Studnice

Ekonomika: Co bylo, co bude

Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. (Ga 6:7)

Byla krize. Je krize. Bude krize. V současnosti už sice neslyšíme tolik komentářů typu „krize přišla“, ale přesto lidé tak nějak cítí, že co se ekonomiky týká, zdaleka není všechno v pořádku a kdoví, co nás čeká v budoucnosti. Bude krize? A jak ji řešit? Státe, pomoz! Jedno by nám mělo být jasné – nejde o žádný „blesk z nebe“, žádnou náhlou katastrofu jako povodeň či zemětřesení, na kterou bychom neměli žádný vliv, je to něco, co jsme dlouhou dobu zasívali a teď to sklízíme a ještě sklízet budeme.

Podívali bychom se zběžně na čtyři hlavní příčiny „ekonomické krize“. Doufám, že se mi celou věc podaří vysvětlit dost polopaticky, abyste pochopili, že ačkoli se celá věc jeví (zvláště při pohledu na všechny ty ekonomické komentáře) velmi složitá, když se člověk podívá na jednotlivé způsoby lidského jednání a jejich nutné důsledky, postačí nám i obyčejný selský rozum, abychom zjistili, co se tak zhruba bude dít a také si jasně uvědomili, že ještě určitě bude hůř. Nakonec bychom se podívali na to, co mají všechny čtyři příčiny společného.

1. Dluhy aneb „Co já bych to prosím vás splácel?“

Žil byl kdysi kdesi na povrchu zemském jistý notorický návštěvník hospody jménem pan Přepil.

Rád chodil na jedno či na dvě, ba i na deset či na dvanáct, a když se mu občas díky nelaskavé péči paní Přepilové nedostávalo na jeho zálibu, míval ve zvyku říkat panu hostinskému: „Hele, Pepo, připiš mi to účet.“

Pepa byl kámoš, a tak panu Přepilovi většinou vyhověl.

Potíž byla ta, že pan Přepil se nějak neměl ke splácení – jestli to bylo proto, že si zkrátka zakázal na tu nepříjemnou záležitost myslet, nebo proto, že měl nepodložený dojem, že Pepa je kámoš, a proto mu dluhy splácet nemusí, nevím, ale zkrátka jeho dluh po dlouhou dobu rostl a rostl a rostl a… rostl.

Po nějaké době Pepovi konečně došlo, že s takovou by mohl panu Přepilovi rovnou dávat pivo zdarma, a uhodil na něj: „Ty, hele, Franto,“ povídá mu s otcovským poklepáním na rameno, „máš už u mně docela velkou sekeru. Jestli to nezačneš splácet, zapomeň na další pivka a taky bych to mohl začít nějak řešit!“

Panu Přepilovi málem zaskočilo, jak se polekal. Když se navíc dozvěděl, jak že je ta sekera velká, málem se poroučel k zemi. To, o čem si ještě před časem říkal, že je to jen malý problémek, přerostlo do pořádného Problému.

Nu, pan Přepil chvíli přemýšlel a pak přišel na úžasné a skvělé řešení: Půjde za kolegou bankéřem Vysajem, půjčí si od něho – tohle už nicméně bylo na nemalý úrok – a Pepovi zaplatí.

Mohl bych vám vyprávět i o dalších neblahých způsobech, jakými se pan Přepil snažil svého dluhu zbavit – jeden byl horší než druhý – ale nechám si to až na později.

Myslím, že vám nemusím říkat, jak pan Přepil nakonec skončil – tohle by mělo být jasné i malému děcku. Člověk nemůže žít dlouhodobě na dluh a nesplácet ho, a když přijdou problémy, neřešit jejich podstatu, ale vytloukat klín klínem – prostě to nejde.

Každé dítě ví, že je jen jedno skutečné a spravedlivé řešení jakéhokoli zadlužení (pokud nám věřitel dluh neodpustí, k čemuž se ale hostinský Pepa rozhodně neměl).

