Tue 7. 8. 2012

O křtu Duchem svatým

O křtu Duchem svatým

Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým. (Mk 1:8)

Bible v Novém zákoně mluví celkem o dvou křtech: křtu vodou a křtu Duchem svatým. Ten první je na základě vyznání osobní víry v Ježíše a na znamení, že starý člověk byl pohřben a začíná nový život. Ten druhý Ježíš popisuje slovy: „Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (L 24:49) – což se nakonec stalo o Letnicích. Nejde tedy o nutnou podmínku ke spasení, ani to z učedníků neudělalo nějaké polobohy, kteří od té doby už nikdy a nijak nehřešili (z Bible víme, že hřešili), ale o výzbroj k boji a k dílu.

Je mi jasné, že některým milým čtenářům těchto stránek teď trochu šlápnu na kuří oko, neb byli leckdy vyučeni, že níže uvedené učení uvařil v peklíčku v kotlíčku sám Satan – a na rovinu, dnešní charismatické a letniční sbory nebývají nijak extra přesvědčivým svědectvím o opaku. Zároveň chci ale ukázat, že jsem si to všechno nevycucal z prstu ani nezjistil na nějakém „duchovním tripu“ do desátého nebe, ale vše je poměrně jasně zapsáno v té samé Bibli, jakou máte doma i vy.

Podívali bychom se tedy společně k čemu je křest Duchem svatým, proč je někdy v tzv. „letničních“ sborech hůř než v tradičních, jaká jsou jeho znamení a jak ho přijmout.

K čemu je křest Duchem svatým?

„Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (L 24:49)

Když jdou vojáci do bitvy, většinou nechodí nahatí. Ověsí se puškami a náboji, na oči si dají brýle pro noční vidění, nasednou do svých tanků, obrněných transportérů a letadel – a teprve pak se cítí jakžtakž připravení do boje.

Voják potřebuje výzbroj. Bez ní v žáru bitvy neobstojí a nemůže být zdaleka tak platnou součástí vojska jako s ní.

Vojáci dostávají zbraně – a Bůh dává ducha.

„Ducha. Tsss,“ řekne si člověk. „Ani vidět to není. Takhle kdyby mi dal radši milion doláčů.“

Jenže Bůh ví, co dělá.

Koneckonců, ty největší a nejlepší změny v dějinách lidstva se staly právě díky „duchu“. Byli to výjimeční lidé, lidé „výjimečného ducha“, kteří vytrvale a trpělivě prosazovali změny jako například zrušení otroctví. Byli to poutníci výjimečného ducha, kteří kdysi opustili Anglii a vydali se na nejistou cestu přes oceán do Ameriky, kde by konečně mohli žít svobodně. Právě jejich duch a odhodlání jim pomohlo projít strastiplnými úvodními lety. Je to duch, silný, odhodlaný duch, který lidem umožňuje po léta něco vytrvale budovat, nebo naopak mnoho snést a snášet, ale stále jít kupředu.

Můžu dál pokračovat i z Bible.

Byl to výjimečný duch, který Mojžíšovi umožňoval stát proti celému národu a trpělivě je vést správnou cestou. Šel, jako by viděl neviditelného, jako by mu stál po pravici a mohl ho vidět vlastníma očima. To samé vidíme u Davida, když kráčí bojištěm proti Goliášovi – a za zády má zástup ustrašených Izraelců. Co měl? Zbraně? Zbroj? Výcvik? Sílu? Inu, nic z toho. Ale kdo z nás by chtěl mít jeho ducha? Jeho odvahu? Jeho jistotu?

Toho stejného ducha vidíme u Jeremjáše a ostatních proroků – ačkoli úplně v jiné situaci. Člověk potřebuje mít výjimečného ducha, aby dokázal stát za pravdou, i když všichni jdou svorně jiným směrem. To není nic snadného, navíc když mu za jeho příspěvky do diskuse začnou hrozit i tělesnou újmou. Kolik takových lidí tehdy v Izraeli bylo? A kolik jich je dnes?

Když čteme vyprávění o událostech v den Letnic, někdy se snadno necháme zmást jiskřičkami a ohňostrojem. Ohnivý jazyky! Tý vado! A vítr, až to hučelo. No a pak ten poprask, když každej cizinec slyšel svůj vlastní jazyk od člověka, kterej jím nikdy nemluvil.

