Kázání a úvahy

Kázání a úvahy

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život vydoloval ven. Takže tady najdete právě takové hledání v Božím Slově, někdy kratičké a někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od lidí daleko slovutnějších, než je moje maličkost.


Mon 28. 5. 2012

Nechci být monstrum

Říkám však: Choďte Duchem a nevykonáte žádost těla.

Před pár dny jsme s Janou mluvili o několika případech, které se v poslední době vyskytly v našem okolí – kdy nějaký vyznávající křesťan buďto připustil, že ho to nesmírně silně táhne k homosexualitě, a to až do bodu, kdy není schopen normálně žít se ženou, nebo dokonce své křesťanství už úplně zabalil, všem oznámil, že je homosexuál, a je možné, že i tak šel žít.

Trápily ji dvě otázky. Ta první zněla: „Víš, mně přijde, jako by takovým lidem nebylo nijak pomoci.“ Nijak. Tedy ani od Boha. Nesouhlasil jsem. Bůh umí pomoci. Umí nás naučit říkat špatným žádostem „ne“. Ony většinou nezmizí. Zlé srdce budeme mít až do vzkříšení a bohužel nás bude vytrvale zásobovat zlými žádostmi. Pokud se však spolehneme na Boha a budeme jej poslouchat, naučí nás říct jim jasné a rozhodné „ne, já podle tebe nebudu jednat“.

Pak se ale vynoří druhá otázka: „No jo, jenže jaká holka si takovýho chlapa vezme? Když ví, že má takový pokušení. Vždyť je to hnusný!“ Nu a abychom si zkusili vysvětlit odpovědi na obě otázky, vezmu vás na exkurz do svého oblíbeného upírského romanťáku.

Nechci být monstrum
Tue 24. 4. 2012

Jak vám dupou svévolníci?

Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb. (Ž 37:25)

Dnes se společně zkusíme podívat na rady jednoho starého muže do situace, která se nejspíš nepřihodí každému, ale pokud ano, tak je velmi, velmi nepříjemná, bolestivá a mnohdy i nebezpečná – když si na vás cíleně, dlouhodobě, svévolně a bezdůvodně došlápne někdo výše postavený a vy takové jednání nemůžete žádným poctivým způsobem zastavit.

Proč ale věřit radám nějakého staříka? Inu, protože ten stařík se jmenoval David a přesně takovéhle situace znal na vlastní kůži, leckdy z nich jenom s holou kůží unikl, a přesto o kůži nakonec přišel každý jeho protivník a Davidova hvězda stoupala výš a výš. Jen těžko se dnes dostaneme do těžší situace než David, na kterého si došlápl král Saul, v jehož moci bylo poštvat proti Davidovi celou mašinérii tehdejšího Izraele (a taky to udělal). A proto jsou jeho rady, jakkoli obyčejné se mohou zdát, rozhodně hodny alespoň kousíčku pozornosti.

Jak vám dupou svévolníci?
Fri 30. 3. 2012

Duchařina, kartařina, modlařina

Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají.“ Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? (Iz 8:19)

V téhle oblasti jsem vyrostl odchován strašidelnými příběhy. „Takoví lidé si zahrávají s okultními silami,“ slýchával jsem ze všech stran svého křesťanského prostředí a většinou následovala nějaká Opravdu Strašidelná Historka. Třeba jak skupinka středoškoláků ze srandy vyvolávala duchy, no a pak je našli v pokoji všechny mrtvé. Však to znáte, všude krev a tak vůbec.

Dnes valné většině takových příběhů nevěřím ani co by se za nehet vešlo. Koneckonců, podobných vylomenin je dneska všude kolem jak naseto a strašlivé vraždy provedené nadpřirozenými bytostmi by jeden spočítal na prstech bezrukého. A i varování Bible v téhle oblasti se týká něčeho úplně jiného – ptá se nás tu na jednoduchou otázku: „Kam si jdeš pro radu, když máš velký problém? Koho se ptáš?“

Duchařina, kartařina, modlařina
Thu 8. 12. 2011

O zákonictví

A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. (Mt 15:6)

Zákonictví se nachází na poměrně dlouhém seznamu různých hříchů, ze kterých jsem byl už také obviněn. A skutečně k němu mám jako asi každý člověk nemalé sklony. Přesto jsem se v případě každého takového obvinění dost divil a přemýšlel jsem, odkudže dotyčný človíček vzal svoji definici zákonictví.