Ono řešení, kterému se pan Přepil snažil ze všech svých sil vyhnout, je prostě a jednoduše dluh splatit. Utáhnout si opasek, smířit se s tím, že následující léta nebudou tak tučná a že v nich bude třeba nějak posplácet náklady let minulých, kdy si žil nad poměry, uskrovnit se a zkrátka splácet.

Popravdě řečeno je to jediné řešení, při kterém by se pan Přepil vyhnul něčemu, čemu my dnes ozdobně říkáme „krize“. Měl by jen takovou malou osobní a zaslouženou „recesi“ a jeho „hospodářský růst“ by se poměrně dost zpomalil (nebo by dokonce, ó hrůzo, mohl i trochu zchudnout) – tedy aspoň do doby, než své dluhy splatí.

V opačném případě dříve nebo později začne krást, nebo ho dostihne právě ta osobní „krize“, kdy bude náhle třeba celý dluh splatit naráz a už bez vytáček – a asi vám bude zhruba jasné, jaká „krize“ nastala u Přepilů doma, když k nim dorazil exekutor.

Chápete v čem je problém? Dokud pan Přepil nezmění své chování, nezačne žít podle toho, co skutečně má, a ne podle toho, co by chtěl a po čem touží, dokud nepřestane žít nad poměry a zkoušet udržovat svůj blahobyt na útraty někoho jiného, žádná jiná „léčba“ jeho osobní „finanční krize“ nikdy nebude a nemůže být úspěšná. Maximálně jen Pepu trošku podpoří, aby ve svém hloupém a nezodpovědném chování pokračoval o trochu déle a „krize“, která bude potom následovat, bude o to horší.

Jak uvidíme dále, přesně tohle se skrývá v podstatě většiny z navrhovaných „léků“ na současnou „krizi“ – ó, chudák pan Přepil, kdyby musel opravdu a hned splácet, to by ho položilo. Pojďme mu pomoct!

Nyní si prosím místo „pan Přepil“ do předchozího textu dosaďte „Česká republika“ (nebo třeba „Spojené státy americké“, co já vím, to je dneska už bohužel docela fuk).

Když si tam dosadíte tu „Českou republiku“, jediné, co se změní, je, že zhruba známe výši sekery, kterou má u hostinského Pepy.

V současnosti je to už úctyhodných 1706 miliard korun¹. Přepočteno na jednoho obyvatele je to zhruba 166 000 na jednoho občana a zhruba 350 000 na jednoho pracujícího.

Pro představu, co znamená „krize“ (a pokud se naše chování nezmění, jistě někdy v budoucnu znamenat bude), si zkuste představit, jak by to asi vypadalo u vás doma, kdyby k vám na nepřátelskou návštěvu zavítal exekutor a přišel si vybrat 350 000 jako pohledávku.

K tomu se přidává ještě nemalý objem dluhů, které mají jednotliví občané ČR už jako soukromé osoby nebo firmy (k září 2012 je to 1145 miliard korun u domácností a 964 miliard u podniků²). Pravda, zde je platební morálka o něco lepší, ale i tak je výše dluhů, které se někdy budou muset splácet, obrovská, a i zde je bohužel čím dál tím víc lidí, kteří si půjčují více než lehkomyslně – a celkové klima ve společnosti je k tomu vytrvale povzbuzuje. (Tak schválně, kdy vám naposledy někdo volal s nabídkou „té nejúžasnější a skvělé půjčky bez jakéhokoli zaručování“?)

2. Riskantní půjčky aneb „Z cizího krev neteče“

Nyní se přesuneme o kousek dále a podíváme se na případ bankéře Vysaje. Vidíte ho? Upravené kvádro, kravata kolem krku, profesionální úsměv, velký barák a dvě auta. Přesně takový chlapík, na kterého se v době „krizí“ soustředí veřejná nenávist.

Oprávněně?