Jenže tahle událost se už znovu neopakovala, ne stejným způsobem – a navíc, pokud si pořádně pročtete úvodní kapitoly knihy Skutků, zjistíte, že samy o sobě nebyly hlavní příčinou toho, že hned v první den uvěřily tisíce lidí.

Ba ne, tohle se stalo, až když Petr, ten samý Petr, který ještě před pár dny utekl před zvídavým dotazem děvečky, ten Petr, který se po ukřižování spolu s ostatními rozprchl do všech koutů Izraele lízat si rány, náhle vystoupil a začal mluvit. S odvahou. S důrazem. S jistotou. Jen se podívejte na jeho řeč: „Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili.“ (Sk 2:23) Možná vám to přijde jednoduché, ale zkuste si představit sami sebe na jeho místě. Jak snadné je říct lidem, kteří ještě před několik dny křičeli „ukřižuj“ a volali po krvi, „vy jste ho zabili“?

Podobně mluví i Micheáš: „Já však jsem naplněn mocí, duchem Hospodinovým, právem a bohatýrskou silou, abych mohl Jákobovi povědět o jeho nevěrnosti, Izraeli o jeho hříchu.“ (Mi 3:8)

Já jsem naplněn mocí. Duchem Hospodinovým. Proč? K čemu? Abych dělal veliké divy a zázraky? Inu, ne. Abych mohl Jákobovi povědět o jeho nevěrnosti. Abych měl sílu, rozhodnost a odvahu dělat tuhle nepříjemnou, ale nutnou Boží práci – která je mimochodem dost riziková. Chtělo to výjimečného ducha, aby někdo v těch dobách v Izraeli mluvil jako proroci – protože člověk si na jejich příkladech mohl snadno spočítat, jak taky může skončit.

Ta stejná odhodlanost, ten stejný duch je vidět skrz celou knihu Skutků – neuhasl, nešlo jen o nějaké úvodní nadšeníčko po příjezdu z pěkné konference, ale o vnitřní rozhodnost, vytrvalost a odvahu, po léta a desetiletí.

Musíme si uvědomit, že tahle výzbroj se hodí pro každého a do všech situací – ačkoli se samozřejmě bude projevovat různým způsobem. Kazatelé potřebují mít výjimečného ducha, aby se nelekli prvního hříšníka, který bude mít spoustu výmluv, nebo začne vyhrožovat. Musí mít výjimečného ducha, aby se dokázali čelem postavit situaci, kdy jim sbor třeba k nějakému Božímu přikázání řekne: „Tak buď nám v tomhle povolíš, nebo jdeme jinam.“

Ale i matky v domácnosti potřebují ducha – a jak moc! Aby zůstaly vytrvalé, i když se něco nedaří hned napoprvé. Aby dokázaly navzdory všem tlakům kolem vychovat děti pečlivě a správně. Aby uměly snášet těžké doby a nezlenivěly v těch snadných.

A stejně tak se tahle Boží výzbroj hodí do každé situace a pro každého člověka, nikde nepřijde nazmar a nikdy nelze říct: „Duch. Tsss. Ani vidět to není.“ Všichni moc dobře víme, jaký je to rozdíl, když někdo, kdokoli a kdekoli, takového ducha má. Bůh tedy dnes to, co bylo v každé době výjimečné a zvláštní, nabízí i poslední služtičce a mámě u plotny.

Znamená to, že před křtem Duchem svatým jsem nebyl schopný nic pořádně udělat? Ne. Jistěže ne. A věrní lidé nepokřtění Duchem svatým určitě udělají víc dobrého než nevěrní se všemi možnými dary. Ale taky vím, jaký je to rozdíl. O kolik jsem byl dříve slabší a bázlivější.

Jednou jsme se sestrou mluvili o současné církvi – ve srovnání s tím, jaký byl sbor třeba před dvaceti lety. Trochu jsem si povzdechl: „Víš, před těmi dvaceti lety neměli tohle všechno, co máme my. Krásnou modlitebnu, svobodu, hezký auta, baráky. Ale měli ducha. Odhodlání. Sílu. Víru. Ochotu snášet protivenství a potíže i něco obětovat, když to bude třeba. My dneska máme spoustu krásných věcí, jen ten duch je jaksi pryč.“

A je to docela dost znát.

Proč je někdy v tzv. „letničních“ sborech hůř než v tradičních?

