Studnice

Pověz mi, kam se půjdeš podívat, když budeš hledat ty nejztracenější lidi na Zemi, ty, kteří bloudí po světě beze světla, snad již skoro bez naděje? Bude to na ulice, kde někdy vídáš ležet bezdomovce? Že by snad právě tihle lidé, kteří již nemají často ani vůli vydělávat si vlastní rukou na obživu, ba, často ztratili všechnu svou sebeúctu, a žijí jen ze dne na den jako zvířata?

Nebo snad půjdeš hledat mezi partu narkomanů, kteří své životy utápí v beznaději a nejistotě, to jediné, co jim ještě na světě dělá radost, je pro ně zároveň i jistou smrtí, upírem na žilách, který z nich pomalu vysává život?

Příliš smělá jsou vaše slova proti mně, praví Hospodin. Ptáte se: „Co mluvíme proti tobě?“ Říkáte: „Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně? Proto za šťastné pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha, a přece uniknou.“ (Mal 3:13–15)
Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest, a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11:6)
Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane, je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí. (Jk 1:6–8)

Jedna má kamarádka mi nedávno říkala nádherné úsloví: „Žena neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane.“ Nutno říci, že se přitom od ucha k uchu smála. Obávám se ale, že s křesťany je to velmi často podobně, a to zejména co se týká Boží blízkosti. Alespoň jsem získal takový dojem. Křesťan neví, co chce, ale bude se trápit, užírat, a dychtit, dokud to nedostane. Zkusili bychom se tedy podívat co je to Boží blízkost, a pak také jak ji získat.

Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (1 Kor 1:21)

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země pak byla pustá a prázdná, ale už i ona sama vysílala do okolní temnoty jeden jasný signál: Mě někdo stvořil! Ono totiž i malé dítě ví, že hromady kamenů nevzniknou jen tak z nicoty, že by se prostě najednou „přihodily“. Pak ale Bůh k té pusté Zemi něco přihodil. A to něco je tak úchvatná záležitost, že snad každý človíček občas stojí bez dechu, když obdivuje všechnu tu nádheru.

Kdybych totiž mluvil jazyky lidí i andělů, mohl bych opravdu krásně znít. Nesnil jsi někdy o tom, jaké by to bylo mít jazyk básníka, hovořit slova jako Šalomoun král, nebo stát jako Cicero před císaři bez bázně a hany? Ano, a přesně jako Cicero mohl bys bez lásky skončit. On se učil hovořit za šumu vln, cvičil a cvičil, aby ho bylo slyšet, aby jeho řeč byla dokonalá. Stal se dokonalým dunícím kovem a řinčícím zvonem. Byl nádherný. Jeho slova dodnes zní staletími, a lidé opěvují nádheru tohoto zvonu. Ale bez lásky nic nebyl. Nádherná řeč a slova zurčící jako pramínky vod. Ale malé „s láskou“ je před Bohem větší.

Do tmy zazářil najednou paprsek světla. Jak sladké bylo, jak mu najednou připadalo něžné a nádherné. Světlo! Když jsme jím každodenně obklopeni, koupeme se v jeho záři, připadá nám někdy tak obyčejné, tak nezajímavé, ale tam, v té jeskyni, tam má svoji cenu nevyčíslitelnou.

Ještě stále klopýtal ve tmě, že skoro ani neviděl na krok, světla bylo zatím příliš málo, aby mu svítilo byť i pod nohy. Ale měl směr. Jak dlouho tady bloudil už ani nevěděl, ale po tak dlouhé době si byl jist jednou věcí. To světlo musí odněkud přicházet. To nemůže být jen tak. Když ne průchod ven, tak snad aspoň nějaký průzor, který by mu ukázal, kudy dál.

„Nikdy víc, Pane, prosím, už nikdy víc,“ volal tiše v myšlenkách k nebesům. Kolem stáli ostatní lidé, proto zůstal tichý, i když jeho srdce by volalo hlasitě. Lidé jako on. „Mají tam ty stejné boje?“ ptával se někdy sám sebe, „nebo jsem to jen já?“

Občas zdají se být v životě dny, kdy člověk stojí na rozcestí. Jedna cesta vlevo, druhá vpravo, obě se zdají být skoro stejně dobré. Kudy teď? Někdy moudří lidé říkají: „Hle, nezáleží na tom, kterou cestou se dáš, vždyť Hospodin bdí nad tvým životem, on už si to ohlídá.“ Pravdou je, že záleží. Ano, mnoho záleží na tom, kterou cestou se dáš. „Ještě chvíli půjdu touhle křivou, a pak se hned vrátím,“ říkává přestupník kousek od místa své zkázy. „Tak já si hodím mincí,“ říká si hlupák, aby snad nemusel o své cestě rozvažovat. Není třeba říkat, že takové mince prodává vždy kolega Murphy, a to i v případě, že na nich je veliký nápis: „In God we trust.“. Záleží. Velmi záleží.

Poté, co nepokojné srdce přijalo učení o vykoupení a pochopilo onu velikou pravdu, že jsme spaseni skrze víru v Pána Ježíše, bývá často těžce sklíčeno pocitem neschopnosti dělat to, co je dobré. Mnoho lidí volá: „Nejsem schopen nic dělat!“ Neříkají to jako výmluvu, ale je to pro ně břemeno, které musí nést každý den. Činili by dobro, jen kdyby mohli. Každý z nich může s čistým svědomím prohlásit: „Chtít, to dokážu, ale činění toho dobrého nenacházím.“ (Ř 7:18)