Inu, do určité míry. Potíž pánů bankéřů je v tom, že právě v jejich případě začíná být celá ta šlamastika konečně pořádně vidět – i když v podstatě nedělají celkem nic jiného než „všichni ostatní“.

Ne že by k ní ovšem nepřispěli i svou troškou do mlýna.

Podíváme se tedy trošku blíže, jakpak funguje páně Vysajův byznys.

To vám takhle za panem Vysajem přijde pan Šetřílek a pošeptá mu do ucha: „Ty, hele, slyšel jsem, že máš velkej trezor, nemohl bych si u tebe schovat svoje peníze? Mám tak trochu strach je nechávat doma ve slamníku, kde mol a rez kazí a manželky vykopávají a kradou.“

Pan Vysaj souhlasil a souhlasil také v případě pana Spořivého, pana Držgrešle, pana Pro-pětník-si-nechám-koleno-vrtat a pana Lepší-vrabec-v-hrsti-než-holub-na-střeše.

Jenže víte, nechat tolik peněz jen tak ležet v trezoru… nu, aspoň panu Vysajovi to přišlo přinejmenším líto a někdy si říkal, že je to skoro hřích.

A tak pan Vysaj ony peníze někomu půjčí. Půjčí je na úrok, a protože se většinou nestává, že by všichni spořiví přišli vybrat své úspory současně, není příliš vidět, že pan Vysaj všechny peníze, které vložili do jeho banky, prostě nemá – nechává si jen malou rezervu, aby mohl vyplatit ty, kdo si přeci jen přijdou vybrat své penízky z jeho úžasně výhodného spořícího účtu, ale všechny ty zbylé, všechny, které si troufne, rozpůjčuje – protože jen když jsou ty peníze půjčené, tehdy mu přináší zisk.

Zisk pana Vysaje tedy především pochází a) z bankovních poplatků, tj. peněz, které vybírá od šetřivých spoluobčanů za bezpečné uložení jejich peněz a b) z úroků za půjčené peníze – půjčené peníze, které nicméně nejsou jeho.

Doposud se zdá, že je vše v pořádku, ba dokonce i kdyby přišli vybrat naráz své peníze pan Skrblík i pan Hamoun, dva největší vkladatelé páně Vysajovy banky, má v záloze řešení – zkrátka si na chvíli půjčí – buď od kolegy Komerčního nebo dokonce od Českého Národního – a až se mu vrátí jeho půjčky, všechno bude zase OK.

Poznámka: Zdá se, že je vše v pořádku, ale není. Podívali bychom se na dvě prostinká a veřejně dostupná čísla:

1. Komerční banka ve své výroční zprávě z roku 2011 uvádí, že vklady klientů v této bance jsou ve výši 560,7 miliardy (z toho je 434 miliard v úvěrech a pohledávkách, čili rozpůjčovaných).³

2. ČNB uvádí na svých stránkách, že ke 31.12.2011 bylo v oběhu zhruba 811 miliard v papírových a kovových penězích.⁴

Když tato dvě čísla porovnáme, zjistíme, že jen do samotné Komerční banky vložili její vkladatelé částku vyšší, než je polovina celkového množství peněz v oběhu. Pokud započítáme ostatní banky, nutně se dostaneme k mnohem vyšší sumě, než je celkové množství peněz v oběhu.

Nyní si prosím představte, že z nějakého důvodu dojde ke „ztrátě důvěry“ v banky a lidé si přijdou oněch 560 miliard vybrat v papírových penězích.

Zdalipak je dostanou?

Mechanismus, kterým dochází k takovému „nafukování“ čísel na bankovních účtech bez jakéhokoli vztahu k reálnému množství peněz v oběhu, je celkem prostinký, ale na delší vysvětlování (vysvětlení viz příloha) – může za něj právě tohle tzv. „frakční bankovnictví“, kdy pan Vysaj a jemu podobní půjčují peníze, které nejsou jejich, a spoléhají na fakt, že většina transakcí se dnes děje elektronicky a lidé si nevyberou všechny peníze naráz.

