Ostatní
Občas všechny škatulky selhávají, a musíme použít i tuhle nicneříkající s nápisem „Ostatní“. I tady najdeš kratičká zamyšlení, příběhy krátké i delší, o hvězdách z nebe padajících, králích a princeznách, ale i úplně obyčejné ze dnů všedních. O lidech i trápeních jejich, o tom Svatém na nebesích, a je to právě Jeho srdce, které bychom chtěli v těchto slovech hledat i ukazovat nejvíce. Srdce, které je nám ze všech nejdražší.
Malíř
Byl jednou starý malíř a jeho tři učni. Všichni jednoho dne malovali obraz téže krajiny. Seděli vedle sebe, každý v ruce tentýž štětec, vedle sebe položenou stejnou paletu. Večer, když už se slunce sklánělo k západu, vzali všichni své obrazy, a postavili je vedle sebe. Tu všichni učni viděli, že obraz jejich mistra je nádherný, převyšuje jejich malby skoro jako nebesa převyšují zemi.
Milost!
„Ó Pane, vylej na nás prosím svou milost!“
„Dobře. Co jsi udělal, maličký?“
„Počkej, jak to myslíš, co jsem udělal?“
„Říkáš, že mám na tebe vylít svou milost, tak se ptám, co jsi
udělal.“
„Pane, ty přeci vidíš tu naši situaci, kolik nám toho chybí, jak
bychom potřebovali nové nadšení, novou vizi, tvoje čerstvé Slovo,
ujištění, copak to nevidíš?“
Z deníčku nevěry
Můj milý deníčku. Dneska se mi zase podařil jeden parádní kousek. Ani nevíš, jakou jsem z něj měla radost. Představ si, zase jsem potkala našeho starého známého Karla. Šel si takhle po ulici, a modlil se. Přímo k němu jsem se neodvážila, tam stál ten jeho Spasitel, ale řekla jsem si, že ho aspoň z dálky pozdravím.
Nadarmo?
Člověk ležel na podlaze a plakal. Slzy se mu kutálely po tváři, a skrápěly linoleum pod jeho hlavou. Bylo mu smutno. Znovu si před očima převíjel uplynulé týdny a měsíce. Dny, kdy stál jako opora těm, kdo neuměli chodit. Dny, kdy se snažil ze všech sil starat se o ty, kdo byli zranění, hledat ztracené, otvírat slepým oči a hluchým uši. Teď se mu zdálo, že ty dny skončily. Nebudou už takové, jako dřív, nebudou již, jsou zahlazeny, a nepovstanou víc.
Odpočinek
Boží odpočinek. Místo, kam by se měl dostat každý křesťan. A nejen se tam dostat, ale i zůstávat. A tak v čem je potom takový odpočinek v té vší práci a shonu? Jak se dá vlastně najít a jak v něm dokonce zůstávat?
Pepa
Mám jednoho přítele. Jeho pravé jméno není až tak důležité, říkejme mu třeba Pepa. Pamatuji si přesně, když jsme se potkali. Pepa patří ke druhu lidí, na které se nedá zapomenout. Pozval jsem Pepu k sobě domů, a řekl jsem mu, že je kdykoli vítaný. On mi na oplátku slíbil, že bude vždycky se mnou, a že mi bude se vším pomáhat. Pepa se stal stálým návštěvníkem v našem domě, a jeho smích zněl často naším bytem. Byl to zvláštní patron, tenhle Pepa, ale jeho přítomnost byla vždycky osvěžující.
Jaké měl oči?
„Jaké měl Ježíš oči?“ překvapila mě jednou jedna dívka otázkou. Nevěděl jsem, jak odpovědět, vždyť jsem se do Jeho očí nikdy nedíval. A popravdě řečeno, ani jsem o tom nepřemýšlel. Taky, přiznejme si to, přišla mi ona otázečka poněkud hloupá. Taková dětinská. Neduchovní. No, zkrátka, řekl jsem si, že na tom až tolik nesejde a slečnu jsem jemně odbyl s tím, že to přeci není až tak důležité. Děvče se odbýt nenechalo. Mě už zná a tak ví, kdy se mnou není pořízení, ale našlo si jinou oběť. Nebyl jí nikdo jiný, než sám (ó veliký :-) biskup církve.
Návštěvník
Kazatel řekl poslední slova a pak dal pokyn k zazpívání závěrečné písně. Nesla se prostorem a lidé povstávali, aby se ještě k té poslední přidali. Pak ale dozněly i její tóny a místností zazněl ruch značící, že shromáždění skončilo. Zvedl se ze své židle a zadíval se po okolí. Tváře poznával, sedával totiž v téhle místnosti neděli co neděli již několik let. V poslední době si oblíbil sedadlo pěkně vzadu, to aby na něho nebylo tolik vidět. Bylo mu trošku smutno, když viděl, jak se lidé zvedají, začínají zapřádat tkanivo rozhovorů a vět, a každý se druží k tomu, koho má nejradši, nebo aspoň rád.
Jako zloděj v noci
Jeden král odjížděl do daleké země. Byl to vážený a moudrý muž, milovaný svým lidem a ctěný dokonce i svými protivníky. Spravoval zemi s láskou a ctil své poddané. Ale dnes přišel čas a on se musel vydat na dalekou cestu. Snad ani jeho nejbližší nevěděli přesně, proč a kam vlastně jede, i když o tom kolovala spousta pověstí.
Trn v noze
Budu Ti vyprávět příběh z jednoho lesního království. Tak jako v každém takovém království, i tady se našla spousta zvířátek, která v něm žila své každodenní životy. Byl tu samozřejmě král lev, mocný a strach nahánějící, zákeřný krokodýl, co číhá na hladině řeky, potměšilí zajíci a třeba i taková obyčejná, pěkně vykutálená liška. Pěkná sebranka, jako obvykle.