Studnice

Jen žádná těžká rozhodnutí, Bože!

Jsem skaut. Nebo jsem aspoň býval. To mimo jiné znamená, že jsem minimálně jednou měsíčně chodil na výpravy a v létě jezdil na tábor. Na táboře, milé děti, zkrátka nemáte k dispozici veškeré pohodlíčko, na jaké jste možná zvyklí doma – spíte na dřevěné pryčně ve spacáku, jídlo se vaří v polní kuchyni a papá z ešusů, na záchod musíte na latrínu a občas jste delší dobu špinaví a zpocení a nejde s tím nic dělat – ale zato má tábor jiné výhody.

Když jsem trošku povyrostl, začali jsme s ostatními rovery (starší skauti) jezdit na puťáky, což je, milé děti, ještě o něco drsnější záležitost. Pamatuju se na svůj první puťák. Neměl jsem dobré boty a já bloud jsem si jako obvykle nabalil spoustu záložního oblečení (no co kdybych zmoknul, že). A pak jsem na kopcích málem vypustil duši. Bolely mě nohy a batoh byl tak těžký, že jsem myslel, že chcípnu nebo budu muset potupně skončit dřív a jít někde na vlak. Večer jsem byl utahaný jako pes. Ale došel jsem.

Další puťáky už byly snazší. Naučil jsem se, že je třeba vybrat, co je důležité, protože si všechno potáhnu na zádech. Že ve skutečnosti nepotřebuju pět sad oblečení, že co se týká obuvi stačí lehounké náhradní sandálky na večer (a ani ty nejsou nutností), že si mám obléct radši vícero ponožek, aby mne netlačily nohy, a podobně. A chodil jsem na ně velmi rád.

Pamatuju si na nejhorší šlichtu, jakou jsem kdy v životě jedl – právě na puťáku. On se totiž už chýlil k závěru a nám s bratrem Glumem docházely zásoby (které ani tak nebyly valné kvality, neb jsme je kupovali s cílem co nejvíce ušetřit). Takže jsme vařili krupičnou kaši. Akorát že jsme neměli mléko (ani to v prášku), takže jsme museli vzít vodu. Neměli jsme krupičku, takže jsme vařili z hrubé mouky krupice a vznikla jakási „hmota“. Došel nám cukr, takže jsme sladili zbytkem povidel, ale těch bylo málo a ono když to není ani sladké, tak to fakt není žádná mňamka. Ke své hanbě musím přiznat, že toho víc snědl Glum.

Moje manželka si výhod takovéto spartánské výchovy příliš neužila – na táboře nikdy nebyla a na puťák jsem ji vytáhl jednou před naší svatbou. Nutno říci, že se držela statečně, ale pocity měla zhruba stejné jako já na svém prvním putování. Nicméně že by nějak extra toužila si to zopáknout, to tedy ne. A když s manželkou někdy vybíráme místa, kam jet na dovolenou, tu bývá potíž. Já mám pár míst, která z dětství miluju a kam se rád vracím (a myslím, že i naše děti by je milovaly) – jenže, milé děti, ani na jednom z těch míst není sprcha. A navíc je tam většinou místo záchodu latrína. A to, manželi, jen v nejvyšší nouzi! Já se tomu směju, protože ze zkušenosti vím, že být týden bez sprchy nebo chodit na latrínu není vůbec žádná potíž, ale pro ni je to problém.

Když jsme jeli o těchto prázdninách na puťáček se sourozenci, potkali jsme ve vlaku jednu holčinu ze sboru. Sestřička jí řekla, kampak míříme a co hodláme vyvádět, a ona se okamžitě začala tvářit způsobem: „No, když se vám chce. Ale mě by tam nikdo nedostal. Co máte z vláčení se v potu po kopcích? Chudáčci.“

Co z toho všeho tedy mám? Kupodivu nejen modřiny a zpocené tělo, znavené večery a puchýře na nohou. A kupodivu nejen pěkné vzpomínky a hezké zážitky. Získal jsem daleko víc. Naučil jsem se spokojit s tím, s čím jsem se musel spokojit na puťáku. Nepotřebuju ke své spokojenosti sprchu, haciendu s pěti koupelnami, měkkoučkou postel a vybranou stravu. Stačí mi mnohem méně. Naučil jsem se volit mezi důležitými a méně podstatnými věcmi – protože na puťák si opravdu musíte vybrat, co je důležité. A také jsem tehdy měl mnohem lepší fyzickou odolnost – teď je ze mne spíš kancelářská krysa, a když udeří zima, hned se nachladím, což tehdy ani omylem nehrozilo.