Důsledky jsou dvojí: Jednak to celé působí stejně jako obyčejná inflace tiskem peněz – viz další část – a za druhé to dělá banky velmi, velmi vratkými – reálně totiž z těch vložených peněz mají jen nepatrný zlomeček, a když by si přišlo vybrat své vklady jen o trochu více lidí, banka se zkrátka položí.

Vše se tedy zdá být v pořádku až do chvíle, než pan Vysaj půjčí třeba panu Přepilovi. Nebo panu Spekulantovi, který ten miliónek použije na nákup nového domu, který hodlá se ziskem prodat, a pak naneštěstí zjistí, že ceny domů jaksi klesly. Nebo panu Bydlilovi, který „nutně potřebuje“ nový barák a pak přijde o práci. Nebo panu Géniovi, který hodlá rozjet nový byznys, ale jaksi si nespočítal „návratnost investice“.

A víte, on jim bohužel půjčí.

Půjčí jim ze stejného důvodu, kvůli kterému pan Přepil ujíždí na svém dluhovém tripu, z důvodu, který si probereme v poslední části.

A nejenže jim půjčí, ale také je bude povzbuzovat a lákat, aby si půjčili. Čím víc totiž bude mít pan Vysaj rozpůjčených peněz, tím víc z toho kape jemu.

Pak už se jen (pokud máme štěstí, tak zdálky) můžeme dívat na žalostné domino: Pan Vysaj klepe u dveří pana Přepila a pana Spekulanta, aby vybral své peníze.

A oni nemají.

Pan Hamoun a pan Skrblík, ke kterým prosákly poplašné zprávy, klepou u dveří pana Vysaje.

A on nemá.

Pan Vysaj klepe u kolegy Komerčního, aby mu „dočasně“ půjčil, jenže ten už se bohužel doslechl, komu že to pan Vysaj věnoval ne až tak svoje peníze.

A nepůjčí mu.

Pan Vysaj se svým americkým úsměvem vypráví do kamery o „krizi důvěry, kterou je třeba překonat“ a tiše se odebírá k parlamentu, aby zaklepal na dveře kolegy Státního…

…a o tom si něco povíme později.

Jedné věci si opět všimněte – je zde riskantní, nezodpovědné a lehkomyslné chování, chování, které je třeba změnit, zarazit, nebo bude „krize“. Čím déle se bude v onom chování pokračovat, tím horší nakonec „krize“ bude – a žádná finanční „výpomoc“ to nemůže změnit.

Slyšíme nicméně pravý opak – ó, chudák pan Vysaj, kdyby musel opravdu a hned plnit své závazky, to by ho položilo, pojďme mu pomoct! Uděláme na něj sbírku (ale běda, kdybyste nepřispěli)! Tomu se pak, milé děti, říká „sanace“.

A že je „krize důvěry“ neopodstatněná a naše banky jsou zdravé?

Inu, podívejte se do svého okolí, kolik že je v něm takových Přepilů, Spekulantů, Bydlilů a Géniů, kterým páni Vysajové s radostí půjčili.

Vsadím se, že jich tam pár najdete.

3. Inflace aneb „Tiskem ku zdraví a trvalé invaliditě!“

Pana Vysaje jsme opustili na prahu u dveří pana Státního. Jeho americký úsměv je pryč a nahrazuje ho skleslá grimasa člověka čelícího hrozící pohromě, výraz, za který by se nemusel stydět ani dlouholetou praxí zocelený žebrák.

„Státe, pomoz!“ volá z plných plic, když kolem prochází pan Státní, lomí rukama a na zem rozprostírá statistiky, jež mají dokazovat, jak moc že by to ublížilo ekonomice, kdyby pan Vysaj… musel dodržovat své závazky.

A stát pomůže.

Koneckonců, nemůže si vzít na triko, že by se mu rozzuřili voliči.

Potíž je ovšem v tom, jak pomoct.

