Studnice

…neboť hřích je porušení zákona. (1 J 3:4)

Co se vám vybaví, když se řekne „hřích“? Víte, co to je a proč že se to pánu Bohu tak strašně nelíbí? Nebo se vám někdy zdá, že „hřích“ je jakýsi nejasný pojem s nepříliš ostrými hranicemi, který si každý může přihnout, jak se mu zlíbí?

Často míváme zkreslené představy o tom, co je to hřích, a to i přesto, že nadšeně svědčíváme o tom, že Ježíš z toho… no však ty víš… hříchu vysvobozuje. Už jsem na toto téma slyšel leccos – jak ze strany věřících, tak nevěřících – „hřích je to příjemné, co vám pánbíčkáři nechtějí dopřát“, „hřích je ‘minutí se cíle’, takže když neděláte přesně to, co pro vás Bůh naplánoval, hřešíte” a podobně.

Podívali bychom se tedy společně na to, co je to hřích a jaká je za něj odplata.

Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9:15–16)

Když se budeme zabývat vyvolením, zjistíme, že se věnujeme jednomu z nejurážlivějších učení, jaké se v Bibli vůbec nachází (horší je snad už jen učení o zákonu a milosti). No představte si to, ten Bůh si totiž dovoluje dělat jakési rozdíly mezi lidmi, tomuhle požehnat víc a tomuhle zase míň – a to navíc někdy naprosto bez ohledu na naše (jistě značné) zásluhy a z důvodů, které se nám většinou neobtěžuje oznámit, a když už ano, občas zjistíme, že vůbec neměly co do činění s dotyčným člověkem či jeho skutky. Že třeba požehnal vašemu sousedovi panu Otravnému, a to jen a jen proto, že jeho pra-pra-praⁿ-dědeček byl náhodou král David. A vy, zbožní a oddaní věřící, utřete nos. Zkrátka, přijde nám to nespravedlivé.

Podívali bychom se tedy trochu blíže na to, co Bible učí o vyvolení a jaké z toho pro nás plynou důsledky.

Buď rozhodný a udatný… (Joz 1:6)

Když se blížily Davídkovy druhé narozeniny, řekli jsme si, že jakožto milující rodiče bychom mu měli zakoupit nějaký ten dáreček – no a pro přerostlá batolata se už od stvoření světa nejvíc hodí téměř jakékoli hračky. I vydal jsem se s manželkou i s dítětem do největšího brněnského hračkářství…

…a už to znovu neudělám, tedy aspoň ne do doby, než mrňous trochu povyroste. Jako kdybych držel na vodítku malého vzteklého pejska. „Jé, trrtor,“ (rozumějte, „traktor“), „masinka,“ „motoka“ (za druhé „o“ doplňte „r“) a bohužel i čtyřkolových silničních dopravních prostředků byl takový výběr, že kdybychom ho za použití nemalé síly neodvedli pryč, asi by se v nich přehraboval dodnes. Myslel jsem si, že když půjde s námi, tak si bude moci vybrat něco, co se mu líbí, ale zjistil jsem, že takového rozhodování zkrátka není zatím vůbec schopen.

U malých dětí to chápeme – teprve se musí naučit volit a rozhodovat mezi spoustou různých možností. Ale jak často se to týká i nás dospělých – nejsme schopni se rozhodnout, a když už nějaké rozhodnutí uděláme, často v něm nevytrváme, první nesnáz a obtíž nás až příliš snadno vykolejí z nastaveného kurzu.

Podívali bychom se tedy společně na rady, které nám Bible dává, abychom navždy nezůstali jen pláštěm, který se nechá unášet větrem, ale dokázali pevně stát za svými rozhodnutími. Zde jsou: (1) Nebuď blázen – nech si poradit. (2) Nejednej ukvapeně – buď rozvážný. (3) Neboj se lidí – boj se Boha.

Autorem kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde.