Ale v každém případě, pokud se otáčím zpět na ty upocené kilometry v primitivních podmínkách, musím říct, že to stálo za to. Ne především kvůli hezkým vzpomínkám. Získal jsem mnohem víc. Něco jsem se naučil a to něco je mi k užitku až dodnes a bude až do konce života a nejspíš i na věčnosti.

Ale abych se nepřechválil, musím si uvědomit, že existují lidé, oproti kterým jsem naprostý čajíčkář. Totiž já jsem tyhle věci dělal dobrovolně. Chtěl jsem. A člověk, mrcha, na sebe přece jen bývá dooost opatrný. Šetří se. Nenaloží si moc. Stačí „tak akorát“, že?

Jenže jsou lidé, kteří tyhle věci dělají, protože musí. Šerpové v Himalájích je třeba dělají pro obživu, aby měli na jídlo, střechu nad hlavou a podobné věci. Jako práci. A myslím, že když do těch vysokých hor nesou na zádech majetek evropských „vytrénovaných“ horolezců, musí se v tichosti smát. U nás jsou tihle horolezci machři; oproti těmhle lidem, kteří stejné věci nedělají pro zábavu, ale pro obživu a pořád, jsou to žabaři. A já jsem žabař tuplem.

<><

Proč to všechno popisuju? S duší je to totiž dost podobné. Každý z nás musí někdy v životě čelit těžkým rozhodnutím a těžkým otázkám. Pokud se jim postaví a začne je řešit, tu bývá leckdy vyčerpaný, zlomený, unavený až na smrt. Zjistí, že potřebuje zahodit spoustu zátěže, která příliš nepomáhá, ale o to víc tíží. Že v takových potížích se každá, i malinkatá chybička pořádně vymstí. A že musí porazit sám sebe.

Nemusím kvůli tomu chodit daleko. Ve své rodině musím řešit potíže s dětmi, které vážně nejsou ani zdaleka tak poslušné, jak bych si přál. Ve sboru s lidmi, kteří mi škodí a pomlouvají mne, nebo zkrátka jen tiše mlčí a přetvařují se. V práci realizaci občas ukvapených plánů někoho jiného.

Musím říct, že během posledních pěti let, co si na mne starší sboru došlápli, řeším mnohem více potíží než kdy předtím – musím se vypořádat se sebou samým, se svojí pýchou, nevěrou, závistí, touhou po odplatě, touhou vládnout a panovat, ješitností a ctižádostí. Ze všech nepřátel, co mám, jsou tohle ti nejhorší, mají mne nejlíp přečteného, jsou mi zdaleka nejblíž, mají tolik možností mi škodit.

A v potížích jsou tak silní!

Totiž věřit Bohu, že mne má rád, se celkem dá, pokud jde všechno dobře. Ale co když nejde? Má mne pořád rád, i když mne vyhodí z církve? Věřit Bohu, že je spravedlivý, je pohodička, pokud tedy ovšem sami neřešíte nějaký spor. Jenže co když jednáte poctivě a celá církev je za vás na to naštvaná? Bude to Bůh řešit poctivě? Vyslechne si vás? Bude spravedlivý? Nebo bude stranit druhým či se na to úplně vykašle? Věřit Bohu, že miluje církev a jedná v ní, je balada, pokud je tedy ona církev v pořádku a lidé Boha poslouchají. Jenže co když ne? Miluje ji Bůh, i když ho lidé poslouchat nehodlají? I když si učí, co se jim zachce? I když se hádají, rvou a pomlouvají? A co je to tedy potom ta Boží láska? A když budou všichni kolem tvrdit nějakou hloupost, zůstane Bůh pravdomluvný? A zůstanu já?

