Studnice

Myšlenky Boží

„Satane, viděl jsi mého služebníka Joba?“ zeptal se Všemohoucí jakoby mimochodem, když se onoho dne synové Boží přišli ukázat před jeho tváří. „Nemá na Zemi sobě rovného!“ chlubil se Bůh svým milovaným. „Je bezúhonný a přímý, bojí se mne, a vystříhá se všeho zlého.“ V hlase mu plálo nadšení, radost z toho, kdo chodí po jeho stezkách, a přitom byl podbarvený tou něžnou, vroucí láskou, kterou choval k tomuto maličkému.

Satan se nezdál být ohromený. „Cožpak to dělá jen tak?“ opáčil. „Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má! Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ Postavil se výsměšně naproti trůnu Panovníka, a čekal na odpověď.

Očekával jsem, že bude odmítnut, ano, byl jsem si tím jist, vždyť co by mohlo Panovníka přimět k tomu, aby dopustil cokoli zlého na toho, kterého z duše miluje. Cožpak by se v něm jeho srdce nevzepřelo? Cožpak každá rána, která kdy dopadla na Joba, nezkrušila i jeho srdce? Cožpak by mohl jen tak, jen protože se tenhle padlý přivandrovalec vysmívá do jeho očí, postihnout něčím zlým toho, o němž s takovou láskou vyprávěl po celých nebesích? Ne, pomyslel jsem si tiše, obávám se, že dnes ti na tvé urážky nikdo neodpoví.

„Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něj ruku nevztahuj,“ odvětil Hospodin s náhle vážnou tváří Satanovi.

Úžasem jsem úplně oněměl, zatímco v očích toho Zlého se začalo rozsvěcet nebezpečné světlo. Jak jen mohl, přemýšlel jsem tiše, co pod nebem a na Zemi mohlo vést Panovníkovo něžné, milující srdce k tomu, aby dopustil takové zlo na toho, koho ze srdce miluje?

Satan odešel od Hospodina, a já jsem se srdcem zmateným hleděl na katastrofy, které postihly jeho dům.

Hle, oheň z nebe padl na ovce! Jaká hrůza dopadla na toho jediného, který zůstal, když viděl vše kolem, spálené, zničené! Jak se mu řinuly slzy z očí, když utíkal ke svému pánu, předěšen až k smrti.

Hle, meč z obou stran pohltil zbytek Jobových stád, muži krutí a nelítostní nemající slitování přitrhli na to, k čemu lnulo Jobovo srdce, odváděli, zabíjeli, ničili. Pach smrti se vznášel nad krajinou, když jediní dva přeživší, v srdcích hrůzu, a na duších hořký smutek, vrávorali oznámit svému pánu tu přehořkou novinu.

Hle, zvedl se vítr, ne však jen tak ledajaký, tento sténal jako sama smrt. Se vší svou mocí se přiřítil k domu, kde právě seděli všichni ti maličcí, které Job na svých kolenou vychovával. Zadul mocně, zakřičel podruhé, vál se vší silou proti zdem toho domu, a ty nevydržely. Zhroutily se, a v jednom hrozném okamžiku pohřbily pod sebou mnoho mladých těl. Vyvázl jen jeden, a s myslí naplněnou žalem k neunesení se odpotácel k domu Jobovu.

Proč, proč, ptal jsem se znovu a znovu, když jsem viděl toho vzácného, převzácného muže klesnout pod silou všech těch zlých novin. Náhle, v jednom okamžiku se jeho tvář stala stařeckou, zář v očích pohasla, a do srdce vešla hořkost.

Tehdy mé myšlenky běžely jako o závod. Hle, vždy jsem spoléhal na nesmírnou dobrotu toho Svatého na nebesích, říkal jsem si, lnul jsem k němu, neboť jsem viděl, že každému, kterého miluje, prokazuje jen a jen dobro. Byl jsem si tolik jistý, že nedopustí, abych kdy padl tomu Zlému do rukou, a teď tohle! Jak si mohu být jistý já, lkala má duše, když Joba nechá pro nic za nic takto trápit! Myšlenky ty nepředstavitelně soužily mou mysl, nedávaly mi odpočinout, staly se ostnem v mém srdci, který drásal a trhal, ohněm, který propaloval mé sny. Nemohl jsem to snést, nemohl jsem si dopřát pokoje, dokud nezjistím, jaké myšlenky ho vedly k tomu udělat tak nepředstavitelnou věc.

Tehdy slyšel jsem prvního, jak hovoří k té věci, nebylo totiž od onoho dne v nebesích nároží, na kterém by se o tom nemluvilo. Říkal: „Mám za to, že Panovník chce vyzkoušet, zda tomu opravdu není tak, jak Nepřítel hovořil. Víš přeci, že zkouší srdce a mysl člověka, nebo ne?“

Poslouchal jsem ho, kterak rozvíjí teorie o zkoušení člověka ohněm, o přepalování, a mou mysl zachvátila jen větší hrůza. Ó, co když bude takto zkoušet i mé srdce, jak bych to zvládl, jak bych obstál!

