Kázání a úvahy

Kázání a úvahy

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4,12)

A jestliže je opravdu živé a mocné, pak stojí za to se do něj ponořit, kopat a kutat, aby z něj člověk ten život vydoloval ven. Takže tady najdete právě takové hledání v Božím Slově, někdy kratičké a někdy delší, a snad občas i nějaký ten překlad od lidí daleko slovutnějších, než je moje maličkost.


Thu 24. 10. 2019

Operuji, operuji – pitvám, pitvám

Osobně nechápu, jak může nějaký člověk začít se službou (pokud k ní chce být plně připraven), dokud si není schopen sám přeložit text z řečtiny nebo z hebrejštiny. (Walter C. Kaiser, Směřujme k exegetické teologii)

Zmíněná knížka pana Kaisera je sice poněkud složitější čtení, ale občas se tam najdou i opravdu dobré postřehy. V čem s ním však nesouhlasím zcela zásadně, je výrok uvedený výše – a ani obecně se mi nelíbí přeceňování důležitosti (leckdy naprosto začátečnické) znalosti řečtiny a hebrejštiny pro výklad Bible.

Za prvé jde s prominutím o výkřik kazatele z bohaté země, který má čas věnovat celý týden přípravě jednoho kázání, používat u toho složité diagramy a milion studijních pomůcek. Pro člověka, který vede domácí skupinku nebo menší sbor – a u toho pracuje v běžném zaměstnání – jsou to nároky naprosto nepřiměřené.

Za druhé jsem měl tu čest poznat člověka, který neuměl ani anglicky, natožpak řecky a hebrejsky, a stejně strčil ve znalosti Bible – a hlavně v tom, jak dobře jí rozuměl – do kapsy zatím asi každého, koho jsem potkal nebo slyšel.

Operuji, operuji – pitvám, pitvám
Fri 1. 2. 2019

Jděte a kažte

aneb pár dobrých rad z 10. kapitoly Matouše

„Naše první misijní cesta,“ obrátil se celý natěšený Ondřej na Jakuba. Před chvílí si je zavolal jejich mistr – svých dvanáct – a sdělil jim, že je hodlá zapojit do svého díla. Tedy že mají tak jako on vyrazit na cestu a vyhlašovat, že se přiblížilo nebeské království.

„Já se nejvíc těším na vyhánění démonů a uzdravování nemocných,“ (Mt 10,1) opáčil s rozzářenýma očima Jakub. Jenže to samozřejmě nebylo ani zdaleka všechno. Ba ne. Spíš to probíhalo jako každé druhé vysílání nováčků do terénu – předcházelo tomu řádné školení a spousta dobrých rad, co dělat a čemu se naopak vyhnout.

Jděte a kažte
Thu 14. 6. 2018

Styděl se Ježíš za Otce?

Bůh Starého zákona lidem nařizoval držet otroky, stínat nepřátele, popravovat rouhače a homosexuály a dopouštět se dalších ohavných skutků, jistě, během času lidé zdokonalovali interpretační um, podle něhož určovali, které aspekty biblické morálky lze brát vážně a které ne, a naučili se číst Bibli selektivně a často metaforicky. (Rebecca Goldsteinová, 36 důkazů boží existence)

Mezi starozákonním Hospodinem a Ježíšem z Nového zákona je na první pohled docela dost rozdílů – až tolik, že to lidi někdy vede k podobným prohlášením, jako je to výše uvedené. No jen si to vezměte: Ježíš nikdy neměl v ruce meč a odrazoval učedníky od jeho používání; nikoho nepopravil ani k tomu nevyzýval; nikdy neměl žádného otroka; a když ho chtěli nepřátelé zabít, nepovolal na ně legii andělů, ale vypil hořký kalich až do dna.

Jeden by si myslel, že takový syn se bude za svého starozákonního tatíčka – otrokáře a vrahouna – pořádně stydět a nebude mu moct přijít na jméno. Jenže: vidíme tohle u Ježíše?

Styděl se Ježíš za Otce?
Thu 7. 6. 2018

O homosexualitě

Upřímně – za mých mladých let mi vůbec nepřišlo na mysl, že bychom ještě za mého života mohli dospět do doby, kdy musí křesťanské církve kvůli jiným „křesťanům“ vydávat stanoviska, že rodina jsou máma, táta a děti, a že homosexualita je hřích. Podobně jako za doby Pána Ježíše to bylo tak jasné, že se o tom ani nemluvilo. Jenže když je dlouho klid a blahobyt, lidé vždycky nakonec zvlčí a začnou vymýšlet, co by ještě vyzkoušeli a které „tabu“ by se dalo zrušit – aniž by je napadlo, že taková tabu leckdy existují z velmi dobrých důvodů, prověřených staletími zkušeností.