Tohle všechno jsou těžké otázky a těžká rozhodnutí. Musel jsem si vybrat, jestli budu podporovat své vedoucí i ve věcech, kterým sám nevěřím a někdy je přímo považuji za zlé, nebo jestli budu odejit ze služby. Je to jako na puťáčku, i na cestě spravedlnosti si musím zvolit, co je podstatnější. Nemůžu s sebou tahat obě věci. Jednu musím odložit. Dnes si musím vybrat, jestli budu svědčit o věcech tak, jak se nestaly, nebo budu kázněn a vyloučen z církve. To není jednoduché rozhodnutí. Ale musím si zvolit.

Abych se nepřechválil, musím poznamenat, že i ve svém okolí mám lidi, kteří musí řešit potíže mnohem horší (a nemohou za ně), a že proti lidem, kteří taková rozhodnutí musí řešit dnes a denně a jsou pro ně otázkou života a smrti, jsem pořád čajíčkář. Tohle je totiž jeden ze zásadních důvodů, proč jsou církve v zemích, jako je Čína, silné a u nás tak slabé. Tamní lidé totiž musí řešit potíže, před kterými my utíkáme, jen je zdálky uvidíme. Musí je řešit každý den. Musí dělat těžká rozhodnutí, musí čelit leckdy velmi nepříjemným důsledkům a musí se vypořádat s těžkými otázkami. A jeden člověk poznamenal, že je zvláštní vidět, co všechno člověk zvládne, když musí.

A my se v jedné věci pleteme. Myslíme si, že těmhle otázkám a rozhodnutím se dá tak snadno utéct. Jenže ono to nejde. I kdybych se v tichosti sbalil a odešel někam jinam, moje rodina zůstane mojí rodinou. Moji přátelé zůstanou mými přáteli. I když se odříznu od sboru, od nich se odříznout nemohu anebo nechci. A moje rozhodnutí mne doženou.

S těžkými otázkami je to ještě horší. Jak těžké je uprostřed všech těch potíží odpovídat na otázku „Je Bůh spravedlivý?“ z celého srdce „Ano!“ Jak těžké je někdy odpovídat na „Má mne Bůh rád?“ kladně. Jenže uteču jim, pokud se seberu a půjdu jinam? Víte, já potřebuju zjistit, jestli se na Boha můžu postavit, i když jde do tuhého! Chci tyhle otázky vyřešit, zjistit, jaká je odpověď v žáru bitvy. Protože na téhle víře mám postavit svůj život, chci zjistit, jestli funguje a je co platná i uprostřed soužení, nebo jestli je lepší ji jako bezcenný krám v takové situaci zahodit. A jsem si celkem jistý, že těžká rozhodnutí mne stejně nakonec doženou a těžké otázky ještě rychleji. Nesu si je totiž s sebou.

Místní křesťané zdá se mají trochu jiné Bible než já. Čtou v nich, jak Bůh Noemi, jejímu manželovi a synům v dobách hladu doporučuje, ať mažou do Moábu. Čtou v nich, jak Bůh Ezechielovi říká, že ho pošle k pohanům, protože Izraelci ho nebudou slyšet. Čtou v nich, že Bůh Ježíšovi výslovně nařídil, ať ty farizeje s tou sobotou proboha tak neštve! Čtou v nich, že když se Pavel loučil s Efezskými staršími, řekl jim: „Až odejdu, přijdou vlci a i mezi vámi samotnými povstanou vlci. Až se to stane, tiše odejděte a založte si nový sbor.“ Čtou v nich, že Jan Gáiovi doporučuje, aby si kvůli Diotrefovi založil konkurenční církev. Čtou v nich, jak Kristus do Pergama a Thyatir píše, že falešné učení nikolaitů a falešná prorokyně jsou více než dostatečné důvody sebrat se a jít zas někam jinam. Čtou v nich, že si máme Élího a Saula vzít za příklad vytrvalosti v utrpení. Čtou v nich „v soužení mějte nohy připravené k útěku“. V celé Bibli vidí jasně zapsanou radu: „Při každých trošku vážnějších potížích nebojuj, ale uteč.“

A zůstávají slabí.

