslední dopis odeslaný v této věci starším, doplněný o pár poznámek, které vyplynuly z rozhovorů se dvěma lidmi po odeslání dopisu (zde). A protože se s tím vším pojí ještě pár dalších otázek, které většinou začínají na „proč“, pokusím se ti je vysvětlit.

<><

Proč pereš špinavé církevní prádlo na veřejnosti?

Milý deníčku, v Bibli se píše: Kdo je první při sporu, zdá se být spravedlivý, přijde však jeho bližní a prověří ho. (Př 18:17) Svými staršími jsem byl nicméně výslovně upozorněn, že takovou příležitost na shromáždění členů sboru nedostanu, tedy nebudu se moci jakkoli hájit před lidmi, před kterými jsem byl obviněn. Činím tak tedy touto cestou.

Zadruhé, odmítám se účastnit hry s názvem: „Nemluv o zlých věcech, které se v církvi dějí, nebo do církve nebudou chodit nevěřící a bude to tvoje vina.“

Takže vy si postavíte dům na písku a porušíte kdejaké Boží přikázání. Ode mě se naproti tomu očekává, že se stanu „živým kamenem v dané církvi“ a spojím s ní značnou část svého života.

Nuže, za takových podmínek si s prominutím zjišťuji, jestli to podloží, na kterém má můj kámen stát, je skutečně pevné. A když se po poklepání kladívkem celá stavba, která leckde leží na polopravdách a nespravedlnosti, začne nahýbat, tu jsem viník, který může za to, že vám do domečku nepřichází další lidé? Je mi líto, ale tuhle hru opravdu hrát nehodlám.

<><

Proč se neodvoláš k Radě církve?

Inu, deníčku, tohle je jednoduché. Protože k ní po dřívějších zkušenostech nemám v dané záležitosti ani stín důvěry. V Alešově záležitosti dle mého názoru vědomě nevzali v úvahu poměrně podstatnou součást celého sporu (viz http://www.stud­nice.org/?…) a lidé z Velkého Meziříčí jim také psali a k ničemu to nebylo.

Jsem popravdě unavený ze sporů, kde jediným přípustným důkazem je postavení člověka v rámci církevní hierarchie – a já, jakožto obyčejný plebs, nemám proti pastorovi, který určuje „vizi sboru“, žádnou šanci (jakékoli jednání je zjevně ospravedlnitelné na základě „postavil se proti vizi sboru“). Protože Ústava AC po mně takové odvolání nežádá, rád si to ušetřím.

Chtěl bych pouze touto cestou Radu církve varovat. Je psáno: Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. (Lk 6:38) Nakonec tedy Bůh naměří vám stejnou měrou, jakou jste vy měřili jiným. A jako jste nastavili hluché uši k lidem, kteří vás právem žádali o zásah a o pomoc, tak jednou Bůh nastaví hluché uši k vašim prosbám o pomoc v nouzi.

<><

Jak moc to bolí? Přece jen, asi to nebude úplně nejjednodušší záležitost…

Inu, deníčku, příjemné to tedy není. Ale popravdě, od starších svého sboru jsem za posledních pět let naprosto přestal očekávat spravedlivé a poctivé jednání, takže tohle mě nijak nepřekvapuje a vlastně ani moc nebolí. Spíš se někdy zasměju nad tím, co nového se člověk o sobě zase dozví.

Víc mě trápily a i dnes někdy trápí dvě věci:

Zaprvé, když John Bunyan hodnotí své dvanáctileté uvěznění, píše: „Nejtěžší ze všeho nebylo vězení samo, ale pochybnosti o Boží lásce.“ V tom se spolu shodneme. Tohle je na tom všem skutečně nejtěžší. A chvíle, kdy je člověk neprávem osočován z kdečeho včetně neodpuštění, vyštván ze služby a pomluven u přátel a ještě je mu k tomu řečeno, že je to Boží vůle a běda, jak o tom budeš mluvit, neb tě pak Bůh potrestá (a to vše, prosím, s podporou vedení sboru i církve), jsou pro takové pochybnosti jako hnůj pro plevel.

Zadruhé, mám ve svém okolí dost „Jobových přátel“, kteří rádi nabídnou v dobré víře své dobré rady – většinou ve smyslu „můžeš si za to sám“. Na dvě takové nejčastější námitky se pokusím odpovědět níže. Zde bych chtěl jen poděkovat své manželce, Lydii Makovičkové, Jozefovi Marvánovi a Janince Vrzalíkové, kteří se asi tak jediní během společných rozhovorů o dané věci podobných věcí zdrželi a dokázali mě občas i podepřít.

