Vítej, poutníče. Odlož si svou hůl a setřes prach ze svých šatů, tady si můžeš odpočinout. Kéž by se Ti tyto stránky staly takovou studnicí vody živé, abys mohl pít a už nikdy nemít žízeň. To bych Ti z celého srdce přál.


Thu 14. 6. 2018

Styděl se Ježíš za Otce?

Bůh Starého zákona lidem nařizoval držet otroky, stínat nepřátele, popravovat rouhače a homosexuály a dopouštět se dalších ohavných skutků, jistě, během času lidé zdokonalovali interpretační um, podle něhož určovali, které aspekty biblické morálky lze brát vážně a které ne, a naučili se číst Bibli selektivně a často metaforicky. (Rebecca Goldsteinová, 36 důkazů boží existence)

Mezi starozákonním Hospodinem a Ježíšem z Nového zákona je na první pohled docela dost rozdílů – až tolik, že to lidi někdy vede k podobným prohlášením, jako je to výše uvedené. No jen si to vezměte: Ježíš nikdy neměl v ruce meč a odrazoval učedníky od jeho používání; nikoho nepopravil ani k tomu nevyzýval; nikdy neměl žádného otroka; a když ho chtěli nepřátelé zabít, nepovolal na ně legii andělů, ale vypil hořký kalich až do dna.

Jeden by si myslel, že takový syn se bude za svého starozákonního tatíčka – otrokáře a vrahouna – pořádně stydět a nebude mu moct přijít na jméno. Jenže: vidíme tohle u Ježíše?

Styděl se Ježíš za Otce?
Thu 7. 6. 2018

O homosexualitě

Upřímně – za mých mladých let mi vůbec nepřišlo na mysl, že bychom ještě za mého života mohli dospět do doby, kdy musí křesťanské církve kvůli jiným „křesťanům“ vydávat stanoviska, že rodina jsou máma, táta a děti, a že homosexualita je hřích. Podobně jako za doby Pána Ježíše to bylo tak jasné, že se o tom ani nemluvilo. Jenže když je dlouho klid a blahobyt, lidé vždycky nakonec zvlčí a začnou vymýšlet, co by ještě vyzkoušeli a které „tabu“ by se dalo zrušit – aniž by je napadlo, že taková tabu leckdy existují z velmi dobrých důvodů, prověřených staletími zkušeností.

Podívali bychom se tedy společně na to, co Bible říká (a podotýkám, že hodně jasně) o homosexualitě. Předem varuji, že používá dost ošklivá slova. Na vás, milí čtenáři, tedy bude s chladnou hlavou zvážit, jestli ta ošklivá slova náhodou nepopisují taktéž ošklivou skutečnost.

O homosexualitě
Thu 7. 6. 2018

Dětičky a vraždičky

Na jednom křesťanském rodinném setkání jsem dostal na starosti dětský program a po nějakém tom uvažování jsem se rozhodl postupně probrat s dětmi příběhy z knihy Soudců – o Bárakovi a Debóře, Gedeonovi, Samsonovi, Jiftáchovi a tak.

Z té dětské strany nebyly žádné vážnější námitky. Ono myslete si, co chcete, ale děti mají prostě rády příběhy, kde se bojuje a zápasí, kde se něco děje a kde o něco jde. Ale jeden z rodičů si kladl otázku, jestli je vhodné takové příběhy vyprávět malým dětem. Přeci jen jsou tam občas dost ošklivé podrobnosti jako třeba stanový kolík v palici nebo Samsonovy vypíchnuté oči, o Jiftáchově oběti nemluvě. Trošku legrační bylo, že zrovna jeho děti mě nejčastěji přerušovaly a doplňovaly, a zjevně pro ně většina těch věcí nebyla žádná novinka. Ale když to dáme stranou, zůstane nám tu v podstatě jednoduchá otázka: v Bibli jsou občas vraždičky, je tedy vhodná pro malé dětičky?

