Rušíme vírou Zákon?
Rušíme tedy vírou Zákon? V žádném případě! Naopak, Zákon potvrzujeme. (Ř 3:31)
Na počátku, když Hospodin Bůh vytvářel Zemi i vše, co je na ní, vepsal do stvoření své zákony. Zákon je vždy věc neviditelná, přestože její důsledky mohou být všem zřejmé, tedy všem, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení. Dnes všichni vzdělaní lidé ví, co je to zákon gravitace, a umíme přesně popsat, co se stane, pustíme-li někde cihlu. Spadne na zem, jak překvapivé, že? Ale přesto, že je to věc tak zřejmá, viditelná, a nikdo by neočekával, že se stane cokoli jiného, museli lidé čekat až do dob pana Newtona, aby, podle legendy osvícen padajícím jablkem, dokázal tento zákon popsat. Newton nevynalezl nic nového, jen popsal cosi, co již bylo rukou Všemohoucího zapsané do stvoření.
Nicméně lidé zdá se odjakživa věděli, že cosi jako gravitace existuje. Nedokázali to přesně popsat, nedokázali vysvětlit, proč předměty padají k zemi, ale velmi dobře věděli, jak se podle tohoto zákona chovat. Inu, pokud člověk gravitaci ignoruje, velmi brzy na to doplatí. Tady je jeden rozdíl mezi lidmi, a třeba takovou cihlou. Cihla, ta si nemůže vybrat, jestli se bude podle toho zákona chovat, či ne, prostě tiše poslouchá, padá, když má padat, a leží, když ležet má. Ne tak člověk vybavený svobodnou vůlí. Ten si může svobodně zvolit jednat, jako by tu ten zákon nebyl, a třeba si skočit z Nuselského mostu. Jedná v tu chvíli jako blázen, a zákon ho velmi rychle dostihne.
Podobně tak vepsal Bůh svůj zákon do všeho svého stvoření. Tedy i do člověka. Člověk moc dobře zná zákony vlastního těla. Nebudeš-li jíst, budeš mít hlad. Budeš-li se řezat žiletkou do ruky, bude to bolet. Když nebudeš dýchat, udusíš se. Když nebudeš pít, bude tvůj organismus vyčerpaný, a po nějakém čase si to dost šeredně odskáče. Zákony, o jejichž obecné platnosti si nikdo nedovolí pochybovat. Pokud podle nich člověk nejedná, doplatí na to. Stejně tak je bláhové tvrdit, že v tomto případě je „pravda relativní“. Tyto zákony platí pro každého stejně, se stejnou neúprosností budou trestat přestoupení.
Každý takový zákon, takové přikázání vepsané do stvoření, může tedy velmi snadno rozdělovat rozumné skutky od zlých, nebo aspoň minimálně hloupých. Chovám-li se podle toho zákona svého těla, pak budu jíst, a je to rozumné. Když ho budu ignorovat, a pro štíhlou linii budu své tělo trápit, doplatím na to. Stejně tak i tato přikázání mohou být zneužita. Člověk se svou svobodnou vůlí může jít totiž ještě dál, než že bude přikázání ignorovat, může je začít zneužívat. Znovu, cihla to neudělá, na to je třeba vůle. Jak se to dělá? Jednoduše, člověk ví, jaký je zákon, a tak ho použije ke svým cílům, a ne k tomu účelu, ke kterému bylo přikázání vydáno.
Zákon v našem těle, který hovoří o tom, že je třeba jíst, nebo bude hlad, byl zjevně vydán proto, aby člověk jedl. Jinými slovy, je tu pro ochranu člověka, aby jeho tělo nestrádalo. Ale člověk se svou zvrácenou myslí vymyslel i trochu jiné použití tohoto zákona. Zjistil, že když bude trápit ostatní lidi hladem, pak nad nimi má jakousi moc, že když jim bude, třeba při obléhání měst, zadržovat přísun jídla, pak tento zákon už ty lidi zničí sám. Stejně tak člověk umí zneužít gravitaci, vždyť i tu cihlu můžu pustit někomu na hlavu, a stejně tak dokáže zneužít kterékoli přikázání vepsané Stvořitelem do vesmíru kolem.
Nyní se už dostáváme k tomu Zákonu, o kterém hovoří náš úvodní verš. Bůh není žádný blázen, a On moc dobře ví, co je člověk ve své padlé přirozenosti zač. Ví moc dobře, že není jediné přikázání, jediný zákon, který bychom si nedokázali nějak přihnout, nějak občůrat, nějak zneužít pro naše vlastní účely. Proto dal také Zákon, jinými slovy směrnice a pravidla pro lidské chování. Stejně jako u všech ostatních zákonů, i tento je absolutní, dokonalé měřítko, které dokáže oddělit zlé skutky od dobrých. Jak to dělá? Měří je přímo v lidském srdci, u kořene pohnutek a motivů. A znovu, člověk se svou svobodnou vůlí může tento Zákon poslouchat, je-li moudrý, ignorovat, je-li bláznivý, a nebo ho i zneužít.