Pan Státní může panu Vysajovi půjčit, ale tím se celý problém jen trochu odsune – původní prapříčina, nezodpovědné a špatné chování páně Přepila, Vysaje a jim podobných, chování, které volá po trestu (od jehož výkonu tu mimochodem pan Státní je), zůstává nezměněno, a ve chvíli, kdy se pan Státní bude domáhat splácení své půjčky, máme zpátky to samé v bledě modrém – jenže tentokrát už bude bankrotovat on sám.

Za druhé, pan Státní může ty peníze panu Vysajovi jen tak dát, nebo mu je dát výměnou dejme tomu za podíl v jeho bance (ano, v té bance, co půjčila peníze panu Přepilovi). Tuším, že dneska se podobným operacím říká sanace. Schválně si zkuste tipnout, jestli taková akce zanechá nějaké stopy na páně Vysajově svědomí – že se zastydí a své nezodpovědné chování změní. Druhá možnost je tedy ještě horší než první a žádná třetí už ve skutečnosti neexistuje.

Pak je tu ovšem otázka, kdepak pan Státní ony peníze, které hodlá nacpat do věčně hladové tlamice páně Přepila a Vysaje, bere – ani on totiž, podobně jako pan Vysaj, nemá žádné vlastní.

Inu, způsoby má v zásadě tři: Může je sebrat svým občanům skrze daně, může si půjčit a za třetí, může si bohužel peníze vytisknout.

Že půjčit si je jen spolehlivá cesta do pekel, ať už byla dlážděna sebelepšími úmysly, by vám už doufám mělo být dostatečně jasné – celý problém se tím jen odsouvá a zhoršuje, a tak nakonec nebankrotují jen firmy a banky, ale celé státy. O daních a sociálním státu si něco maličko povíme v další části, teď bych se chtěl trochu věnovat inflaci.

Pan Státní totiž může zajít do Národní banky a tam poprosit: „Hele, podívejte, potřebuju bratru pár miliard, startuj tiskárnu.“

A pan Státní se k tomu – pokud setrvá ve svém odhodlání podporovat dlužníky a bankrotáře (neboli, jak se říká, „znovu nastartovat ekonomiku“) – nakonec určitě odhodlá. Daně už moc zvýšit nemůže, to by měl na krku nepokoje, nedělat nic, nebo snad dokonce dělat to, co má (to jest dát volný průchod spravedlnosti), si netroufne z téhož důvodu, zadlužit se víc, když už i na úroky si půjčuje⁵, to asi taky nebude úplně ono, tedy aspoň ne v nějaké „nerozumné míře“, že… a tak nakonec dojde i na tiskařský lis.

Rád bych věřil že ne, že se lidé budou chovat rozumně, ale nemohu. Lis jel i v dobách prosperity (nějaké to ospravedlnění se už našlo) a odolat naléhavému volání milionů naštvaných lidí, kteří chtějí „aby s tou krizí už konečně někdo něco udělal“, volání, které hrozí vyústit v pořádné nepokoje a podobné jiné taškařice, to chce pořádnou sílu charakteru. Sílu, kterou se obávám, že oni zodpovědní lidé nakonec nebudou mít, a pokud ano, nakonec budou stejně odvoláni.

Pan Evropský třeba nedávno nechal vytisknout několik set miliard euro, aby měl na „pomoc“ panu Španělskému či Řeckému (ano, jde přesně o ten druh pomoci, o kterém jsme před chvílí mluvili), a pan Američan tiskne též ve velkém kvůli „nastartování ekonomiky“. Nedivte se tedy mé nedůvěře, že se naše centrální banky udrží, až půjde skutečně do tuhého.

Víte, panu Přepilovi se to na první pohled líbilo. Totiž když je víc peněz, ony nakonec nějakým způsobem dotečou i k němu – a když pan Přepil uviděl, že mu jeho kapitalistický vykořisťovatel zvedl mzdu o celé tři tisíce, zajásal mocným hlasem a okamžitě to šel oslavit několika půllitry. „No není to super, když mají všichni víc peněz?“ hlaholil.