Podívali bychom se tedy společně na to, co Bible říká (a podotýkám, že hodně jasně) o homosexualitě. Předem varuji, že používá dost ošklivá slova. Na vás, milí čtenáři, tedy bude s chladnou hlavou zvážit, jestli ta ošklivá slova náhodou nepopisují taktéž ošklivou skutečnost.

O homosexualitě
Thu 7. 6. 2018

Dětičky a vraždičky

Na jednom křesťanském rodinném setkání jsem dostal na starosti dětský program a po nějakém tom uvažování jsem se rozhodl postupně probrat s dětmi příběhy z knihy Soudců – o Bárakovi a Debóře, Gedeonovi, Samsonovi, Jiftáchovi a tak.

Z té dětské strany nebyly žádné vážnější námitky. Ono myslete si, co chcete, ale děti mají prostě rády příběhy, kde se bojuje a zápasí, kde se něco děje a kde o něco jde. Ale jeden z rodičů si kladl otázku, jestli je vhodné takové příběhy vyprávět malým dětem. Přeci jen jsou tam občas dost ošklivé podrobnosti jako třeba stanový kolík v palici nebo Samsonovy vypíchnuté oči, o Jiftáchově oběti nemluvě. Trošku legrační bylo, že zrovna jeho děti mě nejčastěji přerušovaly a doplňovaly, a zjevně pro ně většina těch věcí nebyla žádná novinka. Ale když to dáme stranou, zůstane nám tu v podstatě jednoduchá otázka: v Bibli jsou občas vraždičky, je tedy vhodná pro malé dětičky?

Dětičky a vraždičky
Wed 23. 8. 2017

Kde zůstala chlouba?

Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry. (Ř 3:27)

Jeden človíček, kterého si osobně vážím jako věrného a poctivého křesťana, položil během své řeči na konferenci posluchačům sugestivní otázku: „Co je to víra? Je to Boží dar, nebo náš skutek?“ Nu, byla to kalvinistická konference, takže otázka byla řečnická. Správně je to první, že.

Když kázání skončilo, šel jsem ho otravovat. Taky řečnickou otázkou. „Víš co je to falešné dilema?“ vypálil jsem na něj, a když se zatvářil rozpačitě a zjevně čul nějaký podraz, hned jsem pokračoval: „To je, když se tě zeptám, jestli jsou tyhle moje hodinky ručičkové, nebo na baterku. Žádné dilema ve skutečnosti neexistuje – ony jsou obojí a to ‚nebo‘ je tam uměle. Stejné je to i s vírou – Bible říká, že je obojí. Že je to skutek i dar zároveň.“

Podívali bychom se tedy na to, v jakém smyslu je víra skutek, v jakém smyslu je víra dar a nakonec, kde zůstala chlouba.

Kde zůstala chlouba?
Fri 29. 3. 2013

Existují víly?

Nedávno jsem narazil na jeden ateistický článek zabývající se otázkou Boží existence. Jeho autor argumentoval následovně:

Věřící říkávají, že přece nebylo dokázáno, že Bůh neexistuje – a proto, proč v něj nevěřit. Problematičnost této úvahy snad nejlépe ukazuje tzv. vílí argument. Víme jistě že neexistují víly? Je to dokázáno? Lidé v existenci víl dost dlouho skutečně věřili (viz. wiki). Co se stalo, že v jejich existenci věřit přestali? Jaký důkaz jejich neexistence se objevil?

Odpověď je jednoduchá: neobjevil se žádný důkaz jejich neexistence. Jak začal ve společnosti nabývat na významu racionální přístup ke světu, lidé si začali uvědomovat, že vlastně neexistují žádná hodnověrná svědectví o existenci víl (ačkoliv neověřená svědectví existovala). Neexistují po nich žádné stopy, nepotřebujeme je k vysvětlení žádných jevů či úkazů – a logický závěr z toho byl a JE, že tedy víly s největší pravděpodobností neexistují. S absolutní jistotou to však vlastně dodnes nevíme…

Nevím, jestli si toho je autor vědom, ale používá Čapkovu figuru zápasu perem č. 6 jménem „hastroš“: Místo odpůrce, jaký skutečně je, se podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Osobně by mne nikdy ani nenapadlo uvádět podobný argument v otázce Boží existence. Pokud si pročtete Bibli, nikde tam nic takového nenajdete. Kromě toho jaksi vychází z nevyřčeného axiomu, že důkazů pro existenci víl je asi tolik, kolik je důkazů pro existenci Boha – což je tvrzení velmi hrubě nepravdivé.

