Studnice

Já vím, já to vím, křičela na všechny strany zvednutá ruka Aničky Novákové, když si Honza sedal se špatně skrývaným znechucením zpátky do lavice. No tak co, nevzpomněl jsem si, drtil mezi zuby, kdo se má taky učit tyhle voloviny – vždyť je to stejně k ničemu.

„To je ale kráva, co?“ naklonil se ke svému sousedovi, když sledoval, jak Nováková pohotově vysypává odpověď na záludnou otázku, která ho nachytala na jeho pěti švestkách. „Nána jedna podlézavá,“ přisadil si, „trapná šprtka.“

A Péťa, jeho soused, měl sice dost rozumu na to, aby uprostřed hodiny, kdy slečna učitelka sledovala ostřížím zrakem každé šustnutí, nezačal spřádat nitky podobné konverzace, ale když došlo na věc, myslel si přesně to samé.

Otravná šprtka.