Inu, není.

Pan Přepil propadl poměrně jednoduché, ale snadno uvěřitelné lži: „Čím víc je peněz, tím jsme bohatší.“ A kdyby pan Státní ty nové peníze netisknul, měl by jistě pravdu. Jenže on je bohužel tiskne, což poněkud mění situaci.

Pan Přepil totiž nechce peníze pro peníze samotné, ale raduje se z nich tolik jen proto, že si za ně hodlá něco koupit. Kdyby měl jen pěkné papírky, za které si ale nekoupí zhola nic, ani zdaleka by se tak neradoval. Nu a je-li těch pěkných papírků víc a zboží pořád stejně, není pan Přepil bohatší, ale maximálně tak stejně bohatý jako dřív, nebo dokonce chudší.

Celý princip dobře chápeme, když vidíme, jak pan Státní za velkého křiku: „Nespravedlnost! Bídáci!“ zavírá do temnice lidi, kteří doma spustili novou laserovou tiskárnu, vytiskli si na ní bratru pár tisícovek a pak je zkusili udat v místním gigamarketu.

Tady vidíme jasně. Jsou to zloději. My jsme na ty peníze pracovali a oni si je jen vytisknou – a mají to samé co my. Ve skutečnosti nám tím, že přidávají nové peníze do oběhu, berou zboží, které jsme si za své peníze mohli koupit my. Dokonce i pan Státní má odvahu to v téhle věci nazvat pravým jménem. Říká tomu „znehodnocování měny“, protože pan Padělatel tím, že natiskl pár nových tisícovek, znehodnotil kupní sílu těch, které už někdo měl v držení.

Pan Státní je ale více než zdrženlivý, má-li stejnými slovy hodnotit zcela stejné vlastní jednání, které navíc dosahuje daleko větších (a v důsledku ničivějších) rozměrů. Sám totiž nechává tisknout mnohem větší objemy nových peněz – a důsledky jsou nutně úplně stejné, jako kdyby je tiskl pan Padělatel.

Pokud pan Padělatel vytiskne nové peníze, znehodnotí tím peníze, které už existují, a díky tomu si může nakoupit něco pro sebe. Jde tedy o krádež, třebaže je poměrně dobře schovaná a není na první pohled viditelná. Pokud pan Státní udělá to samé, také znehodnotí peníze, které už existují a také si pomůže k prostředkům, které měly patřit někomu jinému – a dělá to často především proto, že inflace je daň natolik skrytá, že se lidé tolik nehněvají, když se (samozřejmě opatrně a trošičku) zvýší.

Jde tedy v důsledku o daň a navíc o podvod, protože se celá věc skrývá, a pan Státní tak stejně jako v případě regulérních daní obírá své občany, aby měl na své výdaje, mezi něž bohužel patří pomoc páně Přepilovi a Vysajovi. Protože výše této pomoci má ze své podstaty sklony narůstat, narůstá logicky i sklon pana Státního tisknout stále větší sumy peněz.

Pokud si chcete zjistit, kam tahle cesta vede a kde končí (naprostým rozvratem celého finančního systému, protože když lidé přestanou papírovým penězům věřit, ztratí jakoukoli cenu), doporučuji si někde sehnat článek o inflaci v Německu před 2. světovou válkou nebo třeba ve Francii kolem roku 1789⁶.

Znovu, chápete, kde je problém? Pokud pan Státní nezmění své chování, nezačne žít podle toho, co má a co si může dovolit, místo žití nad poměry, a pokud nepřestane cpát nečestně získané prostředky do posilování páně Přepilova a Vysajova špatného jednání, bude „krize“, která může v tomto případě úplně zničit celý finanční systém.