„Ne tak to není,“ okamžitě se ozval druhý, „copak ho tak málo znáš? Vždyť on je přeci láska, a láska neudělá bližnímu nic zlého. Že by opravdu Všemohoucí zkoušel, zda na tom šprochu není trochu pravdy? Ne, rozhodně ne! Jak by mohla láska něco takového učinit tomu, koho z celého srdce miluje, uvalit na něj tak nepředstavitelnou bolest, takové trápení, jen aby zjistila, zda jí bude věrný? Vždyť bys pak Všemohoucího stavěl na roveň žárlivému muži, který si není jistý láskou své milé, a tak se ji rozhodl vyzkoušet. Říkám ti, že ani ten nejžárlivější, nejpodezíravější muž, by neudělal ty zkoušky tak kruté. Jak si můžeš něco takového myslet o tom, který ti dal vše, co máš?“

Všichni kolem zmlkli, a zářivá, jiskřivá pravda se rozezněla jako nádherný akord v jejich srdcích. Však, ptali jsme se dál tiše, jak to tedy je?

„Ano, máš pravdu,“ odpověděl ten první, „tak tomu rozhodně nemohlo být. Ale poslouchej, napadla mě jiná možnost. Viděl jsi toho Zlého, s jakou radostí odcházel od trůnu Věčnosti? Co když ho Panovník chce znovu pokořit, zesměšnit jej, jako už to udělal mnohokrát, a tak nad ním slavit další z plejády vítězství. Nebyl by toto snad dobrý důvod, aby na Joba toto vše dopustil?“

„Jak by mohl,“ vyšlo z mých úst okamžitě, protože mé srdce se vzepřelo jen pomyšlení na takovou věc. „Ty bys snad něco takového udělal někomu, koho miluješ? Dopustil bys na něj takové strašné, nepředstavitelné věci jen proto, abys slavil vítězství nad svým nepřítelem? Copak by ti to stálo za to, vidět útrapy a bolesti toho, kterého ze srdce miluješ? Ach, jestli jsou opravdu myšlenky Panovníka takové, pak nikdo z nás si nemůže být jist ničím, vždyť pak by byl ochotný pro vítězství nad tím Zlým udělat snad vše, kdo ví, zda by nás také neobětoval!“

Viděl jsem ho, jak se nadechuje k odpovědi, když tu jsme náhle byli přerušeni. „Rychle, pojďte se podívat,“ volal na nás naléhavě nově příchozí, a z očí mu stékaly potoky slz. Vstali jsme jako jeden muž, jeho naléhavost nás volala, pobízela, nutila nás vydat se okamžitě v jeho šlépějích.

Job, proběhlo myslí každého z nás, ó, co dalšího se mu ještě stalo, plakali jsme ve svých srdcích. Pak jsme ho uviděli. Tomu zlému bylo málo vzít mu vše, co měl, šel ještě dál, a zatímco my jsme hovořili, on znovu přišel před trůn Panovníka.

Hle, ochranná ruka Hospodinova odešla od Joba, a nechala ho na chvíli nechráněného. Satan přišel jako blesk, zákeřně a se zlým úmyslem, a ranil Joba od hlavy až k patě ošklivými vředy. Toho dne řekla Jobova žena: „Zlořeč Bohu, a zemři,“ a její srdce se naplnilo hořkostí. Job klesl, zlomen pod tíhou svého hoře, posadil se do prachu, a jeho bolest byla nesmírná.

I naše srdce se při tom pohledu zakymácela. Hospodine, Bože Všemohoucí, jak se můžeš dívat na utrpení tvého milovaného, stále jsem nechápal, je-li naše srdce zlomené, pláčou-li naše oči při pohledu na toho, který přeci byl spravedlivý a bezúhonný, jak jsi to mohl udělat! Jestliže bychom si my nedokázali představit, že bychom něco tak zlého nechali dopustit na toho, kterého milujeme, ano, naše srdce by se nám již při té myšlence vzepřelo, jak to můžeš dopustit ty, který přeci Joba miluješ mnohem více. Copak jsem tě neslyšel sám hovořit o něm s takovým zanícením, s takovou láskou, kterou jsi nechoval k nikomu jinému pod nebem? Copak jsem tě neviděl se nad ním veselit, láskou umlkat, a zase se veselit a radovat nad ním? Ó, jaké myšlenky tě mohly vést k tomu učinit něco takového!

