Studnice

Už jako dítě rád bych našel poklad,
prozkoumal vesmír i hlubiny všech vod,
pro uši tvé hrál tisíc krásných sonát
a mořem snů se plavil bez nehod.

V rozpuku sil já chtěl jsem moc a slávu,
nad stromy čnít a v obdivu se slunit,
zas dívku krásnou – ne tu starou bábu! –
bych moh’ se topit v milování tůni.

Teď vrásky znám a lítost tiše šeptá,
že celá léta jen jsem honil vítr,
na osud krušný v osamění reptám:
„Snad přijde štěstí, chvilku ještě vydrž!“

    Kéž chápal bych, že Bůh sám cesty snová,
    kde mnoho snů, tam samá prázdná slova.