Nadarmo?
Člověk ležel na podlaze a plakal. Slzy se mu kutálely po tváři, a skrápěly linoleum pod jeho hlavou. Bylo mu smutno. Znovu si před očima převíjel uplynulé týdny a měsíce. Dny, kdy stál jako opora těm, kdo neuměli chodit. Dny, kdy se snažil ze všech sil starat se o ty, kdo byli zranění, hledat ztracené, otvírat slepým oči a hluchým uši. Teď se mu zdálo, že ty dny skončily. Nebudou už takové, jako dřív, nebudou již, jsou zahlazeny, a nepovstanou víc.
Člověk měl v srdci bolest. Viděl tolik bolesti, tolik pokřivených věcí, že si byl víc než jistý, že nemůže napravit ani setinu z nich. A i přes jeho práci nezdálo se mu, že by se mnoho zlepšilo. Pravda, jsou tu malé ostrůvky naděje, malé ostrůvky, které se vynořily z moře, a zatím odolávají náporům vln. Ale je jich příliš málo. A temnota postupuje. Člověk se otřásl při pomyšlení, že soudy jsou blízko, jsou tak blízko, a je tak málo těch, kdo mohou obstát.
A teď se zdá, že i to, co měl, co pomáhal vlastníma rukama, slzami a prosbami budovat, mu vezmou. Lidé, co sami nechtějí hledat ztracené, obvazovat raněné, a posilovat znavené. Kdo se o ně teď postará, plakal člověk tiše ve svém srdci? Udrží se ty ostrůvky, které se z vln vynořily? A kdo se postará o ty, co jsou ještě pod vodou? Zdálo se mu to tak málo, tak malinko proti obrovské záplavě černého oceánu všude kolem. Pracoval jsem nadarmo?
Tehdy se Spasitel sklonil ke člověku. Jeho ruka se dotkla člověka, jeho křídla ho tiše přikryla. „Utiš se maličký,“ zněla Jeho první slova, „chci Ti něco povědět o svém pracování.“
Mlčel. Neměl co říct. Byl apatický, bez chuti jít dál, s tím stejným pocitem, že vše bylo k ničemu. Ale měl radost, že je tu On.
„V šesti dnech jsem stvořil Zemi. Strávil jsem na ní spoustu práce, vymýšlel, plánoval, budoval. Kdopak stvořil člověka, a kdopak jitřní hvězdy? Nevíš, kdo natáhl oblohu, a kdo vymezil moři jeho meze? Nevíš, kdopak si dal tu práci, a vytvaroval každý lísteček, kdo zná každé stéblo na téhle Zemi? Tolik práce. Nadarmo? Zdálo by se, viď?“
„Jestli tobě se zdá, že jsi dal tolik práce nadarmo, čím spíš já?“ ptal se Spasitel člověka. „Kolik z ní se mi asi tak vrátí? Kolik si myslíš, že mám duší, které mě milují? Když je málo těch, kdo mě nalézají? A víš, že nakonec to budu muset celé zničit? To, co jsem s láskou vystavěl?“
Člověk mlčel. Neměl co říct a po tvářích se mu pořád kutálely slzy. Už ne pro sebe, ne sebelítostivé. Teď byly pro bolest jeho přítele, a taky trochu radostné. „On mi rozumí“, říkalo si člověkovo srdce, „on ví, co to pro mě znamená.“
„A víš, co moje nevěsta, má církev? Víš něco o tom, jak jsem zaséval i dával vzrůst? To jsi ještě nebyl na světě, když jsem pokládal základy a probouzel spící. Jak jsem je chránil a opatroval, když se na ně kdekdo sápal, a chtěl mi mé maličké zničit. Jak jsem jim žehnal, a staral se o každého jediného maličkého jako o svého vlastního.“
„Kdepak je ovoce, maličký? Vždyť i pes se ode mě pomalu odvrací. Kdo chce ještě dnes žít se mnou? Zdá se to být tak namáhavé, tak neatraktivní. A bolí to, viď? Co myslíš, že se pro ně mělo udělat, a já jsem to neudělal?“
Člověk mlčel. Věděl už, že nepracoval nadarmo. Najednou viděl o kousíček dál, za brány smrti, do věčnosti. I kdyby snad všichni se od něho odvrátili, tenhle tichý hlas zůstane přeci navěky jeho průvodcem. Vždyť přeci sdílí jeho bolesti, jeho starosti i radosti. Jeho kříž.
Člověk vstal ze země. Neplakal již, ale zůstával tichý. Nové, malé semínko, bylo zasazeno do jeho srdce. Semínko, které když vyklíčí, dá mnohou úrodu. Semínko Božího Slova zasazené do půdy zorané těžkostmi. Semínko, pro které Boží Syn dlouho, dlouho pracoval, a stále ještě pracuje. Nadarmo?