A otec toho chlapce ihned se slzami vykřikl: „Pane, já věřím! Pomoz mé nevíře!“ (Mk 9:24)

Minule jsme se zamýšleli nad cestami, po kterých víra vchází do duše. „Víra je ze slyšení.“ Je mým radostným přesvědčením, že minulou neděli skutečně zavítala k mnohým a že se mohli odhodlat k plné závislosti na Pánu Ježíši Kristu co se týká spásy jejich duše. Každý dobrý pastýř ale ví, že nejpečlivěji by se měl starat o čerstvě narozené beránky, a tak se mi zdálo vhodné, abychom dnešního rána přemýšleli o těch, kdo teprve nedávno uvěřili v Krista, a pokusili se je posílit a pomoci jim ve vážných zkouškách, které často provázejí jejich současný stav, kdy jsou ještě velmi slabí.

Autorem tohoto kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde

Plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, přines s sebou, též knihy a zvláště pergamen. (2 Tim 4:13)

Blázniví lidé občas utrousí nějaké pohrdavé poznámky k drobnostem v Písmu. Diví se, proč je v inspirované knize zmiňována tak maličká záležitost jako plášť, měli by však vědět, že to je jen jedna z mnoha známek toho, že tato kniha pochází od stejného autora jako kniha přírody. Copak v celém stvoření kolem nás nejsou věci, které naše krátkozrakost nazývá maličkostmi? Jakoupak zvláštní hodnotu má sedmikráska na trávníku nebo pryskyřník na louce? V porovnání s burácejícím mořem nebo s věčnými horami se zdají být tak nepatrné! Pročpak má ten prozpěvující ptáček své peří tak nádherně vyšperkované a proč někdo vynaložil tolik pozoruhodného umu na křídla motýlů? Proč tak zvláštní soustrojí pro nohu mouchy nebo neskutečně přesné uspořádání optiky v oku pavouka? Mají snad být takové věci vypuštěny z plánu přírody, protože se mnohým lidem zdají nepatrné? V žádném případě, vždyť nesmírnost božské zručnosti je zřejmá jak v malém, tak ve velkém, a stejně tak je tomu i v Písmu Svatém, ty maličké věci zakonzervované v jantaru inspirace jsou vše jiné, jen ne mimo mísu nebo nemoudré.

Vím totiž, že ve mně (to jest v mém těle), nepřebývá nic dobrého. (Ř 7:18)

Jednou jsem mluvil s člověkem, který zrovna procházel dost těžkou situací. A jak už to tak, když se nám věci sypou na hlavu, bývá, v srdci se nám vyrojí spousta pochybností o Bohu, Jeho spravedlnosti i lásce. „Prosím tě, odkud se to bere?“ ptal se mne ten človíček, zděšený z toho, co všechno se náhle začalo objevovat v jeho srdci a zachvacovalo ho to jako oheň.

Smál jsem se mu (v dobrém ovšem). „Ty nevíš?“ ptal jsem se. „Odpověď máš támhle v tom verši! To jsi ty!“ Ano, ty. Tvá stará, hříšná přirozenost. Sarx.

Když si uvědomíme, kdo říká slova v onom verši, užasneme asi ještě o trochu víc. Tohle „sebehodnocení“ pochází od apoštola Pavla, muže, který by klidně zemřel za lidi, co ho nenáviděli, s těmi, kdo ho ponižovali a měli ho za blázna, jednal tiše a mírně, těžkosti snášel, zlé neodplácel zlým. I on ale věděl, co je ve skutečnosti zač.

Podívali bychom se tedy společně na to, jak moc zkažená je naše stará přirozenost, jak je silná, jak to chce Bůh řešit, co máme dělat my a co se stane, když svou povinnost zanedbáme.

Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11:6)

Když jsem byl ještě malý kluk, měl jsem na kluka jeden poměrně neobvyklý koníček: rád jsem pekl buchty. Bavilo mne to, a tak jsem se občas v sobotu sebral, vzal jsem kuchařku, našel jsem si co nejexotičtější recept a snažil jsem se něco ukuchtit. Docela mi to šlo a maminka byla spokojená, že nemusí na neděli péct sama.