Totiž abychom si rozuměli, většinou to bylo v případě, že jsem na onoho „křesťana“ vytáhl nějaké to Boží přikázání s tím, že když si říká křesťan, tak by se podle něj měl taky chovat. „I ty zákoníku,“ zněla leckdy odpověď, „vždyť ty vůbec nechápeš milost.“ Pastor našeho sboru třeba používá slovo „spravedlnost“, jako by to byla téměř nadávka, a pro „lidi, kteří chtějí prosazovat spravedlnost“ má politování jako pro chudáčky, kteří doposud nepochopili, o čem že ta milost je.

Já se pak dívám do Bible a uvažuji, z čeho vlastně Pán Ježíš ty zákoníky ohledně přikázání káral – že by z nemístné horlivosti při dodržování Božích přikázání? Z toho, že je poslouchali příliš důsledně? Chtěli je učit druhé a prosazovat? Ale kdeže. Podívali bychom se tedy společně co není zákonictví, co je zákonictví a z čeho plyne.

O zákonictví
Thu 27. 10. 2011

Vírou vynesli soud

Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem… (Žd 11:7)

Čas od času se setkávám s jednou velmi oblíbenou námitkou proti víře a Boží spravedlnosti: „Ty hele, a co chudáci pralesní Hotentoti, jak ti mají uvěřit?“ Abych pravdu řekl, ani jednomu z dotyčných tazatelů nevěřím, že by jim nějak zvlášť záleželo na nebohých domorodcích skrytých v hloubi džungle. Ba ne. Domnívám se, že jim jde především o sebe samé a připravují si půdu pro obhajobu založenou na špatných okolnostech.

Takový Hotentot by se totiž mohl před Božím soudem hájit takto: „Když já jsem chtěl uvěřit, ale moje okolnosti, v těch to nešlo.“ A když se podíváme kolem, je právě tohle častá a oblíbená obhajoba všemožných špatných skutků a jednání: „Já jsem chtěl, ale neměl jsem na výběr.“ A s tou stejnou obhajobou se náš rádoby obhájce Hotentotů hodlá dostavit před Boží trůn.

Dřív jsem si myslel, že Bůh na takové někdy až ubohé námitky nehodlá nijak reagovat, ale později mi došlo, že Písmo má na tuhle námitku jednoduchou a naprosto spravedlivou odpověď a hodlá se jí vážně a velmi svědomitě věnovat. A na to bychom se společně podívali.

Vírou vynesli soud
Mon 11. 7. 2011

Jak dlouho budeš ležet?

Nic jim neslevujte, jsou líní. Proto křičí: Pojďme obětovat svému Bohu. (Ex 5:8)

Tak tohle jsou první slova, která se v Bibli zmiňují o lenosti – zdá se tedy, že ji znali už i dávno pradávno, protože je říká egyptský farao jako odpověď Izraelcům na Mojžíšovu žádost, aby lid propustil z nucených prací obětovat Hospodinu.

Tedy ne že by se farao zrovna trefil, co se samotné lenosti týká. Spíš připomíná mého synka, který, když pro něho zrovna něco nechci udělat, má po ruce jasné a zřejmé vysvětlení: „Tati, ty seš línej!“ Ono se to nabízí, že? A koneckonců ne jen našemu malému pištíkovi, tuhle taktiku jsem viděl používat i leckterého dospělého – nechceš pro mě něco udělat, ergo jsi lenoch.

Jenže lenost je skutečně ošklivá vlastnost, odporná když se vynese na povrch a ukáže ve vší své nahotě, a jako vše zlé má i svou odplatu. Podívali bychom se tedy společně co to je lenost, jaké má důsledky a jaká je rada Písma pro lenochy.