<><

Proč to tolik hrotíš? Vždyť stejně nic nezměníš, a kdybys byl zticha, aspoň bys mohl žít v klidu.

Inu, deníčku, když byl vylučován Aleš Franc, celou věc jsem prozkoumal a došel k tomu, že jde o zjevnou křivdu. Uvažoval jsem tedy prostinkým způsobem: Jak bych chtěl, aby se lidé zachovali, pokud se stane křivda mně? Chtěl bych, aby mlčeli a „zachovávali jednotu“? Nebo bych chtěl, aby se mne zastali?

Došel jsem k tomu, že bych chtěl, aby se mne zastali. Teď, když se totéž stalo i mně osobně, to mohu znovu potvrdit. Ani nevíš, jak mě potěšilo, když z lidí, kteří věděli, oč jde, aspoň Láďa Taras na členském shromáždění vstal a určitým způsobem se mě zastal. A Bible mi říká, že mám s lidmi jednat tak, jak chci, aby oni jednali se mnou – tedy i já se mám lidí zastat, vidím-li, že se děje křivda.

<>

Zadruhé chci uvést kratičký příběh:

Jeden otec odjížděl na cesty, a protože jel pryč i s drahou chotí, nechal doma své ratolesti, aby se tak nějak spravovaly samy. Po čase se však mezi zmíněnými ratolestmi začaly objevovat různé nešvary – hádali se o to, kdo je šéf, jeden druhého pomlouvali a křivdili si, a nakonec bylo i pár z protestujících ratolestí vyhozeno dveřmi ven z domu.

Moje otázka vždy byla: Až se otec vrátí, koho pochválí? Ty, kdo „udržovali jednotu“ a tiše to „v pokoře snášeli“? Nebo ty, kdo proti porušování otcových příkazů protestovali a snažili se tomu vší silou zabránit? Skutečně otec chce, aby jeho děti v pokoji a tichosti přešly takové věci? Skutečně je to důkaz důvěry v otce?

<>

Zatřetí, co se týká otázek učení, uvažuji následovně:

Jestliže uslyším, že můj synáček vypráví Natálce mým jménem něco, co jsem nikdy neřekl, nebo jsem to myslel úplně jinak, opravím ho. On jí třeba občas zakazuje hračky, které jsem jí nikdy nezakázal, či jí mým jménem přikazuje něco, co jsem nikdy nepřikázal. Když takovou věc uvidím, opravím ho, ale co víc, vůbec se nebudu bránit tomu, aby ho v takovém případě opravil kdokoli ze sourozenců. Pokud bude Natálka namítat: „Ale tohle táta neříkal,“ či „Tohle tím přece nemyslel,“ a odmítne poslušnost, nejenže se postavím za ni, ale ještě ji pochválím.

Pokud děti slyší, jak se slova jejich otce či Otce překrucují a mění, a tiše k tomu mlčí, nemyslím si, že je to ctnost hodná pochvaly.

<>

Začtvrté jsem přemýšlel o námitce „vždyť stejně nic nezměníš“.

Uvažoval jsem v dané souvislosti třeba o proroku Jeremjášovi. Víš, deníčku, v den, kdy se zbortily hradby a do města vtrhli Babyloňané, za ním klidně mohl někdo přijít a říct mu: „Tak se podívej Jeremjáši. Proč ses vůbec snažil? Nic jsi nezměnil, nikdo neudělal pokání, k ničemu to nebylo. Jen sis zbytečně pálil prsty.“

A měl by alespoň zdánlivě pravdu. Jeremjášovy výstrahy skutečně nezměnily nic.

Proč za nimi tedy Bůh Jeremjáše poslal? Proč ho poslal „pálit si prsty“?

Mám za to, že ze dvou důvodů: Na svědectví a pro naději.

Na svědectví lidem, že je miluje. Že i když ho uráží a nechtějí ho poslouchat, přesto je miluje a nechce, aby došli až do té jámy, kam zatvrzele míří. A dokud to půjde, bude je varovat. A pro naději, že se někdo přece jen obrátí. Když ne všichni, pak aspoň někteří. Protože šlo o lidské duše, Bohu to za to zjevně stálo. A Jeremjášovo dílo svou úrodu nakonec přineslo, i když on z ní téměř nic neviděl.

Jeho bitevním polem totiž byla lidská srdce a svědomí a nebojoval sám, po boku mu stál Všemohoucí.

A zdalipak mne Bible nevyzývá: Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. (Jk 5:10) A kvůli čemu trpěli, když ne proto, že pevně stáli za pravdou?

<>

A za poslední, chci, aby bylo před lidmi i před Bohem zřejmé a zřetelné, že se zlými skutky, které se dějí v AC, nemám nic společného a udělal jsem z pozice člena, co bylo v mých silách, abych jim zabránil. Mám totiž za to, že na tohle se mne bude můj Otec v nebesích ptát především.

