Fri 28. 3. 2014

Výprava do Vyšších Hádanic

Výprava do Vyšších Hádanic

Pozorný čtenář si možná všimne, že jsem drze vykradl jiného autora. Na obhajobu říkám, že jsem zkrátka nenašel lepší způsob, jak určité věci vysvětlit dětem – a že jsem to spáchal pro ty vlastní.

Kristýnka ležela v posteli a měla opravdu špatnou náladu. A to se na dnešní den tolik těšila. Maminka svolila, že k ní smí přijít na návštěvu její nejlepší kamarádka Julie a budou si spolu moci celé odpoledne hrát.

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Kristýnka jen na chvilku odběhla z pokoje, aby vyžebrala nějakou sladkost od maminky, a Julie si pro sebe mezitím zabrala jejího oblíbeného plyšáka Pufa.

„Ale s tím jsem si hrála já,“ vykvikla, jakmile ho uviděla v Juliinných prackách.
„Jenže jsi ho položila a odešla jsi pryč,“ opáčila neméně pohotově Julie.
„No to je tedy skvělé,“ ucedila Kristýnka a nasadila svůj nejublíženější obličej, „tak já si na chvilku odejdu a ty mi ho hned sebereš. To jsi teda pěkná kamarádka.“

Jenže Julie si stála na svém, i když musela jasně vidět, jak moc Kristýnka po Pufovi touží. „Nána jedna,“ ulevila si v kuchyni a uvnitř to v ní vřelo. Odpoledne, na které se tolik těšila, najednou už nevypadalo zdaleka tak lákavě. S  si tedy rozhodně hrát nechce, ne když nebude aspoň trošku rozumná a Pufa nevydá.

„Maminko, pustila bys mi pohádku?“ Kristýnka se vydala do obýváku, kde zrovna maminka spravovala nějaké oblečení. Když už si nemůže hrát s Julií, tak se aspoň na něco podívá.
„Nepustila, Kristýno,“ opáčila přísně maminka, která podle Kristýnčiny nazlobené tváře vytušila nějakou čertovinu, „máš tu Julii, tak se jí věnuj.“
„Ale mami…“
„Žádné ale, Kristýno. Jednou sis pozvala návštěvu, tak buď s ní a nech mě chvíli pracovat.“

Tak tohle už bylo opravdu moc. „To není fér!“ vybuchla a otočila se k odchodu. Ještě za sebou práskla dveřmi, aby maminka pochopila, jak moc jí svým rozhodnutím ublížila, sebrala první knížku, která jí přišla pod ruku, a zalezla si s ní do postele. Když Julie zjistila, že s Kristýnkou dnes už asi nebude řeč, slušně se rozloučila a odešla domů. Jistě, Puf byl najednou volný, ale Kristýnka měla tak zkažené odpoledne, že ji na hraní s ním úplně přešla chuť.

Už se stmívalo. Kristýnka ležela v posteli a přemýšlela, co všechno těm dvěma zítra řekne a jak jim to vytmaví, když se s ní najednou začala postýlka houpat. „No tak to už je teda vrchol,“ práskla do polštáře. Jenže ani postýlka ji dnes nehodlala poslouchat, proměnila se v malou zelenou lodičku a šupajdila si to s ní do až příliš dobře známé olšové zátoky.

„Já nikam nejdu,“ otočila se Kristýnka na druhý bok a zavrtala se do polštáře. Jenže když se chvíli nic nedělo a navíc jí začal v bříšku hlodat hlad, nakonec jí to nedalo a vyhrabala se ven. Jako první ji praštila do očí velká cedule s názvem městečka, u kterého dnes zakotvila. „Hádanice,“ četla na spodní straně cedule, jenže jaké to jsou Hádanice, už nebylo zdaleka tak jisté. Horní část cedule pokrývaly různé nápisy jako „Malé“, „Velké“, „Největší“ a podobně, všechny různě přeškrtané a začmárané, až někdo přišel se sytě červenou barvou a velkými písmeny přes všechny ostatní názvy napsal „Vyšší“.