Jak dlouho budeš ležet?
Wed 1. 12. 2010

Já odplatím

Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ (Ř 12:19)

Když člověk někdy poslouchá různé „láskyplné“ křesťanské řeči, získá snadno dojem, že v Nové smlouvě už není žádné místo pro odplatu. Že křesťan by se měl vzdát jakékoli myšlenky, jakékoli touhy, i toho nejmenšího vzdechu po něčem takovém. „Vždyť Bůh je láska,“ říkávají.

Jenže když tak zkusíte žít, zjistíte, že to není možné. Že nakonec přijde chvíle, kdy uvidíte takové skutky, že něco uvnitř vás bude křičet a řvát: „Bože, odplať! Jestli takové činy mají zůstat bez odplaty, takové zatvrzelé, ohavné jednání bez sebemenší známky pokání, pak jdi do háje i se svým evangeliem.“

Tehdy se možná trochu víc podíváte do Písma a zjistíte, že Bůh odplácí. Bůh, který je láska. Tedy, že láska, ano, ta Boží, dokonalá, bezpodmínečná… odplácí.

Já odplatím
Mon 22. 11. 2010

O dávání

Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5:42)

Když u nás ve sboru koluje košíček na sbírky roznášený sličnými hosteskami, má to v sobě jakousi zvláštní příchuť. Říkává se u toho: „Pamatujte, že nedáváme lidem, ale Bohu,“ a tam, v tom „domě Božím“, se nám leckdy zdá, jako by Bůh na naše dary nějak zvlášť shlížel a všímal si jich. I starým Izraelitům se nejspíš zdálo, že dary vložené do chrámové pokladničky jsou dvakrát posvěcené a Hospodin se při jejich přijímání usmívá o něco více než obvykle.

Izraelci navíc měli zdá se přesně vyměřeno, kolik že tomu Bohu stačí, aby byl spokojený. Desátek a ani o chlup víc. Leckterý dnešní křesťan tiše závidí – zdá se mu, že v jeho případě to rozhodně není tak jednoduché…

Podívali bychom se tedy trošku blíže, co Bible učí o dávání: z čeho máme dávat, kdy musíme dát, jestli do této skupiny patří desátky a něco maličko o dobrovolném dávání.

O dávání
Thu 2. 9. 2010

Lepší časy

Je to už nějaký čas, co jsem měl menší rozhovor se svým mladším bráchou a jedna věta z něj mi utkvěla v paměti. „No jo,“ namítal, „jenže Bůh si s tebou zkrátka nesedne někam do místnosti a nebude si s tebou povídat a vysvětlovat.“

„Víš, to právě není pravda,“ opáčil jsem, „Bůh si s tebou sedne a bude vysvětlovat – jako když muž mluví se svým přítelem – necháš-li ho.“

Nu, nevěřil mi, což koneckonců není až tak překvapivé.

Bible však mluví – a to zdaleka ne na nějakém zasutém a nevýznamném místě – o tomtéž. O tom, že přišel Immanuel, Bůh s námi, a že i když odešel k Otci, nenastaly nám nějaké horší a osamocené časy.

Ba naopak, tvrdí, že je tomu přesně opačně.

Podívali bychom se tedy trošku blíž na jeden okamžik, kdy si Bůh sedl do jedné místnosti s několika lidmi, povídal si s nimi a taky, no, vysvětloval.

Aspoň trochu.

Lepší časy
Tue 8. 6. 2010

Blaze milosrdným

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. (Mt 5:7)

Dneska se nebudu snažit psát nějaký sofistikovaný výklad či kázání. Budu vyprávět. To proto, že to nejspíš bude mnohem lepší…

Moje babička prožila téměř celý život v jednom malém městečku v pohraničí. Společně s dědou tam mají takový malinký „statek“ s nějakým tím zvířectvem, kde bydlí snad už odnepaměti. Tedy alespoň od mé nepaměti. Navštěvují zdejší malinký sboreček evangelické církve (o kterém by nejspíš každý řadový člen mé církve prohlásil, že je to sbor mrtvý), a podle toho, co jsem slyšel, je moje babička duší toho malého společenství. Až ona zemře, bude to nejspíš konec i toho sborečku.

Blaze milosrdným