Co tento Zákon říká? Každý zákon stanovuje jakési obecně závazné normy, a garantuje jejich vynutitelnost, abych použil právnickou definici. Čili kromě toho, že Zákon ukazuje, co je dobré, a co zlé, tak také definuje tresty za jeho porušení. Je to stejné jako u přikázání, o kterých jsme hovořili výše. Budeš-li ignorovat gravitační zákon, nameleš si ústa, jak jednoduché. A čím víc ho budeš ignorovat, tím víc si nameleš. Na tom není nic divného.
Když vezmeme úryvky z Božího Zákona, mnoho jeho pravidel se dá shrnout do jednoduchého: „Oko za oko, zub za zub.“ Jinými slovy, jak jsi jednal ty, tak bude jednáno s tebou. Pomlouváš? I tebe budou pomlouvat. Lžeš? I tobě budou lhát. Utlačuješ lidi? I tebe budou utlačovat. V tomto je Zákon nekompromisní, a nad jeho dodržováním bdí ten stejný, který bdí i nad ostatními přikázáními ve Stvoření. Tohle je odplata, která člověka stíhá už na této Zemi.
Pak jde ale Zákon ještě dál, a říká: „Každá duše, která hřeší, zemře.“ Tady už si člověk říká, jestli to Bůh s tím Zákonem trochu nepřestřelil. „Ok, ok,“ brání se, „důsledky svých činů si ještě ponesu, i když bys měl Bože vědět, že můj soused mě k tomu provokoval, ale smrt? Víš třeba takoví vrazi, ti si smrt zaslouží, ale já? Já přeci ne, vždyť nejsem až tak veliký hříšník!“
Proč tedy Bůh stanovil Zákon takto tvrdě? On je totiž Stvořitel, a stvořil každou věc pod nebem k nějakému účelu. A účel člověka je, aby byl obrazem svého Stvořitele. Jinými slovy, člověk má věrně odrážet, čím je Bůh, jeho charakter, jeho moudrost. Ne v plnosti, ale asi tak jako obraz člověka zachycuje cosi z toho, čím onen člověk je, vidíš na něm rysy jeho tváře, a možná i úsměv v očích, tak také člověk je obrazem Božím.
A tady je úskalí našeho humanistického smýšlení. Pokud bude obraz zničený, nebudeme váhat ho vyhodit, ale zlobili bychom se na Boha, chtěl-li by jednat podobně se svým obrazem. Hřích totiž člověka ničí, činí ho neschopným a nezpůsobilým být opravdu obrazem Božím, a jako takový ztratil přístup do Boží přítomnosti. Podobně jako rozbitou nádobu vyhodíte, a zničený přístroj dáte do sběru, podobně člověk, když se rozhodl hřešit, stal se neužitečným, naprosto k ničemu, jen rozbitým stínem toho, co kdysi býval, čekající na den, kdy bude jeho zkáza dokonaná. Takový člověk, který hřeší, není Bohu již k ničemu, k ničemu se nehodí, je jako strom, který nenese žádné ovoce, a tak jen v sadu útrpně čeká do dne, kdy ho sadař spálí ohněm na hromadě s dalšími takovými.
Bůh chce totiž dokonalost, dokonalou poslušnost Jeho nařízením a pravidlům. My s nimi v srdci často tiše souhlasíme, vždyť i ten nejzatvrzelejší hříšník si někdy říká: „Ano, na světě by bylo mnohem lépe, když by lidé nelhali, nepomlouvali, nehněvali se bezdůvodně, nepodváděli své partnery, dodržovali ve všem své slovo, nekradli a mysleli vždy na dobro ostatních.“ Ale pak jeho rozněžnělá nálada pomine, a on jde dělat zase to, k čemu velí jeho podlé srdce. Pomlouvat, lhát, krást, zraňovat slovy, pošklebovat se, urážet, ničit a ponižovat.
Když si člověk říká, že je to příliš tvrdé, musí si uvědomit, že stejným způsobem pracují i naše vlastní zákony. Člověk může celý život žít bezúhonně, ale když něco po mnoha letech ukradne, je z něj nyní zloděj. Najednou na něj zákon tak nahlíží, a podle zákona bude člověk souzený. I kdyby v celém svém životě vytuneloval jen jednu firmu, zákon se na něj dívá jako na tuneláře, a podle toho ho bude soudit.
