Operuji, operuji – pitvám, pitvám
Osobně nechápu, jak může nějaký člověk začít se službou (pokud k ní chce být plně připraven), dokud si není schopen sám přeložit text z řečtiny nebo z hebrejštiny. (Walter C. Kaiser, Směřujme k exegetické teologii)
Zmíněná knížka pana Kaisera je sice poněkud složitější čtení, ale občas se tam najdou i opravdu dobré postřehy. V čem s ním však nesouhlasím zcela zásadně, je výrok uvedený výše – a ani obecně se mi nelíbí přeceňování důležitosti (leckdy naprosto začátečnické) znalosti řečtiny a hebrejštiny pro výklad Bible.
Za prvé jde s prominutím o výkřik kazatele z bohaté země, který má čas věnovat celý týden přípravě jednoho kázání, používat u toho složité diagramy a milion studijních pomůcek. Pro člověka, který vede domácí skupinku nebo menší sbor – a u toho pracuje v běžném zaměstnání – jsou to nároky naprosto nepřiměřené.
Za druhé jsem měl tu čest poznat člověka, který neuměl ani anglicky, natožpak řecky a hebrejsky, a stejně strčil ve znalosti Bible – a hlavně v tom, jak dobře jí rozuměl – do kapsy zatím asi každého, koho jsem potkal nebo slyšel.
Co nám stačí k činu?
Předem se drze přiznám, že mě studium řečtiny ani hebrejštiny nikdy příliš nelákalo. Netvrdím, že je to při střízlivém používání k ničemu – to určitě ne. Chápu, že občas může pohled do původního textu pomoci zpřesnit význam nebo rozmotat nesnadně vyložitelný verš.
Osobně si však kladu otázku ohledně nákladů a užitku. Pokud mám vzít studium nějakého jazyka vážně, jsou náklady na jeho zvládnutí – časové a někdy i finanční – dost značné. A jaký že bych z toho měl ve své službě užitek? Promiňte, že to tak říkám, ale podle mě většinou spíš kosmetický.
Nesnažím se totiž o vědecké bádání na úrovni doktora teologie. Jde mi předně o to, abych vysvětlil to nejdůležitější – základy křesťanské víry a chování – a to co nejsrozumitelnějším jazykem. Takže si třeba vezměme jeden takový notoricky známý verš: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Skutečně potřebuji znát hebrejštinu a řečtinu, abych mohl „začít se službou“ a dobře vysvětlit, co znamená? Podle mě ani omylem. Jaký tedy bude přínos dlouholetého studia biblických jazyků k výkladu daného verše? Kosmetický. Základní smysl pochopím i bez něj – jen si možná několik věcí trošku zpřesním, ale bez toho by se klidně dalo žít.
Stojí mi to za ty náklady?
Inu, pro kazatele na plný úvazek možná (a i to kdoví jestli, znám skvělé kazatele, kteří se bez toho celý život bez problémů obešli) – ale z pozice otce pěti dětí, který má na práci i jiné věci, říkám, že ani zdaleka.
Mám totiž za to, že Bible a její učení nás mají především přimět ke změně myšlení a jednání. Takže si v této věci kladu prostinkou otázku: Co nám stačí k činu? Co nám stačí k tomu, abychom biblickou zvěst pochopili a jednali podle ní?
A kupodivu, když je ochota, stačí toho pramálo.
V práci máme jednoho externího spolupracovníka z Holandska – a nikdo z nás holandsky neumí ani „dobrý den“. Povětšinou komunikujeme anglicky, ale stane se, že nám třeba přepošle nějaké vyjádření čistě v holandštině a bez překladu.
Víte, co v takovém případě uděláme? Hodíme to do Google překladače a pokusíme se zařídit podle toho, co nám vypadne.
Google překladač je nástroj, nad kterým jakožto dlouholetý překladatel jinak spíš ohrnuji nos. Jazyk a jeho nuance jsou pořád ještě příliš složité věci, než aby je zvládl dobře přeložit stroj. Takže v tom překladu je leckdy špatný slovosled, některá slova jsou úplně mimo, a někdy je mimo i smysl celé věty.
A víte co?
Ono to dost často stačí. Stačí to k činu. Stačí to k tomu, abychom zjistili, oč jde, a zařídili se podle toho. Jasně, člověk si musí některé věci domýšlet… ale stačí to. Ano, z překladatelského pohledu je to neskutečně zprasený a nedostatečný překlad… ale k činu stačí.
Myslíte si, že v případě Bible je to jiné?
Když u nás doma jednou byli z televize a ptali se na pár věcí ohledně převodu Komenského Labyrintu, dostali jsme se i na otázku biblických překladů. Prý, který je nejlepší. Opáčil jsem, že podle mě jde především o to, zda budou lidé poslouchat a dělat to, čemu z toho svého překladu porozumí.
