Ostatní

Občas všechny škatulky selhávají, a musíme použít i tuhle nicneříkající s nápisem „Ostatní“. I tady najdeš kratičká zamyšlení, příběhy krátké i delší, o hvězdách z nebe padajících, králích a princeznách, ale i úplně obyčejné ze dnů všedních. O lidech i trápeních jejich, o tom Svatém na nebesích, a je to právě Jeho srdce, které bychom chtěli v těchto slovech hledat i ukazovat nejvíce. Srdce, které je nám ze všech nejdražší.
Svátek
„Budiž vám oznámeno, že naše velkomyslná královna vyhlašuje týdenní svátek na svou počest. Ať je známo všemu lidu, že ve dnech těchto nikdo nesmí být nucen k práci, zato však naše paní touží vidět veselí a bujaré oslavy ke své cti. Těm pak, kdo nejlépe budou slavit naši přeslavnou paní, odmění se tak, jak se jen královna odměnit dokáže.“

Učedník
Seděli jsme u praskajícího ohně, když den již pomalu dohasínal. Já, a ještě muž, kterému všichni říkali Mistr. Jemné jiskřičky stoupaly z plápolajících plamínků, a odcházející den vyprovázelo na jeho cestě ticho usínajícího lesa. Nerušili jsme ho, měl dnes s námi již dost práce, a svůj odpočinek si více než zasloužil.

Bůh ve školní lavici
„Pane, a moc tě prosím, ať ta zítřejší písemka dobře dopadne.“ Jana vstala z kolenou, a její oči si zase pomalu přivykaly světlu. Matematika, pomyslela si skoro s děsem, tenhle předmět ji trápil už odmalička. Prostě nebyla schopná těm divným písmenkům a číslům porozumět, a tak se z každé zkoušky stávala její noční můra. Trojka, čtyřka, trojka, pětka, běželo jí hlavou, když si převíjela známky z nenáviděného předmětu za poslední rok, a musela se ptát sama sebe, jestli to kdy bude lepší.

Nestvůra
Šero padá na město, a objímá ho v ledovém objetí. Mráz se začíná zadírat i pod můj chlupatý kabát, i když se ze všech sil snažím udržet si vítr daleko od mé kůže. Je zima. A také šero, tiché, slibující noc, která právě přichází.

Proč Bůh nestvořil zemi snů
Avriel otevřel oči. Snažil se spát, ale jeho duch v něm byl této noci příliš vzrušený, než aby mohl usnout. Shodil ze sebe deku, a tiše vstal na své nohy. Poodešel kousek od tábora, našlapoval tiše, jak to umí snad jen lesní lid. „Lumene istai,“ zašeptal do nočního ticha, a vedle jeho ruky, zakřivené do zvláštního gesta, se zhmotnila malá koule studeného světla. Tohle světlo pro něj bylo jako přítel, svítilo mu už tolikrát na pouti tmou, vlastně to bylo první zaklínadlo, které se naučil ve škole magie.

Pokrytec
Ceremoniář: „Vážený soude, dovolte mi prosím
představit žalobce, svědky, a obhajobu. Soud se sešel ke zvážení
případu pana Petra, obžalovaného. Žalobu bude před váženým soudem
vést pan Mojžíš, muž věrný v celém Božím domě.
Jako svědkové budou stát pan Svědomí, budou otevřeny knihy se
záznamy synů lidských, ze kterých bude předčítat žalobce, a jako
poslední svědek je vybrán pan Kristus Ježíš, ten věrný a pravý
svědek.
Pane obžalovaný, svědkové, přísedící, dovolte mi představit vám
soudce, pana Boží Slovo.“

Rány
Kop, třísk, hovoří tiše krumpáče, když se zadírají zemi pod kůži. Kousek po kousku, krůček za krůčkem, rozbíjejí kameny, odkrývají hlínu, která by zemi chránila před krutým mrazem, zraňují, ničí. Chceme ti ublížit, jako by je země slyšela hovořit, přestože nikdy nic takového neřekli. Však jak si to má vysvětlit, když svými ostrými špičkami tepou do její kůže, rozdírají její kosti. Proč, proč, jako bych ji slyšel volat, vždyť já jsem jim dala život, nejsou snad i tito mými dětmi, nedávala jsem snad vzrůst stromům, které posloužily za jejich násady, a nechovávala jsem snad v útrobách tvrdost železa pro jejich ostří? Však kruté nástroje jako by si ničeho takového nebyly vědomy. Kop, třísk, prásk, dál se zadírají pod kůži, rozdírají, ničí.

Světlonoš
Mladý muž šel z práce domů. Slunce pražilo, jako by snad nic jiného dělat neumělo, a skoro opaření ptáčci málem zapomínali zpívat. Bolela ho hlava, a vůbec, měl dneska špatnou náladu. Přemýšlel. O Bohu, jak jinak, ale taky o sobě. Přemýšlel, co všechno by bylo krásné vidět, co všechno by chtěl zažít. Vzpomínal na všechny ty nádherné knížky, co přečetl, na časy, které prožíval s jejich hrdiny v Boží blízkosti, v moci divů a zázraků. A porovnával.

Kdyby světlo umělo milovat
Také to znáš, když Tě ráno probudí laskavé zašimrání slunečních paprsků? Ležíš si takhle možná někde ve spacáku pod smrkem, když tu náhle… Tehdy otevřeš oči, a i uši začnou zase po prospané noci slyšet, do oroseného rána možná je přivítá zpěv ptáků. Světlo umí moc něžně budit. Ve skutečnosti mnohem něžněji, než kdokoli z lidí. Jaké by to tedy bylo, kdyby světlo umělo milovat?

Jistota
Budu vám dnes vyprávět příběh o jednom silném muži. Narodil se kdesi na vesnici, v domku chudých rodičů, a tak se musel od malička dost ohánět. Když vyrostl, ohánět se musel ještě víc, a navíc k tomu objevil kouzlo ústavu jménem posilovna. I jal se do tohoto zařízení den co den docházeti. Není pak divu, že jeho hmota svalová rostla den co den, a velice dobře se jí dařilo.