<><

Proč jsi z toho sboru dávno nevypadnul?

Tahle otázka přicházela ze dvou stran:

Jednak ze strany samotného vedení. Pamatuji si, jak Rudek Bubik během naší návštěvy u něj kázal: „Jestli se nesneseš s pastorem, tak vypadni z toho sboru.“ (zvýraznění vlastní, ale myslím si, že odpovídá důrazu přednesu)

Tehdy jsem mlčel, ale odpověď je v podstatě dvojí.

Zaprvé, pastor není sbor. Já tam mám přátele. Vyrostl jsem tam. A teď mi lidé, kteří vždy ústy tak chválili, když někdo stojí věrně tam, kde má stát, i přes potíže a protivenství, říkají, že je kvůli jednomu člověku ve vedení mám opustit? Odejít pryč? To už to jako kvůli pastorovi nejsou moji bratři a sestry?

Zadruhé, Bible nikde nevyzývá lidi, aby opouštěli sbory, a to dokonce ani v případě takových společenství jako korintský sbor, kde se volně promenoval krvesmilník, galatský sbor, kde zdá se všichni (nejspíš včetně vedoucích) přijali falešné evangelium, či Diotrefův sbor, kde chtěl jeden člověk vládnout a vyhazoval ty, kdo se mu postavili. Nikde, ani v jednom případě, není ani jednomu členovi řečeno: „Proč jsi už dávno nevypadnul a nešel jinam? Případně nezaložil novou skupinku a všem tak neukázal, jak se to má dělat?“

Nebudu odsuzovat nikoho, kdo ze sboru z vážných důvodů odejde, protože to Bible na druhou stranu ani nezakazuje, ale jestli je to skutečně Bohem doporučované a zřejmé řešení, proč ho v té své Bibli nějako nemůžu najít?

<>

Stejná otázka nicméně přicházela i ze strany některých členů sboru a také lidí mimo AC – a to leckdy s podtextem: „Ty hlupáčku, proč se dál zbytečně trápíš? Máš říct goodbye, pastore, a jít jinam.“ Tohle třeba s razancí prohlašuje člověk, který svůj vlastní případ dotáhl až k vyloučení a nemyslím si, že je připravený léta strávená v AC odepsat slovy: „Byl jsem blbec, že jsem tam zůstával, nebylo to k ničemu.“ (Navíc vždy tvrdil, že ho k danému řešení vedl Bůh a to už léta předem.)

Nuže, odpověď je znovu dvojí:

Zaprvé, pastor není sbor. Já tam mám přátele. Vyrostl jsem tam. Pokud mne ale vyhodí a nikdo se mne nezastane, půjdu. A není pravda, že tam nemohu žít s Bohem. Jen je to o něco těžší. Musím se vypořádat s těžkostmi, které bych asi jinde neřešil. Ale právě v potížích jsem Boha poznal jako nikde jinde. A už vůbec není pravda, že se musím taky ušpinit. Sice to leccos stojí, ale jde to.

Zadruhé, vždy jsem si kladl otázku, jak se v takové situaci chová Bůh. Co udělá, když se pastor a třeba i většina sboru seberou a půjdou si hřešit dle libosti a následovat bláznivá lidská učení. Řekne: „Goodbye, pastore,“ a půjde si hnedle založit novou skupinku? Chci skutečně, aby mne Hospodin takto miloval, pokud sejdu na scestí? Šupem mne odepsal a šel si najít někoho jiného?

Inu, deníčku, docházím k tomu, že nechci. Chci, aby mne miloval tak, jak mne miluje, tedy aby mne na špatné cestě důrazně a i léta varoval a napomínal, vždy připravený odpustit a pomoci mi napravit to, co jsem pokazil. Snášel i moje zlé jednání – ale neustoupil ani o píď. Odpustil – ale nikdy neospravedlňoval špatné skutky. Neuhasil doutnající knot. Nedolomil nalomenou třtinu. Vytrval, dokud bude aspoň jiskérka naděje.

A nejsem snad já vyzýván, abych byl aspoň ve své malé míře jako on?

<><

Závěrem: Boj jsem bojoval, jak dobrý, to posoudí jednou Pán, svůj běh v AC jsem (alespoň jak se teď zdá) téměř dokončil, víru jsem si leckdy i navzdory církvi zachoval.

Teď je pro mě připravený vavřín vyloučeného, který si ale ponesu s radostí, protože věcí, ze kterých mne viní, jsem se nedopustil, a stát za pravdou je věřím ctnost, kterou Bůh jednoho dne odmění.