Jsem za možnost výběru rád. Ale pořád je lepší poslušný křesťan, který dělá to, čemu rozumí třeba i z biblického textu přeloženého Googlem, než neposlušný křesťan s pěti různými překlady, znalostí hebrejštiny a řečtiny i kdejakých pomůcek a nástrojů.
Nejenže bude Bibli lépe rozumět – bude i lépe žít.
Kromě toho mi přijde, že tenhle až přehnaný důraz na teologické vzdělání, biblické jazyky a znalost dobového pozadí podkopává jednu ze základních myšlenek reformace. Martin Luther si třeba dovolil přeložit Bibli do němčiny s drzým předpokladem, že jí bude schopen porozumět i sedlák Franta z Horní Dolní. A světe div se, nespletl se. Za husitské doby se třeba jeden papežský kardinál divil, že leckterá prostá husitská selka zná Bibli lépe než kdejaký katolický kněz.
Dneska naopak zase začínáme lidem tvrdit, že bez znalosti řečtiny a hebrejštiny či bez pochopení historických souvislostí a pozadí jsme víceméně nahraní. Ani sloužit bychom radši neměli, protože to prostě nepochopíme správně.
A ta husitská selka snad uměla řecky a hebrejsky?
Já si naopak dovolím drze trvat na tom, že i prostý člověk může bez všech těchto věcí – ale s ochotou poslechnout Boha a troškou přemýšlení – správně pochopit 95 procent Bible.
Dost dobře na to, aby mu to stačilo k činu.
A těch pět procent? Inu, to jsou leckdy věci, kde když člověk řekne „nevím“ a „některá místa jsou těžko srozumitelná“ (2Pt 3,16), zas tak moc se toho taky nestane.
Armáda korektorských nedouků
Když překládám nějaký text, v ideálním případě ho po mně dostane do pracek ještě nějaký korektor, aby vychytal různé chybky a nedokonalosti, a kvůli takzvané „překladatelské slepotě“. Pokud je překladatel schopný, tak se v téhle fázi většinou vychytává spíš stylistika – tj. řeší se, jak text v češtině vylepšit, aby se lépe četl, ne samotná správnost překladu. Ale občas i korektor přijde na místečko, kde se mu zdá, že by se to mělo přeložit trošku jinak.
V jednom nakladatelství, se kterým spolupracuji, to děláme tak, že korektor změnu navrhne, a já jakožto pachatel překladu ji můžu schválit nebo zamítnout. Nedávno mi třeba takhle přišel slušný seznámek, kde by korektorka z různých důvodů navrhovala změnu textu.
Jen abychom si rozuměli: ono je to téměř vždy k užitku. I když změnu nepřijmu, musím si nad tím místem znovu zapřemýšlet a rozumně zdůvodnit, proč jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl.
Tyhle korektury většinou provádí lidé, kteří přinejmenším slušně ovládají původní jazyk a češtinu mají na výbornou s hvězdičkou. Ale ani tak rozhodně nepřijímám každou změnu. Překladatel nad textem přemýšlí při překladu i při vlastní kontrole, má ho takzvaně „v ruce“, a ví, proč co a jak přeložil.
Čili když pak někde slyším nějakého človíčka, co má za sebou dva roky studia řečtiny a něco si našel na internetu, jak přesvědčivě tvrdí: „No, v překladu je tohle, ale podle původního řeckého textu to znamená támhleto,“ říkám si pro sebe, jak by asi dopadl, kdyby tohle „vylepšení“ překladu zkusil poslat jeho autorovi. Tedy člověku, který je většinou na rozdíl od něho schopen v řečtině vyplodit smysluplnou větu i odstavec a tomu jazyku opravdu rozumí.
Obávám se, že přijatých změn by ve skutečnosti moc nebylo.
Pitvám, pitvám
Ale asi největší nedůvěru chovám k metodě výkladu, kterou jsem si pro sebe pojmenoval podle jednoho lékařského vtipu: „Tak vám operuju, operuju, a najednou koukám, že pitvám.“
To se totiž vezme nějaký verš z Bible a rozebírá se v původním jazyce slovo po slově – a to až do té míry, že se špekuluje, proč je tam tahle předložka a ne jiná, jaké všechny významy může dané slovo mít apod. Leckdy tak vykladač dojde k naprosto převratným objevům a smyslu, jaký do té doby ještě nikoho nenapadl.
Zkusím to ukázat na příkladu. Vezměme si naprosto jednoduchou větu: „Honza šel domů.“ Náš vykladačský patolog by ji pak mohl vykládat třeba následovně:
„Honza“ je jasné, to je označení konkrétní osoby. Ale slovo „šel“ nám už odhaluje trošku víc. Autor nepoužil výraz „běžel“ ani „ploužil se“, takže to znamená, že Honza před ničím neutíkal, šel domů klidným, vyrovnaným krokem – ale ani se neploužil jako někdo, koho čeká doma naštvaná manželka s pánvičkou v ruce.