„Takže Vyšší Hádanice,“ povzdechla si Kristýnka, ale za chvíli na podivnou ceduli úplně zapomněla. Už jen letmý pohled kolem jí totiž vyrazil dech. V tak krásném městečku ještě nikdy nebyla. Domky a domečky tu měly vždycky aspoň pěknou předzahrádku a každý byl krásně natřený a postavený v nějakém prazvláštním stylu, který Kristýnka nikdy předtím neviděla, ale na první pohled se jí zalíbil. Ve stromech zpívali ptáci a rostlo různé ovoce, na které se jí už od pohledu sbíhaly sliny. Lidé chodící po ulicích byli oblečení přesně podle té nejnovější módy a zářili všemi barvami. A ačkoli ulice nebyly dlážděné zlatem, krásnější dlažbu byste nejspíš hledali marně.

Kristýnka procházela ulicemi s otevřenými ústy. „No teda, tady kdybych mohla žít,“ říkala si, „to by byla paráda.“ Když došla až na náměstí s obrovskou kašnou se čtyřmi stojícími lvy a exotickým parčíkem kolem, musela si na všechnu tu krásu sednout. Našla si volnou lavičku – vykládanou cizokrajným dřevem – usadila se na ni a chtěla se chvíli jen tak kochat.

Jenže neseděla dlouho a u ucha se jí ozval nepříjemný hlas. „Mladá dámo,“ vyčetl jí pedantsky jakýsi postarší pán v klobouku a s vycházkovou holí v ruce, „co děláte na mé lavičce?“

„A-a-ale byla přece volná,“ hájila se Kristýnka. „A vejdeme se sem oba.“

„No to je dneska mládež,“ urazil se pán okamžitě. „Ještě tomu teče mlíko po bradě a chtělo by mě to poučovat! Tak abyste věděla, mladá dámo,“ dodával už opravdu studeným tónem, „sedával jsem na téhle lavičce, když vy jste ještě ani nebyla na světě – a kvůli nějakému malému usmrkanci na tom nebudu vůbec nic měnit.“

V první chvíli se Kristýnka chtěla začít hádat, ale pak si všimla, jak se po nich začínají všichni kolem otáčet s velmi nesouhlasnými pohledy, a raději se tiše sebrala a odešla na druhý konec náměstí. Chuť kochat se okolní krásou ji úplně přešla. Byla by se sebrala a šla zpátky k lodičce, když tu jí přímo do ucha začal někdo vyvolávat.

„Velkomožný pán starosta si dovoluje pozvat všechny občany Vyšších Hádanic, jakož i příchozí a hosty, na tradiční svatojánskou hostinu.“ Náměstíčkem procházel jakýsi pán ve velmi křiklavých šatech a zvučným hlasem opakoval co minutu jednu a tu samou zprávu. „Hostina se koná již za půl hodiny v sále starostenské radnice. Všichni jste srdečně zváni.“

Jak Kristýnka uslyšela slovo „hostina“, hned se jí zvedla nálada. Začala si představovat stoly plné různých lahůdek, ovoce, sladkostí a bonbónů a kdo ví, možná budou mít i zmrzlinu. „Radnice, to bude asi támhle,“ pomyslela si při pohledu na nejvýstavnější budovu na náměstí, kolem které se začal pomalu sbíhat dav lidí.

A popravdě, skutečnost byla ještě mnohem lepší než představy. Sál starostenské radnice vyzdobili jako na nějaké svatbě a stoly se prohýbaly vším, na co jste jen dokázali pomyslet. Byly tam saláty a pečeně, cizokrajné ovoce a oříšky, zákusky a cukroví a tolik druhů zmrzliny, že ani Kristýnka (která byla opravdu velký zmrzlinový labužník), ještě některé z nich neviděla. Mlsně se olízla, poskočila si na jedné noze, a šupky dupky pro talířek, aby si to mohla pořádně obhlédnout.

Jenže hned ve frontě na talířky ošklivě narazila. „Necpi se, prcku,“ vrazil do ní nějaký kluk loktem a honem se vecpal do fronty před ni. „No co,“ vyštěkl na ni, když viděl, jak se nadechuje, „byl jsem tu první, ale pak jsem si někam odběhl.“ Kristýnka si byla celkem jistá, že právě přišel, ale raději nic neříkala – co kdyby. Jenže když už ji takhle předběhl asi čtvrtý člověk a každý to doprovodil nějakou nelichotivou poznámkou, začalo jí být skoro do pláče. Pak si všimla, že v tom vůbec není žádnou výjimkou. V celé frontě se lidé navzájem předbíhali, strkali do sebe a hádali se o každý kousíček místa. A nejen ve frontě, ale i u stolů se kolem každého volného kousku nějakého dlabance strhla hádka a někdy i skoro pranice.