Rád bych tedy přispěl pár poznámkami k otázce „dokazatelnosti“ Boží existence – podle toho, co vidím, co jsem slyšel a co znám. A možná dojde i na víly.

Existují víly?
Tue 19. 2. 2013

Nemůžu si odpustit

Třináctiměsíční manželství Carla a Sally bylo vždycky přinejlepším vratké. Jednoho dne Sally zjistila, že je těhotná. Nechtěla přerušit svou kariéru právničky a také se obávala mateřství, takže šla potají na potrat. Když to Carl o rok později zjistil, vybuchl a odešel z domu. Nakonec se rozvedli.

Sally potkáte o pět let později. Mezitím uvěřila v Ježíše Krista. Ale pořád zápasí s jednou zásadní překážkou. „Vím, že mi Bůh odpustil, že jsem zabila své dítě,“ vysvětluje, „ale já prostě neumím odpustit sama sobě.“ Co byste jí řekli?

Vypůjčil jsem si úvod z malé knížečky od CCEF na stejné téma, ale dál už budu pokračovat sám. Tahle otázka totiž vůbec není neobvyklá a umí být velmi bolavá. Chtěl bych na Sallyině příkladu ukázat, že ona ani nikdo jiný na zemi nemá problém si odpustit, s čím má Sally skutečný a vážný problém, jak ho ona i mnoho jí podobných lidí na zemi zkouší řešit – a nefunguje to – a nakonec, jak ho řešit má.

Nemůžu si odpustit
Tue 19. 2. 2013

Jak najdu tu správnou církev?

Jeden můj přítel mi před časem říkal, že mu chodí docela dost dopisů od lidí, kteří by chtěli doporučit nějakou církev. A že moc neví, jestli a jak má na podobné dotazy odpovídat. Říkal jsem si, nač to upejpání? Člověk do podobné situace potřebuje povzbuzení a navíc mám zato, že v tomhle případě lidé často opakují několik zásadních chyb – neví, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou.

Jenže pak jsem se dostal k človíčkovi, který řešil tu samou věc. Hledal církev. Společenství. Trápilo ho, že žádné stálé nemá. A já jsem viděl, že mu v danou chvíli nemám co říct. Že nic z toho, co jsem měl k danému tématu připravené v hlavě, nijak nepomůže téhle utrápené duši.

Chtěl bych tedy k danému tématu přistoupit s o něco větší dávkou pokory, i když si stále myslím, že je třeba o něm mluvit. Lidé dnes říkají: „Už žádnou církev, budu sám za sebe,“ – a mám zato, že dělají chybu. Navíc nemám žádný mustr ani deset kroků, kterak tu pravou církev najít. Ale rád bych poukázal na dvě hlavní chyby, které dnes v téhle věci lidé dělají, a snad i trochu povzbudil ty, kdo zrovna společenství hledají.

Jak najdu tu správnou církev?
Tue 7. 8. 2012

O křtu Duchem svatým

Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým. (Mk 1:8)

Bible v Novém zákoně mluví celkem o dvou křtech: křtu vodou a křtu Duchem svatým. Ten první je na základě vyznání osobní víry v Ježíše a na znamení, že starý člověk byl pohřben a začíná nový život. Ten druhý Ježíš popisuje slovy: „Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (L 24:49) – což se nakonec stalo o Letnicích. Nejde tedy o nutnou podmínku ke spasení, ani to z učedníků neudělalo nějaké polobohy, kteří od té doby už nikdy a nijak nehřešili (z Bible víme, že hřešili), ale o výzbroj k boji a k dílu.

Je mi jasné, že některým milým čtenářům těchto stránek teď trochu šlápnu na kuří oko, neb byli leckdy vyučeni, že níže uvedené učení uvařil v peklíčku v kotlíčku sám Satan – a na rovinu, dnešní charismatické a letniční sbory nebývají nijak extra přesvědčivým svědectvím o opaku. Zároveň chci ale ukázat, že jsem si to všechno nevycucal z prstu ani nezjistil na nějakém „duchovním tripu“ do desátého nebe, ale vše je poměrně jasně zapsáno v té samé Bibli, jakou máte doma i vy.

Podívali bychom se tedy společně k čemu je křest Duchem svatým, proč je někdy v tzv. „letničních“ sborech hůř než v tradičních, jaká jsou jeho znamení a jak ho přijmout.

O křtu Duchem svatým