Proč Bůh nestvořil zemi snů
V zemi snů…
Avriel otevřel oči. Snažil se spát, ale jeho duch v něm byl této noci příliš vzrušený, než aby mohl usnout. Shodil ze sebe deku, a tiše vstal na své nohy. Poodešel kousek od tábora, našlapoval tiše, jak to umí snad jen lesní lid. „Lumene istai,“ zašeptal do nočního ticha, a vedle jeho ruky, zakřivené do zvláštního gesta, se zhmotnila malá koule studeného světla. Tohle světlo pro něj bylo jako přítel, svítilo mu už tolikrát na pouti tmou, vlastně to bylo první zaklínadlo, které se naučil ve škole magie.
Podíval se zpět do tábora, kam dopadalo trošičku bělostného světla koule, a chvíli studoval spící tváře. Dorian, drsný trpasličí válečník, spal jako vždy se svou sekerou položenou přes svůj bok, a i ve spánku měl svůj obvyklý sveřepý výraz. Vedle něj spal Armi, štíhlý člověk, který se v každé bitvě i šarvátce stal jen vířícím větrem čepelí, které držel v obou svých rukou. Ve spánku se usmíval, a jen jeho oči, kmitající pod víčky, prozrazovaly, že snad sní další ze svých snů o bitvách. Lei, podíval se Avriel o kousek vedle. I ve spánku byla nádherná, tichá jako vánek, ale přesto i teď vypadala nezdolně. Vzpomínal, kolikrát ho její ruce, které přinášely zdraví, vytáhly z nejhoršího, a se zalíbením se díval na její špičaté uši, které tak rád hladil.
Pak obrátil své oči druhým směrem, tam, kam vedla i jejich cesta. Do podmračené noci se tu tyčil Caer Dunon, průsmyk, kde tentokrát končila jejich cesta. Kdo ví, jestli neskončí navždy, pomyslel si, a jemně mu přeběhl mráz po zádech. Průsmyk Caer Dunon již pohltil kdekterého hrdinu, ne, že by byl tak drsný, ale před několika lety se v něm usídlil Eyrach, jeden z posledních draků v zemi Ithilien, a ještě se nenašel nikdo, kdo by jeho řádění učinil přítrž.
Najednou ucítil na paži něžný dotyk. „Therine,“ vzdechl tiše, ještě ztracený ve svých myšlenkách, když ho levou rukou objal, a pravou mu hladil hřívu. Jeho pegas se zdál být nad míru spokojený, jako by vůbec neviděl, že srdce jeho pána je sevřené, a přemýšlí o věcech budoucích, a jeho křídla se pnula k nebesům. „Therine,“ zašeptal po chvíli ticha Avriel, „myslíš, že se ještě vrátíme domů?“
Zpět na staré, hříšné zemi…
Elveah se rozhlédl po ulicích. Oheň už pomalu dohasínal, a dům, který dřív poskytoval přístřeší rodině trpaslíků, již byl jen vzpomínkou. To máš za Ivaina, pomyslel si se záští. „Jdeme, chlapi,“ zavelel jasným hlasem, a parta elfů přestala zaujatě sledovat scénu zkázy, a za halasného hlaholu se vydala za svým vůdcem. Za sebou nechali zmar, zkázu, a několik mrtvých těl podřezaných ve tmě malého domku. Patří mu to, myslel si Elveah, neměl se do Ivaina navážet, zmetek jeden trpaslickej.
New York byl město ghett, místo, kde byla zastoupená snad každá rasa, kterou Všemohoucí pod Sluncem stvořil, a každá měla svůj koutek země, který bránila až do morku kostí. Zpočátku, když město rostlo, stěhovali se sem všichni, elfové, trpaslíci, lidé, dokonce i okřídlení faeri, v touze, že zde najdou svobodu, ale jak brzo se jim změnila v noční můru. Do města vstoupila nenávist, a pak také strach ze všeho cizího, a nakonec se město zmítalo v něčem horším, než co Elveah znal z rodného Irska, kde proti sobě válčily jen dvě skupiny elfů. Tam byla nenávist, ale přeci mnoho je spojovalo, však zde, v zemi, kde bylo tolik jiného, tolik cizího, nenávist kvetla, a své purpurově fialové květy vyháněla na každém rohu. Je jiný, zněla většinou tichá omluva, když se zase nůž zabořil do těla, hladovějící po krvi.