„Ale mamííí, ten koláček sem chtěl já,“ stěžoval si malý klouček, když si všimnul, jak maminka jí cukrovinku, o kterou předtím nejevil žádný zvláštní zájem – a když protesty nefungovaly, pustil se do pořádného vřískání.

„Každý, a tím myslím opravdu každý soudný člověk,“ poučoval jakýsi úředník dámu ve slušivém kloboučku, „přece ví, že paštika z jelena je mnohem lepší než ze špinavého zvířete, jako je prase. Jenže vy zřejmě nemáte dost vytříbený vkus,“ dodal, připravený se okamžitě pustit do hodinové hádky, kdyby si s ním jeho oběť dovolila nesouhlasit. Nu a protože dáma si s ním v ničem nezadala a čirou náhodou měla paštiku z čuníka docela ráda, nesly se brzy vzduchem další urážky a pohoršené odfrkávání.

„Dáš to sem?“ „Nestrkej do mě!“ „To bylo moje místo, paní!“ „Ale já jsem chtěla zákusek!“ „No jasně, jistěže musíte hned sníst všechny hranolky – a na mě nic nezbude!“ Nebylo snad místa, kde by se někdo o něco nehádal a nepřel, a i když měla Kristýnka už plný talíř (který si, pravda, musela vybojovat ostrými lokty a jazykem) a jaksepatří se ládovala, přestávalo se jí tady líbit.

„Co mě pořád rušíš!“ osopila se jedna maminka na dcerku, která se jí na něco ptala, a Kristýnka už to nevydržela.

„Copak vám něco udělala, že na ni křičíte?“ vyjela nepříliš slušně na pečlivě vyšňořenou maminku, jejíž hlas začínal nabírat nebezpečně vysoké obrátky. Ta si to samozřejmě nechtěla nechat líbit a už se začala otáčet směrem ke Kristýnce, aby jí to pořádně vytmavila, když v tom…

„Ale, ale,“ ozval se Kristýnce za uchem medově sametový hlas. „Kdopak ti nakukal, že hádat se máš jen tehdy, když ti někdo něco udělá?“

Svévole.

Okamžitě se otočila a zadívala se přímo do jejích smaragdově zelených očí.

„S tím bys daleko nedošla, děvenko,“ pokračovala sladkým hlasem dáma v červených šatech. „Jen se podívej kolem, kdo dostane ta nejlepší místa a nejlepší kousky jídla. Na to nesmíš sedět vzadu a čekat, až na tebe přijde řada. Musíš se umět procpat a bojovat, občas se do krve pohádat, a když to jinak nejde, můžeš si pomoct trochou vřískání. Brzy zjistíš, že ti lidé často ustoupí, jen aby od tebe měli pokoj – a ty dostaneš, co chceš.“

„A-ale…“ chtěla něco namítat, jenže Svévole ji nehodlala pustit ke slovu.

„Podívej se kolem a uvidíš, že mám pravdu. Třeba támhle,“ nasměrovala její pohled k poněkud silnější paní, které si Kristýnka všimla už dříve. „Vidíš? Tahle vždycky dostane, co chce. Dokonce ani starosta se jí neodváží odporovat, když se dostane do ráže. Víš, že byla jediná z celého městečka, kdo chtěl, aby se jmenovalo Vyšší Hádanice, ale nakonec si stejně prosadila svou?“ Svévole už téměř předla a její hlas se Kristýnce pomalu zadíral do srdéčka.

„A to tady nikdy není klid?“ namítla už jen velmi nesměle. Dostat všechno, co chce – to byla tak strašně lákavá představa.

„Kdo potřebuje klid,“ vyjela na ni Svévole a zatvářila se podrážděně, „když máš všechno, na co si vzpomeneš?“

„A vůbec, kdo si myslíš, že jsi,“ přidala se uražená maminka, která už stihla popadnout dech a rozhodně si nechtěla nechat nic líbit.