„Poslyšte,“ prohlásil do všeobecného pláče další. „Myslím, že už jsem na to přišel. Cožpak nevíte, že Země je plná hříchu, porušená a zničená, a že její porušení je všude? Jen pomyslete, až dá Panovník Jobovi vyváznout, jaké to bude svědectví pro ostatní, kolika lidem to může pomoci! Bude pak schopen podat ruku těm, jejichž srdce se také rozteklo jako voda, bude moci říci těm zkoušeným: ‚Hle, Panovník je věrný‘! Tisíce mu budou dobrořečit za to, co podstoupil, statisíce ho budou blahořečit, že sestoupil až k hlubinám smrti, aby jim dal příklad! Není to snad důvod, proč na něj Panovník to zlo dopustil?“

„Ó,“ volal jsem přes své slzy, „nezapomněls v tom všem na jednoho muže, který se jmenuje Job? Nenechals ho někde vzadu, neužitečného, nepotřebného, dobrého jen k tomu, aby se na něm ukázala nesmírná moc Boží za každou cenu? Co Job? Kdo mu vynahradí tu nesmírnou bolest, kterou prochází! Kde je pak láska Všemohoucího, ta osobní, která říká každému, jehož přijala pod svá křídla, že ho nikdy neopustí? Není pak Job jen pěšákem na šachovnici, a již ne milovaným synem? Nebyl by pak někým, jehož život by měl v očích Panovníkových mnohem menší cenu, než životy těch, kteří by ho blahořečili? Kde by pak zůstala láska?“ volal jsem zoufale, a můj hlas se rozléhal po planině.

„Kde by pak zůstala láska?“ odpovídaly skály.
„…zůstala láska,“ šeptaly stromy.
„…láska, láska, láska,“ doznívala ozvěna, a spěšně se vytratila.

„Je jeden důvod, proč,“ odvětil mi onoho dne Panovník jemně. Ani jsem si ve svém zaujetí nevšiml, že přišel, a když jsem se k němu otočil, viděl jsem, že i jeho srdce je zasažené nesmírnou bolestí jeho milovaného. Ba, když jsem viděl jeho oči, přišlo mi, jako by ho každá rána protkala dvakrát, každá bolest zkrušila dvojnásob.

„Je to jen na čas,“ hovořil Panovník dále, „jen krátký čas, a přijdu, neopozdím se. Krátký čas utrpení, ponížení, bolesti, ale pak věčnost plná slávy! Byli byste vy ochotni dopustit něco zlého na toho, koho z celé své duše milujete?“ otázal se nás náhle Panovník.

Nevěděl jsem, co odpovědět, všechny mé myšlenky vybledly před Jobovým nepředstavitelným utrpením.

„Byli,“ pokračoval Panovník, „i ty bys byl,“ obrátil se na mne. „Ale jen tehdy, když bys věděl, že utrpení je jen na čas, potrvá omezenou dobu, a že to, co tvůj milovaný získá, především on sám, a nikdo jiný, skrze své ponížení, bude mnohem slavnější, nádhernější, vzácnější, bude to stát za každou jeho slzu, každou kapku krve, každou bolest. Jinak ne! Jak bych mohl dopustit cokoli zlého na svého bezúhonného, svého spravedlivého, jestliže by pro něj z toho byl jen mizivý užitek? Vždyť by se ve mně mé srdce vzepřelo! Jak bych mohl zradit důvěru, kterou ve mně skládal, a jednat s ním křivě, zapřít lásku, která mezi námi je? Jak bych ho mohl vydat v plen, zapomenout na něj třeba i pro dobro ostatních? Nikdy,“ zavolal.

„…nikdy,“ šeptaly stromy, zatímco Panovník odešel, a nechal nás beznadějně zajaté v našich myšlenkách.

Vzpomněl jsem si na Joba pak ještě mnohokrát. Viděl jsem Panovníkovo „nikdy“, když jsem sledoval Syna Božího, jak stoupá do slávy. Prošel zkouškou, byl ponížen až k smrti, ale pak, ach, jaká to radost byla před ním! Sledoval jsem Panovníkovo „nikdy“, jak se naplňuje na muži jménem Pavel. Prošel soužením, že se až vzdal naděje na život, ale jaká sláva to ležela před ním! Jak malé, jak nicotné a pomíjivé zdálo se mi najednou jeho utrpení, když jsem byl vyslán pro jeho duši, abych ji dovedl k trůnu milosti. Viděl jsem Panovníkovo „nikdy“ mnohokrát, nezklamalo ani jednou, naplnilo se na každém, kterého kdy pod Sluncem miloval, na každém, kdo se upínal ke jménu jeho Syna, Beránka, toho obětovaného. Jeho „nikdy“ působilo vždy a ve všech takových, že každá věc, dokonce i ta zlá, přinesla jim dobro, záplavu dobra, celou lavinu věcí nádherných a slavných.

„Nikdy,“ opakoval jsem si vždy při takové příležitosti, a stromy mi tiše přizvukovaly.