Tady člověk přikyvuje, že to je jen a jen spravedlivé. Když ovšem dojde na Boží spravedlnost, která bude o soudném dni soudit stejným metrem všechny podle dokonalých a neomylných přikázání Božích, tu jde do tuhého. „Jak to Bože myslíš? Já a lhář? Vždyť nelžu až tak často, jsou tu mnohem horší!“ volá první. „Já a smilník? No tak, jen se občas rád podívám na nějakou pěknou ženskou, a moje srdce je jen maličko chtivé, to nemyslíš vážně!“ říká druhý, a notuje si s třetím: „Bože, já přeci nejsem taková drbna, jako moje sousedka, ano, taky občas pomlouvám, ale jen trošku.“ Ano, ale takové jednou bude Bůh soudit jako lháře, smilníky a pomlouvače, a je o nich napsáno, že zůstanou vně, mimo Boží přítomnost, a jejich odplatou bude věčná záhuba v ohnivém jezeře, kde „jejich červ neumírá a oheň nehasne“. Jednu jednoduchou otázečku na závěr. Opravdu si myslíš, že by si Bůh měl takové lidi pustit do nebe? Vždyť by mu z něj zase udělali kůlničku na dříví, jako už to jednou vyvedli na Zemi.
Se Zákonem je tedy problém. Je správný, přesný, naprosto spravedlivý, a proto správně, přesně, a naprosto spravedlivě odsoudí každého člověka před Boží tváří jako naprosto nedostatečného, neposlušného, a zoufale zlého. Bůh nebude svá ustanovení měnit, On moc dobře ví, že lepší nejsou, nebude slevovat kvůli tomu, aby tak snad do nebe dostal víc lidí, stejně tak jako rozhodně není dobré slevovat na morálních zásadách společnosti, protože potom se celá doslova utrhne z řetězu.
Co tedy má Bůh dělat? Ano, v Jeho srdci pořád dříme láska k člověku, je žhoucí, žhavá, vřelá, ale přestože Bůh člověka z celého srdce miluje, nebude slevovat ze svých stanovisek. Byl by potom jen pro smích, právě jako jsou pro smích rodiče, se kterými si jejich děti dělají, co chtějí.
Vrátíme se tedy k úvodnímu verši. Bible říká, že vírou potvrzujeme Zákon. Co to znamená? Zákon nás všechny staví do role odsouzenců, kteří čekají na konečný verdikt. Uvedeme si tedy dva takové jako příklad.
První sedí ve své cele, a říká si: „Ano, něco jsem porušil, někde jsem ten zákon nedodržel, ale i soudce musí přihlédnout k mým podmínkám, podívat se na to, že mě lidé vyprovokovali, a koneckonců, neudělal jsem něco zas až tak moc zlého. Možná,“ napadne ho bláznivá myšlenka, „že když před soudce položím všechny tyto polehčující okolnosti, mohl bych být i osvobozen!“
Druhý také sedí ve své cele, a pláče. „Ach, co mám teď dělat. Byly to moje vlastní ruce, které zákon porušily, a trest teď bude jen a jen spravedlivý. Ano, lidé mě k tomu vybízeli, ano měl jsem od malička kolem sebe spoustu špatných příkladů, ale přesto to byly nakonec moje ruce, které udělaly tu zlou věc. Mohu možná doufat v mírnější trest, když se nade mnou soudce smiluje, ale jak bych mohl trestu ujít?“
A já se ptám, který z nich Zákon potvrzuje, a který z nich svým myšlením dělá ze zákona jen pouhý cár papíru, který je možno přihnout, jak se člověku zlíbí? Zjevně ten druhý člověk ukazuje ve svém přemýšlení, že si uvědomuje, jak je třeba brát zákon vážně, a zákonem měří svůj život. Naopak ten první doufá, že si ta přikázání ještě nějak ohne. Tedy ten druhý svým jednáním zákon potvrzuje, přitakává „ano, zákon má pravdu, a já jsem přestupník“, zatímco ten první říká „já mám pravdu, a zákon se tomu musí nějak přizpůsobit“.
Co tedy má Bůh dělat, pokud chce člověka zachránit, ale jeho vlastní Zákon, ze kterého nehodlá slevit ani čárečku, člověka zatracuje?
Bůh vyřešil celou věc jednoduše, ale za obrovskou cenu. Poslal svého vlastního Syna, aby nesl důsledky našich provinění za nás, a platil veškerý dluh, který jsme vůči Bohu v důsledku neposlouchání přikázání měli. Ježíš, ukřižovaný na Golgotě, visel na tom místě, kde jsem měl viset podle spravedlivého a přesného Zákona já, byl potrestaný místo mě, místo mě zemřel. Jeho ale, narozdíl ode mně, nemohla ani sama smrt udržet ve svém objetí, ale po třech dnech byl vzkříšen z mrtvých. Ježíš, Boží Syn, Spasitel.