„Já…“ Kristýnka chtěla začít něco blekotat, ale pak jí do očí vhrkly slzy a roztřásly se jí ruce. Najednou by dala všechnu tu krásu a dobré jídlo za malinkatý kousíček samoty a ticha. „To se musíte pořád o všechno hádat,“ vyjekla, praštila talířem o stůl a utekla pryč. Svévole za ní ještě něco volala, ale Kristýnka ji už vůbec neslyšela.

Vyběhla ven z radniční síně a praštila sebou do první lavičky na náměstí. „Doufám, že tuhle taky nemá někdo předplacenou,“ mumlala si pod fousky a snažila se trochu uklidnit.

„Ne, to tedy nemám,“ ozval se vedle ní náhle tichý a příjemný hlas. „Ale i kdybych měl, rád se s tebou o ni podělím. Nedáš si?“ Kristýnka sebou polekaně trhla. Jak bezhlavě utíkala, vůbec si nevšimla, že zrovna na téhle lavičce už někdo sedí.

„Ne, děkuji,“ opáčila automaticky, navíc když si všimla, že jí ten někdo podává obyčejný kousek chleba. Pak se na něj zadívala pozorněji a…

„Pane Moudrosti, co tu děláte?“ Opravdu, byl to on, známý stařec s bílými vlasy a laskavýma očima.

„Říkal jsem ti přece, že ti budu nablízku vždycky, když tě bude pokoušet Svévole, ne?“ opáčil a dál jí nabízel kousek ze své svačiny. „Jen si dej. Je to sice jen chleba,“ pokračoval, „ale zjistíš, že i suchá kůrka chleba, a k tomu klid, jsou lepší než sebevětší hostina plná hádek a svárů. Nebo bych možná mohl dodat,“ zadíval se pátravě na Kristýnku, „než místnost plná hraček a oblíbený plyšák k tomu.“

Kristýnka si náhle vzpomněla na odpolední návštěvu a zrudla až po uši. „Já jsem nechtěla,“ namítla, „jenže když mi ho Julie nechtěla dát.“

„Ale chtěla, Kristýnko,“ káral ji laskavě pan Moudrost, „chtěla jsi Pufa a chtěla ses hádat, když jsi ho nedostala – i když ti Julie neudělala vůbec nic zlého.“

Kristýnka dlouho mlčela. Představa, že by měla ustoupit, se jí vůbec nezamlouvala, a v uších jí pořád zněl hlas paní Svévole, slibující, že dostane všechno, co chce. Jenže pak si vzpomněla, jak to vypadalo tam vevnitř, a otočila se k panu Moudrosti.

„Tak já se jí omluvím,“ řekla tiše, „a mamince taky, že jsem se tak vztekala.“

„Ale doprovodíte mě k lodičce, pane Moudrosti?“ dodala po chvíli naléhavě. „Bojím se, že se tady se mnou zase bude někdo hádat.“

<><

Když šel truhlář Vácha druhého rána kolem místního pískoviště, zahlédl na něm dvě holčičí hlavy, jak se k sobě naklánějí a něco si špitají do ouška.

„Ahoj Kristýnko,“ pozdravil tu bližší, blonďatou hlavu se dvěma copánky.

„Jé, dobrý den, pane Vácha,“ odpověděla slušně Kristýnka.

„Nejste už trochu velké na hraní na pískovišti?“ divil se pan Vácha. „Když tu navíc nemáte žádné hračky?“

„Ale nám to nevadí,“ opáčila Kristýnka a zadívala se mu do očí, které tolik připomínaly laskavé oči pana Moudrosti. „Raději si budeme hrát spolu na pískovišti, než každá sama s hromadou hraček, viď Julie.“

„A hlavně, že je přitom klid,“ dodala důležitě Julie, ale v koutcích očí jí hrály veselé jiskřičky.

S nikým neměj spory bez důvodu,
jestliže se proti tobě nedopustil zlého.
Přísloví 3:30

Lepší suchá skýva a k tomu klid
než dům plný obětních hodů a spory.
Přísloví 17:1