Na správné cestě?
Občas zdají se být v životě dny, kdy člověk stojí na rozcestí. Jedna cesta vlevo, druhá vpravo, obě se zdají být skoro stejně dobré. Kudy teď? Někdy moudří lidé říkají: „Hle, nezáleží na tom, kterou cestou se dáš, vždyť Hospodin bdí nad tvým životem, on už si to ohlídá.“ Pravdou je, že záleží. Ano, mnoho záleží na tom, kterou cestou se dáš. „Ještě chvíli půjdu touhle křivou, a pak se hned vrátím,“ říkává přestupník kousek od místa své zkázy. „Tak já si hodím mincí,“ říká si hlupák, aby snad nemusel o své cestě rozvažovat. Není třeba říkat, že takové mince prodává vždy kolega Murphy, a to i v případě, že na nich je veliký nápis: „In God we trust.“. Záleží. Velmi záleží.
Nebýt si jistý svou cestou vždy vyústí v jediné. Člověk se zastaví. Ó, kdyby znal cestu, kdyby si byl jistý, třebas by vedla přes poušť, hory, řeky, to by šel. Zná cíl, ví, kam jde, a třeba ho tam na konci čeká teplo rodinného krbu. A tak se brodí vánicí, zahalí si tvář, když jde proti větru, ale jde. Ne tak ten, kdo neví. Člověk, který si není jistý svojí cestou, stojí. Možná udělá krok jednou cestou, a pak se zase zastaví, dívajíce se na druhou. Říká si: „Co když se spletu, co když půjdu špatnou cestou?“ Ne, nebývá to blázen, aby si řekl, že na tom přeci nezáleží, vždyť tahle jako tahle přeci vedou do Říma. Ale neví. A tak stojí, a bojí se udělat více jak pět kroků jakoukoli z cest. Co kdyby to přeci jen byla ta špatná?
Do toho dne přichází Otec za svými dětmi s jednoduchými slovy: „Jak je tomu s mužem, jenž se bojí Hospodina? Ukáže mu cestu, kterou si má zvolit.“ (Ž 25:12). On odpovídá otázkou. Víš, jak je to s mužem, který se bojí Hospodina? On mu už ukáže. Na rozcestí v životě Božího dítěte přichází ještě jeden. Má ruce probodené, a srdce laskavé nad jiné. Boží dítě už tam není samo. Proč přišel? Snad se pokochat nejistotou svého milého? Ani omylem. Přišel ukázat cestu. „Ó, já nejsem schopný poslouchat, co mi říká,“ sténá srdce člověka. A o tom se tu něco píše? Já tu čtu, že On ji ukáže všem, kdo se ho bojí. Mohou být klidně i hluchoněmí a na pokraji smrti. Ale ukáže.
„Ó, já se Boha málo bojím,“ volá druhý. Aha, a proto se tolik bojíš, že bys snad mohl jít po špatné cestě? Proto tolik přemýšlíš, jestli náhodou nejdeš po cestě, kterou si ten Svatý na nebesích neoblíbil? Zdá se mi, že tady něco nehraje. Buď máš rozdvojenou osobnost, nebo jen hledáš důvody, proč by Bůh neměl dodržet, co slíbil.
On dodrží. Byly v mém životě křesťana chvíle, kdy jsem si nebyl jistý, že jdu správně, a pochybnosti se na mě valily jako vlny na pobřeží při tajfunu. Bičovaly mě a ničily. „Kudy by tě z toho Bůh mohl dostat,“ ptaly se, a také „tak jestli je to Boží cesta, tak proč se ti zdá, že je tak daleko?“ Přesto, přes všechny ty vlny, přes každou, která mě i povalila na záda, věděl jsem, kudy mám jít. On byl věrný, dostál tomu, co slíbil. Jak je tomu totiž s mužem, který se nebojí Hospodina? Nu, nestará se, že by snad Hospodin mohl mít zájem na jeho cestě, že by k ní snad také chtěl něco říci.
Tedy to slovo stojí pevně. Stojí jako skála, a Kristus sám říká, že dřív pomine nebe a země, než by pominulo jediné Jeho slovo. Bude si za ním stát. Ty budeš vědět, kudy máš jít, volá přes propasti věků, budeš, protože Bůh je stále stejný. Jedinou otázkou je potom, zdali půjdeš. To už toto slovo neřeší. Ale budeš vědět. Vždy. Bez výjimky.
Poslední otázkou zdá se být: „A co když je to celou dobu On, co když se mi snaží vší svou mocí říct, že jdu špatně? Však znám své proradné srdce!“ Dobře, pojďme odmaskovat i tuhle otázku. Jak často člověk volá: „Nemohu!“ místo aby volal: „Nevěřím!“ Jak logické. Zatímco „nemohu“ se dá ve vlastních očích ospravedlnit, „nevěřím“ je přeci hřích. A tak i tady. Jak je to ve skutečnosti? „Ty, Bože, nemáš moc mi ukázat, že jdu špatně.“ Ano, to je skutečné volání našeho srdce. Ty, Bože, na to nemáš.
Ale jestli ne On, kdo tedy potom? Ty? Nemyslím. Jestliže to nedokáže Všemohoucí, jak to asi uděláš Ty? Pak člověk pobíhá sem a tam, po nocích nespí, přemýšlí a probírá všechny varianty, a úplně zapomněl na to, že pokud mu Spasitel neotevře oči, stejně na nic nepřijde. Ano, je to vskutku tak! My všichni jsme jako bezmocné děti, úplně závislé na našem Otci v nebesích, který má moc nás udržet na správné cestě. Jak může malé dítě pečlivě rozvážit, která cesta je pro něj ta správná, jestliže jeho rodič není schopen mu ji ukázat? Jestliže není schopen mu vysvětlit, kudy se má dát a proč? Jak by mohlo! Vždyť nic nezná!
A tak i tady, i v této otázce, člověk nakonec musí „všechnu svou starost vložit na Něj, protože Jemu na Tobě záleží“. Mohlo by to tak být, že Bůh bojuje proti Tobě? Ó ano, mohlo. Ale i kdyby, tak já musím v pokoji očekávat na Hospodina, že mi zjeví. Ne proto, že by mi nezáleželo na mojí cestě, ale proto, že záleží. Ale i přesto, že záleží, nemohu smýšlet výš, než mi přísluší, nemohu si myslet, že já tu správnou cestu poznám, nebyl-li Bůh schopen mi ji ukázat tak, abych to pochopil.