Studnice

„Jak to může Bůh dopustit“ je otázka, kterou dneska slýcháváme docela často. No přece jen, hladomory, války, ale i naše obyčejné sousedské rozbité rodiny, krádeže a podvody – no jak jen může? A člověk se postaví s vyzývavě založenýma rukama a čeká, že se Bůh minimálně omluví.

Jenže to On neudělá. Nemá za co. Biblická odpověď na tuhle otázku v sobě totiž nemá ani trošku z „já vím, já vím, je mi líto, hned to napravím“. Ba ne. Je úplně jiná. A malá ochutnávka článečku od Wilhelma Busche, který se tím zabývá:

Na počátku Třetí říše – tou dobou už jsme dobyli půl světa – byly noviny plné „německé píle, německé síly, německých vojáků a německé hodnotné práce“. Když to později šlo od deseti k pěti, města se topila v troskách a naši hoši umírali po statisících, přicházeli ke mně lidé a ptali se: „Jak to může Bůh dopustit?“

Stále ještě mi v uších znělo: „Německá síla, německá moc…!“ To tedy znamenalo: když se daří, je to naše zásluha. Když se nedaří, může za to milý Bůh.

Pěkné přemýšlení o službě apoštola Pavla, o jeho „misijní strategii“ a plánech, Božím zaopatření a naplnění jeho života. Vřele doporučuji každému, kdo má pocit, že by se měl snažit najít „ten perfektní plán a strategii pro svou službu“. Malá ochutnávka:

Napadlo mne, jaké plány a strategie může mít nemocný člověk ve vězení, často o hladu, vydán povětrnostním živlům. Troufnu si tvrdit, že Pavel poznal, že tím jeho největším misijním stratégem je jeho drahý a milovaný Pán, který mu vždy a znovu dodával sílu.

Nezřídka se stává, že když dva lidé říkají totéž, není to totéž – až příliš často užíváme stejná slova, stejné pojmy, ale myslíme jimi naprosto jiné věci. Odsud potom plyne spousta nedorozumění, předsudků, ba i hádek a hořkých sporů.

O slovo, jehož charakteristiku se tento článek snaží odvodit z Bible, se vedlo sporů jako o málokteré jiné, a na chybném porozumění, co to vlastně je „církev“, se už zakládala kdejaká hloupost. O to víc je podstatné porozumět, co oním slovem míní Písmo a jak se na církev dívá Bůh, a v tom nám může být tato biblická studie dobrým průvodcem.

Když David Wilkerson v roce 1973 prorokoval o celosvětové ekonomické krizi (http://www.tscpul­pitseries.org/…s73vi­si.html), napsal, že „hospodářští odborníci budou bezradní a nebudou moci vysvětlit, oč se vlastně jedná a hlavně, jak tomu čelit.“ Když se dnes člověk podívá na stránky novin, musí mít přesně takový pocit – ten radí to a druhý ono, ale obyčejný člověk nechápe, co že se to vlastně děje.

Nicméně žádná taková krize nikdy nevznikne „jen tak sama od sebe“, vždy jí předchází léta nezodpovědného jednání, které náhle začne sklízet své ovoce. A pokud člověk pochopí podstatu onoho jednání, jsou věci celkem pochopitelné i pro prostého člověka.

Článek, na který vede odkaz, je asi nejlepší vysvětlení toho, co se vlastně děje, jaké jsem našel, srozumitelné i pro člověka, který nemá žádné ekonomické vzdělání. Všechna čest autorovi – myslím si, že umět vysvětlit svou „odbornost“ tak, aby ji pochopil i obyčejný člověk, je cílem a mistrovským kouskem učitelského umění.

Odkaz vede na pěknou knihovničku článků, které napsal Karel Čapek a vycházely následně v novinách. Karel Čapek uměl především nádherně psát, jeho slovní zásoba je skutečně nebývalá a styl vytříbený – jinými slovy se to krásně čte – ale i mnohé postřehy jsou velmi případné, protože to zjevně byl člověk velmi přemýšlivý. Zajímavé článečky jsou například:

• Dvanáctero figur zápasu perem (článek je na jiném webu) – poměrně trefně popisuje „nedovolené chvaty“ při debatách a diskusích o všemožných tématech.
• Národní zvyky
• Romeo a Julie – poněkud „přepracovaný“ příběh o slavných milencích.

Článek uveřejěný na serveru Christianity today, který probírá jednotlivé dobré věci, které můžeme jako křesťané mylně zaměnit za samotné nesení evangelia, a také tak v současné době často děláme. „Pamatuji se,“ píše autor, „že jsem jako malý chlapec jednou na benzínce držel nohu svého táty, jen abych po chvíli zjistil, že noha, kterou držím, není jeho. Bylo mi trapně! Byl to případ záměny totožnosti.“ Článek je v angličtině.

Vynikající esej od Frederica Bastiata, který psal kolem neblaze proslulého roku 1848 ve Francii. Jasně a srozumitelně vysvětluje, k čemupak je zákon, a k čemupak naopak není. Jakákoli podobnost se současnými událostmi rozhodně není čistě náhodná, vždyť i král Šalomoun říkal, že „pod sluncem není nic nového“. Malá ochutnávka:

Solidarita je buď spontánní nebo neexistuje vůbec. Nadekretovat ji znamená zničit ji. Zákon samozřejmě může přinutit člověka, aby se zdržel nepoctivého jednání. Vniveč přijde snaha nutit ho být solidární.

Toto je skutečný příběh holandského misionáře Otto Konniga, který pracoval s rodinou v Indonésii (bývalé holandské kolonii) na ostrově Irian Jaya. Jeho žena vedla malou kliniku a spolu s nimi vyrůstali dva chlapci. Konnigovi prožili mezi domorodci řadu let, ale vyprávění Otty Konniga není jen o domorodcích.

Moc pěkný článeček od pana Závodního Zbyňka o zákonu, který nám Bůh dal. Malá ochutnávka: Dříve jsem se vždy na cokoliv, co Bůh v Bibli přikazuje díval jako na nějakou mříž. Takovou, která mě zavírá do cely křesťanského života. Samé nesmíš a musíš. Dělalo mi docela problémy pochopit, že Pán Bůh je tak nekonečně laskavý a milosrdný a má lidi opravdu rád…, a při tom všechna ta nařízení a zákazy. Jak to tedy je?

Článek z webu Johna G. Reisingera (podle dostupných informací je to nejspíš nějaký baptistický kazatel ze Spojených Států :-), který poměrně jasně a výstižně formuluje, co je to evangelium, a hlavně, proč se k němu nesmí vůbec nic přidávat. Web samotný stojí také za pozornost, zejména proto, že se poměrně úspěšně snaží vysvětlit i celkem složitá učení. Odkaz na celou „Knihovnu Johna G. Reisingera“ je http://www.sou­ndofgrace.com/jgr/. Stránky jsou anglické a kalvinistické.