4. Sociální stát aneb „Vzájemným okrádáním k lepším zítřkům!“

Sociální stát není až tak příčinou „ekonomické krize“, ale funguje jako velmi účinný a spolehlivý katalyzátor, který celý proces značně urychluje.

Už ani nevím, kde tohle vlastně začalo. Možná to bylo u paní Svobodné-matky, která si nezodpovědně pořídila dítě a pan Svobodný-otec mezitím utekl za hranice. Nebo u pana Zemědělce, kterému se letos neurodilo, a tak je na štíru s financemi. Nebo u pana Solárního, který by rád dodával ekologickou energii, ale ona je, mrška, o hodně dražší než ta jaderná, a tak ji od něho lidé logicky nechtějí kupovat.

Tihle všichni se z různých důvodů ocitli v poměrně tíživé situaci. Nu a jak už to tak bývá v našich končinách, dali se dohromady, sepsali petici, zařadili se do fronty za pana Vysaje a bušili na dveře pana Státního, aby jim v jejich tíživé situaci pomohl, protože pan Šetřílek odmítá dát Svobodné-matce na měsíční apanáž, pan Skrblík nechce Zemědělci věnovat svoje úspory, když letos nedostal žádné brambory, a pan Hamoun odmítá kupovat drahou, zato však ekologickou solární energii.

Celé by se to dalo vyřešit jednodušeji, kdyby si troufli a v noci navštívili páně Skrblíkův trezor – a prostředky, které jim přece „po právu patří“ si vyzvedli s pomocí krumpáčů a dynamitu sami. Jenže se bojí. To by na ně totiž taky mohl přijít pan Státní s obuškem a pozavírat je do temnice jako zloděje.

Nu a tehdy pana Sociálního napadla spásná myšlenka: „Pan Státní vás přece nezavře, když z něj uděláte svého komplice!“

A tak tu teď stojí ve frontě za panem Vysajem a se srdceryvným pláčem žádají pana Státního, ať do peněženek páně Skrblíka, Hamouna a jim podobných hrábne místo nich a dá jim jejich spravedlivý díl (část si ale samozřejmě může nechat na své vlastní potřeby).

A pan Státní jim bohužel vyhoví. Přece nebude riskovat nařčení z toho, že nepodporuje nebohé matky s dětmi, zemědělskou výrobu či není dostatečně ekologický. Jeho to navíc zas tolik nebolí, účet přece platí pan Skrblík, který má zákonnou povinnost platit daně. Kromě toho se panu Státnímu převelice líbilo, kterak ho všichni ti ponížení žadatelé oslavují, jak je moudrý a jak je na ně laskavý.

Jenže víte, ono se to celé bohužel rozneslo. Doneslo se to k uším pana Vysaje a Komerčního, uslyšel to pan Umělec, pan Charita, pan Železničář a mnoho a mnoho dalších. I oni se tedy postavili do fronty a žádali od pana Státního štědrý příspěvek na své, jinak, ach běda, skomírající aktivity.

Pan Státní byl nejprve v rozpacích. Udělat to jednou, to by šlo, ale tohle začíná přerůstat do ošklivých rozměrů. Navíc aby jim mohl vyhovět všem, musel by začít hrabat i do jejich peněženek – panu Umělci dát to, co sebral Železničářovým, Charitě prostředky pana Komerčního a podobně. „Ale co,“ řekl si nakonec, „nejsem přece jenom pan Státní, ale pan Sociální Státní. Jak bych mohl nevyslyšet nářky svých poddaných.“

A pustil se do toho.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Fronta byla čím dál tím delší a delší a už se z ní neozýval jásot a oslavování, ale klasické české mrmlání a brblání, reptání a remcání, nadávky a urážky.