Krátká odpověď zní: přečtěte si 1. Korintským. Ale abychom si rozuměli, zkusím to trochu rozvést.

To vám jedny děti dostaly od táty nářadí na udržování zahrádky – konev, hrábě, krumpáč, motyčky, kyblíky, rýče a jiné náležitosti. Probíraly se hromadou dárečků a místností létaly nadšené výkřiky. Bylo to nové! Lesklo se to!

Jenže víte, pak zjistily, k čemu to je. „Fůůj, práce,“ řekl si Tonda. „A navíc špinavá,“ dodala potichoučku Vendulka. No řekněte, copak by se i tatínek nezlobil, když zjistí, že ty krásné hračky už nejsou zdaleka tak čisté jako na začátku, ale ušpiněné od hlíny a na některých jsou i zuby?

Jahody měli všichni moc rádi. I Jablka. A hrušky. Hrášek. Maliny. Ale kdyby museli pracovat a namáhat se, aby tohle všechno vyrostlo, nejspíš by jim to přestalo chutnat – nebo si to aspoň mysleli.

Tu se ale vynořil nový problém. Všechno tohle náčiní mělo jistý účel a pokud se k němu nevyužívalo, co s tím? „Co kdyby táta zjistil, že se to tu válí?“ lekl se Pepíček. „Naštval by se na nás a už by nám nikdy nic nedal.“

Milé děti to vyřešily elegantně. „Hlavně se to musí lesknout!“ nabádal ostatní Tonda, když si připínal malou motyčku na záda a začal si s ní vykračovat po dvoře. Malý Daník ztěžka táhl krumpáč a vykřikoval: „Já mám lumpáč, heč!“

Nu, je vám asi jasné, že v téhle rodině všechny ty krásné věci ničemu neprospěly, že? Ba ještě hůř, nakonec se milé děti začaly hádat, kdo že má lepší dáreček od táty a strhla se i nejedna bitka.

Letniční a charismatické církve tady často přečasto dělají tu samou chybu jako zmínění korintští: Myslí si, že když jsme teda pokřtění Duchem, tak teď můžeme dát nohy na stůl a klidně se vykašlat na všechno ostatní – a Bůh to jaksi udělá za nás, no moc z výsosti, né?

Jenže to je hrubý omyl.

Velmi hrubý, protože už jen letmý pohled do Písma nám ukáže, že jsou jiné věci, na které dává Bible mnohem větší důraz. Spravedlnost. Víra. Láska. Tyhle věci přinesou své dobré ovoce i bez křtu Duchem svatým – ale křest Duchem nepřinese dobré ovoce bez nich.

Tak jako ony děti z podobenství brzy začneme nosit svoje dary jako medaile a vytahovat se jedni před druhými, a ty věci, kterými se nelze tak dobře chlubit a vychloubat, hodíme pěkně někde do koutka.

Nesmíme si myslet, že teď, když jsme teda pokřtění Duchem svatým, tak se můžeme vykašlat na vše ostatní – správné učení, znalost Písma, vzájemnou lásku, pevnou důvěru v Krista a jeho slova, pokoru, trpělivost, pokoj a naději. Křest Duchem žádnou z těchto věcí nenahradí, podobně jako nové nářadí na zahrádku ničím nenahradí vzdělání, soudržnost nebo sourozeneckou lásku ve zmíněné rodince.

A když budou tyhle věci chybět, bude ouvej.

V Korintě bylo ouvej. A v dnešních letničních církvích je bohužel leckdy taky.

Jaká jsou jeho znamení?

Tahle část bude „dokazovací“. Chtěl bych z Písma ukázat dvě věci, které si myslím, že z něho lze poměrně spolehlivě prokázat: a) křest Duchem svatým se podle Bible nekryje s obrácením, ale jde o druhou, následnou událost; a b) křest Duchem svatým se projevoval vnějším, viditelným znamením. Jaké to bylo znamení není možné určit na sto procent jistě, ale přesto můžeme na základě Písma udělat „kvalifikovaný odhad“.