„Kde se flákáš,“ přivítal Petra rozzuřený hlas jeho manželky, „že ty jsi zase chlastal v hospodě.“ Maria vstala, a s tváří staženou hněvem začala Petrovi vyčítat všechno zlé, co jí za poslední léta učinil. „… a celé noci trávíš v hospodě, kde jsi prochlastal celou svoji výplatu,“ zakončila nakonec nenávistně.
„Ty jedna falešná štětko,“ nenechal se zahanbit Petr, „co si o sobě myslíš, že mi tady budeš nadávat. Kdo tě živí a šatí, abys měla na všechny tyhle svoje hadry, na malování na svůj falešnej ksicht, aby ses mohla nakrucovat na ulicích, no?“
„Kereamo misraim,“ vyštěkla Maria, a její ruka nakreslila do vzduchu obrazec. Petr otevřel ústa, aby něco řekl, ale náhle byl jeho jazyk jako svázaný železným řetězem, a nemohl říci ani slovo. Už znal její triky, a tak krátké gesto do vzduchu jeho němotu ukončilo. „Simia averil,“ zaznělo bytem, a Maria letěla vzduchem jako hadrová panenka. „Kelmo asmi everil,“ pokračoval nenávistně, aby se snad ze svého lože nezvedla, a její ruce i nohy spoutala zářivá stužka z pavoučích vláken. Ještě tiše dokončil kouzlo, aby jí zamezil proti němu používat vlastní magii, a pak se odešel uklidnit do kuchyně.
Už nějaký čas byl pro něho jeho dům místem, kam se vracel jen velmi nerad, stal se jen bojištěm, na kterém sice díky své větší síle vítězil, ale i přesto si stále připadal jako poražený. Kdyby aspoň nebylo tohle čarování, zatoužil náhle ve svém srdci, kéž bychom se mohli toho prokletí zbavit, vždyť jeden každý z nás svou mocí jen druhým ubližuje, a nic jiného neumíme, kéž by náš jazyk, podpalovaný samotným peklem, tuhle hroznou moc neměl, vždyť už tak dokáže napáchat škody víc než dost. A kdo, ach kdo, dokáže ovládnout vlastní jazyk, pomyslel si ještě, a nevěděl, že toho dne kalich přetekl. „Avada kedavra,“ byla poslední slova, která kdy ve svém životě slyšel.
Thelma šla nočním lesem domů. Její oči byly strachem rozšířené, a každé šustnutí ji naplňovalo děsem. Proč jsem s ním jen zůstávala tak dlouho, litovala najednou hořce svého zamilovaného poblouznění. Najednou se jí začala myslí míhat všechna vyprávění o lidech, kteří také kdysi šli nocí, a někteří z nich i za bílého dne, a některý z běsů země si je našel. Některé z nich dokonce znala, než je našli roztrhané v lese, nebo je nenašli vůbec. A pak zkazky o přízracích volajících duše do náručí smrti, o nemrtvých vstávajících z hrobů na hřbitovech, o zkáze a zmaru, který působili, když dostalo se jim cokoli živého do pařátů nenasytných jako sama smrt.
Vzpomínala na Michala, po kterém zůstaly jen stopy vedoucí do močálu, kam ho zavedly bludičky svou omamující mocí. Ivan stál již jen jako tichý pomník svého smrtelného setkání s baziliškem uprostřed lesů, a Eva, vdova po něm, nosila na tenhle pomník každý rok kvítí, a hořce plakala. Sylvu zase našli s tělem zakrváceným, a starší říkali, že takové otisky zubů dělá jen vlkodlak. Thelma se otřásla děsem. Neměla bys přemýšlet nad takovými věcmi, když jdeš v noci sama lesem, přemlouvala se tiše, ještě je přivoláš. Koneckonců, nejsme na tom ještě tak zle, v Ilmarinenu se teď usadil drak, a drancuje celou zemi okolo. Však snad nebude tak zle, utěšovala se, také se jich mnoho domů vrátilo.