Slovo „domů“ může podle výkladového slovníku znamenat dům, ale i domácnost, tj. místo, kde má člověk „své lidi“, kde se cítí v bezpečí a přijímaný. Náš Honza tedy s klidem kráčí někam, kde ho mají rádi a kde očekává vřelé přijetí.
Chápejte, ono to zní hrozně hezky, přesvědčivě a já nevím co – ale je to hrozná blbost. Když běžný autor napíše: „Honza šel domů,“ chce tím říct jedinou věc: „Honza šel domů.“ Neřeší, jestli běžel nebo šel pomalu (nebo dokonce jel třeba z práce na kole!) – to není pro věc podstatné. Neřeší, jestli ho mají doma rádi nebo ne, má na mysli jeden konkrétní barák, ve kterém Honza zrovna pobývá.
Kromě toho mívá jedno slovo tendenci se chovat v různých větách a různém kontextu taky různě. Třeba „Pták si načechral peří,“ a „Ten Honza je divnej pták,“ sice obě obsahují totéž slovo, ale význam se absolutně liší. Co se však neliší, je použitý výraz a jeho tvar. Jenže pokud s prominutím tupě vezmeme význam slova „pták“ z první věty (který jsme si našli ve výkladovém slovníku na prvním místě) a zkusíme ho aplikovat do té druhé, prostě to přestane dávat smysl a můžeme dojít k velmi převratným zjištěním a výkladům.
Znovu, on takový výklad zní hrozně učeně a poctivě – ale ve skutečnosti jsme do textu podobným pitváním vnesli spoustu nových věcí, které autor nikdy nechtěl říct, ani mu na mysl nepřišly. Sám trošku píšu, takže jsem si vždycky kladl otázku, jestli bych chtěl, aby někdy někdo podobným způsobem pitval moje texty – a došel jsem k závěru, že o to tedy ani trošku nestojím.
Když mám vykládat smysl nějaké věty, raději než metodu „pitvám, pitvám“ používám jednoduchou „Occamovu břitvu“ – tj. že to nejjednodušší vysvětlení bude dost pravděpodobně správné. Tuto metodu bych doporučil zvlášť při výkladu Bible, protože na rovinu, kdopak ji asi psal a pro koho? Že by to byli veleučení páni teologové píšící pro stejně veleučené kolegy?
Ne.
Psali ji rybáři a pastýři, obyčejní kněží, lékaři, občas králové – a psali ji pro obyčejné lidi, aby jí rozuměl velekněz Kaifáš i stará vdova ze Sarepty v sidónské zemi.
Čímž se oklikou dostávám k tomu, co mě k celému zamyšlení vlastně přimělo. Kamarád nám poslal odkaz na jeden článek od Johna Pipera, který pojednává o možnosti sňatku po rozvodu a mimo jiné se tam řeší i verš z Matouše 19,9: „Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Nebudu to rozebírat moc do hloubky, ale Piper v zásadě zastává stanovisko, že nový sňatek není možný ani v případě, že jste nevinná strana, kterou partner podvedl a za zády vám zcizoložil. Metodou „pitvám, pitvám“ a hloubáním nad řeckými slůvky porneia a moicheia nakonec došel k závěru, že daný verš ve skutečnosti znamená něco jako: „Kdo propustí svou manželku (i v případě smilstva) a vezme si jinou, cizoloží.“
To už popravdě není žádná maličkost – a rozhodně ne pro člověka, který se v takové situaci ocitne. Navíc si všimněte, že metoda „pitvám, pitvám“ tu dává naprosto protikladný výsledek než běžný překlad.
A teď chápejte, já nejsem v pozici, abych se s ním mohl pustit do odborné debaty o řečtině a jejích nuancích. I kdybych si udělal oblíbený dvouletý kurz novozákonní řečtiny, pořád bych se na něco takového necítil dost pevný v kramflecích. Ale s použitím „Occamovy břitvy“ si docela prostě řeknu:
„No, kraličtí to přeložili jako obvykle, ČEP to přeložil jako obvykle, anglický KJV to má jako obvykle, ČSP to má jako obvykle… vlastně všichni to mají přeložené jako obvykle. Takže mám na výběr, jestli uvěřím zástupu překladatelů, kteří leckdy měli řečtinu v malíčku a rozhodně nebyli vedeni úmyslem text nějak zkreslit – nebo Johnu Piperovi, jenž podle mě pofidérní metodou ‚pitvám, pitvám‘ došel k naprosto obrácenému výsledku.“
Jistě, je to jen víra, nemám si to jak stoprocentně ověřit.
Ale za mě je odpověď celkem jasná.