„Héj, to je super,“ řekne si člověk, „tak teda já jako nesmím přestupovat Zákon, ale když už to udělám, mám tu někoho, kdo to za mně zaplatí, když přestoupím? No tak hurá hřešit!“ Je Bůh blázen? Ne. A tak toto zcela samozřejmě není Jeho plán. On se chce s hříchem vypořádat, ne ho ještě podporovat tím, že by z člověka jen tak, bez podmínek, snímal důsledky.
Tedy i tato Boží nabídka má podmínky. Ježíš neříká lidem: „Pojďte za mnou, já za vás budu platit vaše dluhy vůči Bohu, nést důsledky vašich provinění, a vy si dělejte, co chcete, když budete zase v průšvihu, jen přijďte, já to srovnám.“ Takový dobrácký strýček z Ameriky. Nikoli, i tahle nová smlouva, smlouva víry, má své podmínky.
Předně, jak je vidět i z našeho úvodního verše, pravá víra potvrzuje Zákon. Tedy tato smlouva není pro toho prvního odsouzeného, protože on Zákon nepotvrzuje, on ho chce nějak obejít. Pravá víra v Boha bude stále vidět Zákon jako spravedlivý, svatý, dokonalý, a člověk tak náhle sám sebe uvidí jako naprosto beznadějně ztraceného a odsouzeného. Pokud někdo chce uzavřít novou smlouvu s Bohem, a vyhnout se tomuto prvnímu kroku, je na velmi špatné adrese. Bůh nebere lidi, kteří s ním chtějí smlouvat, a evangelium není žádná nabídka kompromisu, ale ultimátum lidem. Věř, a budeš žít, nebo nevěř, a pro své hříchy zahyneš.
Za druhé, Ježíš vyžaduje po člověku, aby Ho uznal za Pána svého života a věřil Mu. Jinými slovy, už si nebudu vládnout ve svém životě sám, ale nechám Jeho, aby určoval, co je dobré, a co je zlé. Znovu připomínám, že Bůh, a ani jeho Syn nikdy ze svých přikázání neslevili ani tu nejmenší čárečku. Bůh tedy chce po člověku jeho život, ať je jak chce rozbitý, ať je hříšník veliký, nebo jen maličký, nebo obrovský, chce jeho zničený, neužitečný, zlomený život.
Pak, krůček po krůčku, bude ten Spasitel učit člověka, který mu věří, jak má poslouchat a plnit ten dokonalý Zákon Boží, a jeho Duch ho bude psát na stránky jeho srdce. Ne dřív. Chirurg chce mít důvěru svého pacienta dříve, než přistoupí k operaci, a když by mu jeho pacient říkal: „Pán doktór, uvidíme. Vždycky mi řeknou, co budou dělat, a já se rozhodnu, jestli do toho půjdu.“, tak těžko může dělat svou práci. Právě tak Ježíš, chce-li dělat tuhle obrovskou, slavnou, a nádhernou změnu v srdci člověka, opravdovou operaci, která je svou složitostí daleko za hranicí naší představivosti a schopností, potřebuje tvoji důvěru. Bez ní nebude dělat nic.
Toto jsou podmínky, které smlouva klade na člověka. Pokud je člověk splní, pak druhá strana smlouvy bude plnit to, co slíbila ona. Takovému člověku, odsouzenému Zákonem, ale živému díky oběti Ježíše Krista, Bůh slibuje, že ho adoptuje do své rodiny, že On sám bude psát svůj Zákon na jeho srdce, bude věrný a neopustí ho až do konce, a také místo něj ponese všechny důsledky jeho provinění. Kdo je ovšem v Boží rodině, dostává výchovu jako v Boží rodině, a je nemyslitelné, že Bůh, který je dokonale spravedlivý, a stanovil dokonalý Zákon, by své vlastní děti chtěl vychovávat tak, aby Zákon neposlouchaly.
Znovu tedy, skrze tuto víru Zákon nerušíme, ale potvrzujeme ho, ukazujeme jasně, že je pravdivý a spravedlivý, ale že jen z Boží milosti jsme schopni ho dodržet. Už nad námi nevládne, nemá moc nás již znovu odsoudit, pokud věříme Ježíši a jsme Božími dětmi, stejně tak jako zákon nevládne nad dětmi v naší zemi. Přesto nás Bůh bude vychovávat, a on své děti trestá a švihá, aby byly poslušné, a touto výchovou vepisuje Zákon na naše srdce. Podobně i pro křesťana platí, že rozhodne-li se přinést i ten nejmenší hřích až do bran nebes, nebude vpuštěn, ale věří-li v Ježíše Krista, pak každý hřích opouští, a Jeho krev ho očišťuje od veškerého hříchu.