Jenže po čase se v hlavě rodičů vylíhl jeden takový celkem logický nápad: že když už teda peču, tak co takhle dát mi to jako povinnost, abych to za maminku vzal tak nějak napořád, ne jen když se mi bude zrovna chtít.

Opatření mělo ale dva důsledky, jeden chtěný a druhý pravděpodobně nechtěný: ano, pekl jsem buchtu každý týden, ale celá věc se mi jaksi znechutila, už jsem nehledal nové recepty a nijak moc jsem se nesnažil, zkrátka jsem to většinou odbyl tou nejjednodušší buchtou, jakou jsem našel.

Proč? Co se na celé věci změnilo?

Jedna nesmírně podstatná věc: Dokud to bylo dobrovolné, náležela mi za to odměna, ano většinou jen pochvala a vědomí, že je někdo rád, ale i přesto odměna. Jakmile to byla povinnost, žádná odměna už nebyla na pořadu dne, ale pokud jsem nesplnil svou povinnost, následoval trest. A to se na motivaci člověka dost podepíše.

Podívali bychom se tedy skrze brýle odměny a trestu na nejčastěji zmiňované křesťanské činnosti – evangelizaci, modlitbu, čtení Bible a službu.

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1:18)

Když přijde řeč na Boží hněv, míváme před očima jednu ze dvou nejčastějších karikatur Všemohoucího. Ta první si všímá chvil, kdy „ten strašný a krutý Bůh nařídil vybít celý národ“, či „poslal medvědice na ty ubohé výrostky, co se jen trošku posmívali“ a naprosto zanedbává trpělivost a lásku, lásku, která byla ochotná položit svůj život za ty, kdo ji křižovali. Není tedy pak divu, že při takovém pohledu je z Boha krutý tyran, nesnášenlivý nelida vyžívající se v mučení a trápení nebohých a vcelku nevinných lidí.

Ta druhá si zase všímá všech nádherných slov o lásce, ráda připomíná kříž i oběť, která na něm za nás dobrovolně visela, Boží láskyplné a cituplné nitro, něžnost a ochotu, ale zato věnuje pramalou pozornost událostem jako vypálení Sodomy a Gomory či zkáza Jeruzaléma, kdy matky jedly maso svých dětí. Přesto jednu i druhou věc učinil tentýž Bůh, spravedlivý i laskavý, hněvající se i odpouštějící, soudce i dárce milosti.

Podívali bychom se tedy společně na Boží hněv, proč se Bůh vlastně hněvá, na jaké věci se Bůh hněvá, jaký je Jeho hněv, letmo si něco povíme o Jeho soudech na Zemi a nakonec co s tím.

„Abys… bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře.“ (1 Tim 1:18–19)

Tuto Pavlovu výzvu Timoteovi znám již léta. Přesto pro mě byla dlouho spíše než praxí teorií, které jsem příliš nerozuměl. To změnila až zkušenost, kterou jsem prožil na počátku své služby ve Znojmě.

„Křesťany lvům,“ nesl se onen pokřik toho léta opět římským impériem. Ani pod císařem Domiciánem se křesťané neměli o moc lépe, než svého času pod Neronem – i on je nechával pronásledovat, zabíjet a utlačovat a posílal je do vyhnanství.

Není divu, že se v onen čas neslo k nebesům mnoho tichého volání, proseb, zoufalých žádostí, a ano, také pochybností.

Jsou dvě, které v takových časech útočí na křesťanské mysli s obzvláštní zuřivostí. „Skutečně se to Bohu nevymklo z rukou?“ ptá se první, když se dívá, jak je Jeho lid rozháněn a ničen. „Má smysl žít svatý život, když výsledkem jsou jen potíže a těžkosti, které bych jinak neměl?“ naříká druhá a občas ve skrytu závidí svévolníkům, jak si pokojně žijí.

Právě do takových časů a takových otázek posílá Ježíš svému lidu list, který známe jako Janovo Zjevení.

Co je s podivem, posílá ho jednomu vyhnanci, kterého císař vypověděl na ostrov Patmos, vyhnanci, který na onom ostrově nakonec umírá, vyhnanci, kterého měl rád.

A dává odpovědi.