Než se pustíme do jednotlivých oddílků, chtěl bych se ještě krátce věnovat jedné poměrně zásadní námitce: „Hej, chlape, ty to všechno bereš ze Skutků, tedy z příběhů a vyprávění. Ale z nějakých příkladů přece nemůžeš udělat doktrínu platnou pro všechny případy.“

Nuže, domnívám se, že tahle námitka není v daném případě na místě. Totiž Jan říkal: „…on vás bude křtít Duchem svatým.“ (Mk 1:8) a Ježíš: „Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (L 24:49) Jde tedy o učení, které je jasně zaznamenáno v jiných, výkladových verších, a apoštolové se na ně při zmíněných událostech výslovně odvolávají stylem „tohle je ono“. Mám-li tedy zjistit, co je to skutečně onen „křest Duchem svatým“ či „vyzbrojení mocí z výsosti“, jaký lepší pramen mám, než zaznamenané osobní zkušenosti apoštolů? Je snad váš rozum k dané věci lepším pramenem než slova apoštolů?

A teď už k jednotlivým případům, kde se ve Skutcích mluví o křtu Duchem svatým:

Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Sk 2:1–4)

Události o Letnicích Petr zjevně chápe jako naplnění Ježíšova slibu o „odění mocí z výsosti“ a zároveň i Jóelova proroctví (které se vztahuje na „poslední dny“, tj. dobu od Kristova prvního příchodu k druhému). Vidíme zde jasně obě věci: a) učedníci byli v té době obrácení, už uvěřili ve vzkříšeného Krista a tím pádem museli být i znovuzrození, protože jedno nemůže být bez druhého. Jde tedy o jinou, druhou událost, která nastala až po jejich obrácení. b) viditelná znamení jsou zde poměrně zjevná. Učedníci nemuseli používat nějaké „duchovní voodoo“, aby zjistili, jestli už se „to“ stalo. Měli to jako na talíři. Zmíněná znamení byla: zvuk jako prudký vítr, ohnivé jazyky a mluvení jinými jazyky.

Ale když uvěřili Filipově zvěsti o Božím království a o Ježíši Kristu, dávali se pokřtít muži i ženy… Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého. Když Šimon viděl… (Sk 8:12–18)

V tomto oddíle jsou znovu poměrně jasně zřejmé obě věci: a) Lidé v Samaří uvěřili Filipově zvěsti, přijali Boží slovo a byli pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Tedy podle všech měřítek téměř všech, i tradičních církví šlo o obrácené a znovuzrozené lidi. Přesto je zde uvedeno, že „ještě na nikoho nesestoupil Duch svatý“; to se stalo až po vkládání rukou. Znovu jde tedy prokazatelně o dvě odlišné události. b) Šimon viděl. Šimon čaroděj, který byl zvyklý na kdejaké kejkle, viděl, že se něco děje. Nevíme přesně co, nepíše se tu o tom, ale zjevně se něco viditelného dělo, když to zaznamenal i člověk, který nejspíš vůbec nebyl obrácený.

Ještě když Petr říkal tato slova, padl Duch Svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. A věřící ze Židů, kteří přišli s Petrem, byli ohromeni tím, že i na pohany byl vylit dar Ducha Svatého, neboť je slyšeli mluvit jazyky a velebit Boha. Potom Petr prohlásil: „Může někdo odepřít vodu, aby nebyli pokřtěni ti, kteří přijali Ducha Svatého tak jako my?“ (Sk 10:44–47)
Když jsem začal mluvit, padl na ně Duch Svatý, jako i na nás na počátku. Vzpomněl jsem si na Pánův výrok, jak říkal: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni v Duchu Svatém.‘ (Sk 11:15–16)

Tady se díváme na události v Kornéliově domě. Zde jasně vidíme, že Petr na zmíněnou událost odkazuje jako na naplnění výroku „vy budete pokřtěni v Duchu svatém“ a ztotožňuje ji s jejich vlastní zkušeností o Letnicích. V daném oddíle není na rozdíl od ostatních jasně vidět bod a) protože pohané v Kornéliově domě zřejmě zakusili obojí zároveň. Můžeme ale vidět, že Petr říká: „No, oni byli pokřtěni Duchem, takže je kliďánko můžeme pokřtít i vodou.“ To by si nedovolil říct, pokud by si nebyl jistý vírou zmíněných lidí. b) Je znovu zřejmé, že šlo o nějaký viditelný projev, protože Petr něco takového rozhodně nečekal ani se po tom nedíval. Písmo zde říká, že je slyšel mluvit jazyky a velebit Boha.