„Jaktože pan Umělec dostal tolik a my, chudáci Zemědělci, kdo na vás celé dny dřeme, jen takový kousíček?“ „Co Charita, ale na nás, bankéřích, přece stojí celý finanční systém! Bez nás by se to tu celé zhroutilo.“ „Pan Státní nemá kouska soudnosti, když podpoří pana Solárního a úplně vynechá pana Jaderného!“

Protože byla fronta čím dál tím delší, musel pan Státní stále víc a víc zvedat daně – což mu také přineslo nemalou porci nadávek, nelibosti a hněvu. Kvůli starostem o přerozdělování prostředků neměl zdaleka tolik času a síly na pronásledování Lumpů, Zločinců, Podvodníků a vůbec pořádné vykonávání spravedlnosti, což se ctihodným občanům, kteří kradou jen s jeho pomocí, také pranic nelíbilo. Kromě toho se do fronty postavil i pan Přepil, pan Vysaj a jim podobní. Inu, proč ne? Copak nebyli také v tíživé situaci?

Nu a teď si prosím poctivě odpovězte na jednu prostinkou otázku: „Kdy se pan Přepil zadluží více, rychleji a nezodpovědněji: Když ví, že své dluhy bude muset splácet sám, nebo když má naději, že je místo něho bude nedobrovolně splácet pan Skrblík? Kdy bude pan Vysaj půjčovat nezodpovědněji? Když ví, že chybné půjčky bude muset dorovnávat z vlastního zisku a majetku, nebo když má naději, že v případě průšvihu pan Státní vytáhne prostředky z kapes pana Hamouna a dá je jemu?“

Tomuhle se pak, milé děti, říká „morální hazard“.

Morální hazard, který by ale vůbec nenastal, kdyby pan Státní nepřistoupil na zločinnou žádost a nezačal ve jménu „vyššího dobra“ okrádat jedny své občany ve prospěch druhých. Morální hazard, na který by nikdy nedošlo, kdyby pan Státní zůstal panem Státním Spravedlivým a nestal se panem Státním Sociálním. Morální hazard, který bohužel nezodpovědné jednání vedoucí k „ekonomické krizi“ jen urychluje, posiluje a povzbuzuje.

Závěr aneb „Co mají všechny ty věci společného?“

Kdo se žene za ziskem, rozvrací svůj dům, kdežto kdo o dary nestojí, bude živ. (Př 15:27)

Možná si říkáte, že Bible je jen zastaralá snůška předpotopních názorů, která nemá do dnešní doby co říct – ale pak si myslím, že se hluboce mýlíte.

Když totiž přemýšlím o všech čtyřech věcech vedoucích k „ekonomické krizi“, vidím lidi, kteří se ženou za ziskem za každou cenu, za ziskem bez tvrdé a pilné práce – a vidím také lidi, kteří tak nevědomky rozvracejí vlastní dům.

Tuhle věc mají totiž všichni společnou: pan Přepil, který si půjčuje a nechce splácet, pan Vysaj, který žije z leckdy riskantního půjčování peněz, jež nejsou jeho, pan Státní, který tiskne bankovky, a tak okrádá své občany, i pan Umělec, Zemědělec a jemu podobní, kteří s nemalou pomocí pana Státního sahají po prostředcích páně Skrblíků, Hamounů, Pracovitých, Spořádaných a dalších. Všichni jsou chamtiví, všichni by chtěli zisk pokud možno bez práce – a všichni se k němu snaží ze všech sil dostat, nakolik jim to jejich postavení umožňuje.

A všichni společně rozvracejí svůj dům, který kvůli jejich jednání bude muset projít mnoha pořádnými otřesy.

Na závěr uvádím pár vět od Tomáše Bati, které řekl o minulé velké krizi, ale platí myslím bez výjimky i dnes:

Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu.

V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.

Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.

Poznámky

¹ http://www.ve­rejnydluh.cz/
² http://www.ha­lonoviny.cz/…/vi­ew/547333
³ http://www.kb­.cz/…i-zprava.pdf?…
⁴ http://www.cnb­.cz/…_/index.html
⁵ http://www.li­binst.cz/komen­tare.php?…
⁶ http://bastiat­.kvalitne.cz/…0fran­cii.htm