Najednou listí zašustilo více než obvykle, a Thelma slyšela tiché dopadání tlap na lesní půdu. Otočila se, oči rozšířené děsem, a její pohled se setkal s žlutýma, necitelnýma očima, vedle kterých se v měsíčním světle leskly bílé tesáky. Ne, zaúpěla Thelma. Jen pár desítek metrů od ní už zářila světla její vesnice, však najednou se jí zdála být strašně daleko. Proč jsi to jen, Bože, udělal, že jsi stvořil tolik nebezpečného a zlého tady na Zemi, letělo jí hlavou, když připravovala své nohy k běhu o vlastní život. Copak není člověk stvořený pro pokoj? Copak nezvládne způsobit dost zla sám o sobě, že nás ještě trestáš běsy, kteří dáví naše děti, kradou naše ovce, a nutí každého, aby svůj život prožil ve strachu o svůj život? Ó, kéž by něco takového nikdy nepřišlo na tvou mysl, zněla zoufalá stížnost k nebesům, když Thelma běžela o svůj život.
Jan se zadíval na křídla, která pegas rozprostřel do větru. Byla nádherná, a jejich peří se lesklo v ranním slunci. Vždycky si jednoho přál, ó, prohánět se po obloze, mít tak křídla jako pták, o tom již dlouho snil. A teď se to stalo skutečností. Pegas, myslel si pro sebe s nadšením, takového oře nemá nikdo z mých známých.
Nasadil mu sedlo, které vzal svému otci ze stáje, a utáhl řemeny. Pak, pohybem nacvičeným mnohým opakováním, se vyhoupl na pegasův hřbet. „Leť,“ zavolal vítězoslavně, a jeho paty se zabořily do pegasových slabin. Pegas rozprostřel svá křídla k nebesům, a několikrát jimi krátce zamával. Pak zamával s větším úsilím, a kolem Jana začal vířit vítr. Ale pegas se ze země neodlepoval. Je příliš těžký, uvědomil si najednou překvapeně. Ano, jeho křídla vypadal sice krásně, ale jeho tělo bylo příliš těžké, než aby je mohla unést. Pegas nechal víření křídly, a postavil se zpříma s postojem, který Janovi říkal: „Tak teď už se znáš s mou známou gravitací,“ a nejevil zájem svá křídla ještě jednou rozprostřít.
Jan zklamaně sesedl. Tak ony jsou to jen pohádky, myslel si překvapeně. Pegasové sice mají nádherná křídla jako ptáci, ale létat nemohou. Jsou na to příliš těžcí, uvědomil si, dokonce ani sám, bez mé zátěže nemůže nic víc, než jen krásně mávat svými bělostnými křídly. Ano, řekl si tehdy ve své mysli, ani Bůh není dokonalý, i on dělá věci, které jsou krásné na pohled, ale ve skutečnosti nejsou k ničemu. A v takového Boha bych měl věřit, odfrkl si znechuceně, vždyť ani neumí pořádně udělat svoji práci.
Do země snů vešel hřích, a její dokonalost, která se na první pohled zdá každému ze snílků, se zhroutila jako domeček z karet. Člověk, který sní svůj krásný sen o tom, jak je tichým hrdinou zachraňujícím životy lidí, se najednou musí probudit. Co víc, i kdyby to bylo tak krásné, jak si to ve své mysli maluje, stačí to semínko nákazy, kterou tam přinese on sám, a vše začne zase nanovo. Příběh o pádu, o zkáze a zničení, o smrti, která skrze hřích vládne a panuje nad pokolením lidí, by měl další pokračování, které by tentokráte dorostlo ještě větších rozměrů.
Pak tichý snílek dojde ještě dál, a ze svého krásného světa vyškrtne Všemohoucího. Najednou se mu tam ten neúnavný hlídač lidí, jak mu kdysi říkal Jób, nehodí. Je příliš spravedlivý, příliš svatý, příliš se ptá, co je k čemu dobré. Ubohý člověk si neuvědomuje, že tím by ze světa zmizel snad ten poslední, který má ještě moc pád člověka zastavit, a zlo, které se rozmáhá všude kolem soudit ohněm. Nebude-li tu soudce, kde se člověk ve své zlovůli zastaví? Vždyť jeho pád nebude mít konce!
A v mlhách, kde dobré a zlé splývá do jednoho, protože Všemohoucí, který má své názory na to, co je dobré a zlé, názory, které se do země snů nehodí, vždyť ta má přeci narůžovo nalakovaná být, již je jen pouhou vzpomínkou, v těch mlhách se ta země potácí od zlého k horšímu. Dík budiž Všemohoucímu, že nedal člověku do rukou moc tvořit nové světy, vždyť by si stvořil své vlastní peklo.