Stalo se, že když byl Apollos v Korintě, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efesu; tam nalezl nějaké učedníky. Řekl jim: „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ Oni mu odpověděli: „Ne, vždyť jsme ani neslyšeli, že je Duch Svatý.“ Řekl: „Jak jste tedy byli pokřtěni?“ Oni řekli: „Janovým křtem.“ Pavel řekl: „Jan křtil křtem pokání a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to jest v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. A když na ně Pavel vložil ruce, přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali. (Sk 19:1–6)

Zde jsou znovu jasně zřejmé obě věci: a) Pavel nejprve efeským říká, že musí uvěřit v Ježíše, a oni se nato nechají pokřtít. Až poté, co byli pokřtěni, na ně Pavel vkládá ruce a přichází na ně Duch svatý. Není jasné, jak velký časový úsek byl mezi oběma událostmi, ale zjevně se nemohly dít obě zároveň. b) Opět zde máme jasné, viditelné znamení jeho příchodu, v daném případě mluvení jazyky a prorokování.

Z uvedených oddílů můžeme tedy s jistotou odvodit obojí: a) apoštolové, kteří se výslovně odkazují na učení o „odění mocí z výsosti“ a „křtu Duchem svatým“, svojí praxí, očekáváním a jednáním jasně potvrzují, že jde o jinou událost než samotné znovuzrození. Slyšel jsem spoustu argumentů proti, ale tyto pasáže nelze uspokojivě, bez nějakého natahování smyslu textu, vysvětlit nijak jinak. b) apoštolové očekávali viditelné a jasné znamení tohoto křtu.

Dále, „kvalifikovaný odhad“ říká, že tímto znamením bylo „mluvení jinými jazyky“. Jde o odhad, protože Bible nikde jasně nestanovuje „takhle to musí být“, i když poměrně jasně ukazuje, že šlo o viditelné znamení. A „kvalifikovaný“ je proto, že se nachází na třech místech ze čtyř, kde se o křtu v Duchu svatém a jeho znameních v Bibli mluví (tedy nejspolehlivějších pramenech, které k danému tématu máme, v apoštolském učení) – a to čtvrté s nimi není nijak v rozporu.

Ještě dále, zkušenost (ano, tady už jsme na tenkém ledě) říká, že člověk může při křtu Duchem mluvit jazyky a pak nedostat dar jazyků, nebo ho dostat až po nějaké době. Podobně svědčil například letniční pionýr Smith Wigglesworth, ale i v mém okolí je pár takových lidí, kteří jednou, při křtu Duchem svatým mluvili plynně jinými jazyky, a pak už toho nebyli alespoň na nějakou dobu schopni.

Bod poslední: nevěřím učení jménem „cessationismus“, které tvrdí, že tyhle dary a křest v Duchu vůbec byly jen pro první církev, tj. než byla dokončena Bible. Prostě to nesedí. V Bibli žádnou takovou zmínku nenajdeme. Pokud „odpářeme“ ona čtyři místa z Bible s tím, že „to bylo jen pro první církev, z toho a toho důvodu“, musíme zároveň odpárat i verše, které jasně a bez rozlišení příjemce říkají: „On vás bude křtít Duchem svatým“, protože ani ta v tom případě neplatí pro nás – ale Bible nikde neříká „kdepák, ty naivko, přece jen apoštoly a papaláše v první církvi.“ Vás tedy křtít Duchem svatým nebude? Prosím vás, proč?

13. kapitola 1. Korintským tvrdí, že jazyky pominou, ale rozhodně neříká „až bude dokončena Bible“ – logický výklad spíše ukazuje, že jde o konec věků (protože má „pominout“ i poznání, které se neustále rozhojňuje, a „proroctví“ ještě rozhodně nepominula, tj. nebyla všechna naplněna – „pominulo“ Zjevení?). Petr tvrdí, že tohle všechno se mělo naplnit „v posledních dnech“, a i cessationističtí komentátoři říkají, že „poslední dny“ budou trvat až do Kristova druhého příchodu.

A ducha, odhodlaného, pevného ducha ochotného snášet příkoří, těžkosti a nesnáze, potřebujeme stále, ať už je Bible dokončená, nebo ne.

Dokud Pán nepřijde.

Jak přijmout křest Duchem svatým?

Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kteří ho žádají.“ (L 11:13)
Ať však žádá ve víře a nic nepochybuje. Neboť kdo pochybuje, podobá se mořské vlně, hnané a zmítané větrem. (Jk 1:6)

Krátká odpověď zní: požádej. Boha. Protože nikdo jiný nás Duchem pokřtít nemůže. Nepomůže nám žádné „křesťanské voodoo“ či „správné postupy“, můžeme jen a jen prosit. Nic víc.

Druhá věc ale je, že Bible také říká jak máme žádat: ve víře a nic nepochybovat.

Otec z nebe dává dobré dary. Vím, že možná máte křest Duchem svatým spojený s obrázkem lidí, kteří se s prominutím chovají jako blázni, padají přes sebe, řvou jako zvířata a blábolí při každé příležitosti v jazycích, neb to považují za cosi duchovního (vítejte v Korintě). Jenže vás také mohu ujistit, že znám spoustu takových, kteří si křest Duchem prožili a něco takového je jim na hony vzdálené. Jen nám Otec dal dobrý, vzácný dar – který někteří odložili do koutku, jiní se z něj pokusili udělat spektákl a další se ho učí používat k dílu tak, jak to Otec zamýšlel (a přitom, jak už to tak bývá, taky nasekají nějaké ty chyby).

Stejně tak jen těžko můžete prosit ve víře, pokud budete nadále přesvědčeni, že to všechno je jen hudba dávné minulosti a dnes už se podobné věci nedějí. Nebo že jste už přece všechno dostali při obrácení a nic dalšího nepotřebujete.

Nuže, v takovém případě si myslím, že pečlivé a nezaujaté studium samotné Bible vám může k téhle víře pomoct. Není pravda, že se k dané věci Písmo vyjadřuje nejasně. Není pravda, že učení o křtu Duchem svatým stojí jen na nějakých osobních zjeveních a pochybných interpretacích. Já mu věřím mimo jiné i proto, že jsem nenašel žádné jiné poctivé, rozumné a prosté vysvětlení oddílů, které jsem uváděl. Na tomto základě mohu Otce, který je dobrý a dává dobré dary, prosit a také v prosbách vytrvat, dokud nebudou naplněny.

Bůh vám svoje dary nebude cpát. Pokud je nechcete, či se jich z nějakých příčin bojíte, tak vám je nedá ze stejných důvodů, z jakých já nekoupím své manželce na narozeniny tenisky, které sám s oblibou nosím – ležely by totiž po většinu roku nevyužité někde v rohu skříně.

Pokud ale – a můžu dodat úplně stejně jako já – potřebujete tuhle Boží výstroj a výzbroj, ducha síly, odvahy a lásky v plnosti, abyste mohli projít všemi těžkostmi a nezemdlít, s odvahou mluvit pravdu, i když se to zrovna nehodí, žádejte. Žádejte Boha, aby vás Duchem naplnil a aby to pak dělal každý den a každou hodinu a aby jeho dar nepřišel nazmar.

Malé doplnění: Byl jsem upozorněn, že jsem tady vynechal ještě jednu poměrně zjevnou možnost – totiž v knize Skutků se za křest Duchem svatým ve více případech modlí apoštolové a vkládají u toho ruce. Nemění to nic na tom, že Duchem svatým nás může pokřtít jen Bůh, ale přesto je tu někdo, kdo funguje jako „prostředník“ – a ani my bychom neměli tuhle možnost opomíjet. Bohužel to ale leckdy vypadá tak, jak mi napsal zase jiný človíček (a tomu bychom se myslím měli vyhnout, protože když chybí upřímná důvěra, veškeré „zaručené návody“ nutně selhávají):

U letničních a charismatiků je rozšířené, že se za tento křest Duchem modlí, prosí o něj, žádají ho, očekávají ho, vyžadují ho, nárokují ho, touží po něm, řeší co proto musejí udělat, jak se k němu dopracovat, postí se za něj, zkoušejí různé zaručené návody a mnohdy jsou i nešťastní, že křest nepřichází a tak doufají, napodobují a možná i tiše závidí druhým a pak se i cítí jako druhořadí věřící. Snad i někteří pochybují o svém spasení, o své skutečné víře v Krista! Také se např. pořádají shromáždění, kde jsou věřící hromadně vybízeni k modlitbám „za křest Duchem“, mají „přivolávat Ducha“, mají se Duchu cele vydat apod.