Víte, dokonce ani nevěřím na tuhle na pohled pěknou radu: „Tak to skousni a mlč.“ Až příliš často jsem viděl, že jí padá za oběť přímost a vyžaduje přetvářku. Totiž u nás ve sboru nestačí jen mlčet, abyste měli klid, musíte se aspoň do určité míry tvářit, že souhlasíte. Pokud ne, je problém. Slyšel jsem několik svědectví lidí, kterým se z celého srdce nechce na pravidelná setkání vedoucích skupinek, ale víte, jak už tam jsou, tak to nikdo nepřizná. Všichni se budou tvářit, že je to vlastně skvělá věc, nebo aspoň neutrálně. Jenže nakolik tomu rozumím, Bůh po nás žádá pravdomluvnost a přímost, a to i uprostřed lží, obecně přijímaných hloupostí a přetvářky.

Je to těžké rozhodnutí. Docela dost stojí. Ale něco se na něm naučíme a to něco nás bude provázet po zbytek života a pak celou věčnost.

Musím říct, že z těchto důvodů je pro mne velmi těžké jakkoli se opírat o většinu místních křesťanů. To se s prominutím radši opřu o skautíky, tam mám lepší šanci, že když půjde do tuhého, tak mne nenechají ve štychu. Křesťané si s sebou tahají své „služby“, a když dojde na rozhodování mezi spravedlností, pravdomluvností a přímostí na jedné straně a ztrátou služby a možností reálných potíží na straně druhé, služba často jasně vede.

<><

Když jsem nastupoval do práce, přijímal mne jeden člověk, který pak nade mnou nějakou dobu držel ochrannou ruku – tedy on zjišťoval ve zbytku firmy, co je třeba udělat, jednal přímo s lidmi, a mně pak dával až předchroustané zadání, co je třeba udělat. Tenhle človíček ale po nějaké době z firmy odešel a ještě předtím si mě jednou zavolal a mluvili jsme spolu. Měl upřímnou starost, jestli zvládnu jednat přímo s lidmi, kteří se taky někdy naštvou, někdy mají hloupé požadavky a někdy zbytečně tlačí. Opáčil jsem, že si myslím, že to nebude problém a v duchu jsem se smál a říkal si: „Víš, já jsem z církve zvyklý na mnohem horší jednání, než jaké mne nejspíš potká tady.“

Pokud tedy sedíte v teplíčku svých nových, již třetích či čtvrtých sborů a se shovívavým úsměvem shlížíte na pachtění nás maličkých, kdo se musíme trápit s potížemi, jaké vy jste nikdy řešit nemuseli nebo se před nimi rychle klidili pryč, vidíte, jak padáme a zase vstáváme, jak se nám někdy nedaří, jak jsme někdy unavení a utrápení, jak uprostřed bolestí válčíme s vlastním hříchem a žádostmi a leckdy prohráváme, myslím, že nechápete, o čem celé tohle křesťanství je a co je skutečně cenné.

Ono to totiž stojí za to.

Když se dívám zpátky, tak bych všechny ty věci nikomu z vás nepřál. Ale něco jsem se z nich naučil.

Moje víra se zkoušela a ještě pořád zkouší ohněm. Můj charakter se také zkoušel a ještě zkouší ohněm a každá trhlinka a skulinka v něm se mi rychle vrací, takže jsem nucen je opravovat a zalepovat. Moje učení se zkoušelo a pořád ještě zkouší ohněm, protože každá hloupost, které jsem kdy věřil a zkoušel podle ní žít, je v soužení jako tekutý písek a jako třtina, která se zlomí, aby vám propíchla ruku.

Ale už nejsem v tom všem tak slabý jako na počátku. Pomluvám se dneska můžu smát. Hloupostem nemusím věřit, protože je snáze poznám. Nepotřebuju mít klídek na všech stranách, abych se mohl radovat. A můžu věřit, že mne Bůh miluje, i když mne církev vyhodí.

Něco jsem se naučil a to něco je mi k užitku až dodnes a bude až do konce života a nejspíš i na věčnosti.