Dětičky a vraždičky
Fri 1. 12. 2017

Dnes se vám narodil

Matouši, můj synu,

nejspíš se divíš, proč ti najednou posílám dopis. Ano, přiznávám, že za ta léta, co pobýváš v Kafarnaum, jsem ti neodpověděl na jediný list. Nerozešli jsme se tehdy dvakrát v dobrém a já jsem nedokázal zapomenout.

Ale proč ti píšu: Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a zrovna teď zavítalo do mého domu. Nedával jsem pozor a na ulici mě ošklivě srazil a pokopal kůň. Mám zlámaných mnoho kostí, i teď, když ti píšu, se kroutím v bolestech, a lékaři mi nedávají mnoho času.

Dnes se vám narodil
Mon 18. 9. 2017

Zítra vpodvečer přijde konec světa

Článeček píšu jako reakci na zapůjčenou knihu Vytržení od Sergeje Miháľa, ale spíš než abych psal konkrétní recenzi, chtěl bych se trochu obecněji dotknout tohoto typu literatury jako celku.

Když jsem byl ještě nevěřící, jednou se mi dostala do ruky útlá knížečka, jejíž autor se snažil „napasovat“ proroctví ze Zjevení na současné události. Číslo 666 podle něj označovalo Lenina a tak. Ale jedna věc mě tam hluboce zaujala: „Víte, jak se řekne ukrajinsky Pelyněk?“ argumentoval autor u výkladu o stejnojmenné hvězdě spadlé z nebe ze Zjevení 8,11. „Černobyl.“

Chtě nechtě to na mě zapůsobilo. Na rozdíl od spousty kázání to mělo dvě věci, které kázáním zhusta chybí: bylo to přesvědčivé a bylo to aktuální. „Tý vado, v Bibli se fakt před několika tisíciletími předpověděly takové věci?“ myslel jsem si. „No tak to je bomba!“

Dnes je mi jasné, že se autor spletl – i kdyby se pelyněk skutečně ukrajinsky řekl černobyl. Jakkoli velká to byla katastrofa, rozhodně neotrávila třetinu vod na zemi.

Zítra vpodvečer přijde konec světa
Wed 23. 8. 2017

Kde zůstala chlouba?

Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry. (Ř 3:27)

Jeden človíček, kterého si osobně vážím jako věrného a poctivého křesťana, položil během své řeči na konferenci posluchačům sugestivní otázku: „Co je to víra? Je to Boží dar, nebo náš skutek?“ Nu, byla to kalvinistická konference, takže otázka byla řečnická. Správně je to první, že.

Když kázání skončilo, šel jsem ho otravovat. Taky řečnickou otázkou. „Víš co je to falešné dilema?“ vypálil jsem na něj, a když se zatvářil rozpačitě a zjevně čul nějaký podraz, hned jsem pokračoval: „To je, když se tě zeptám, jestli jsou tyhle moje hodinky ručičkové, nebo na baterku. Žádné dilema ve skutečnosti neexistuje – ony jsou obojí a to ‚nebo‘ je tam uměle. Stejné je to i s vírou – Bible říká, že je obojí. Že je to skutek i dar zároveň.“

Podívali bychom se tedy na to, v jakém smyslu je víra skutek, v jakém smyslu je víra dar a nakonec, kde zůstala chlouba.

Kde zůstala chlouba?
Fri 28. 7. 2017

Falešné arminiánské evangelium?

Chtěl bych touto cestou zareagovat na článeček ze Zápasu o duši 129 s názvem Není jiné evangelium. Podotýkám, že mezi kalvinisty mám jinak spoustu dobrých známých i přátel, ale v tomto případě se mi už trochu otvírala kudla v kapse.

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

Rád bych na prvním místě vyjasnil, že pokud jde o evangelium, jsem taktéž poměrně „netolerantní“, a ještě to drze přiznám. Protože tady jde o život – a to o ten věčný.

Nesmím k němu nic přidávat, vždyť apoštol Pavel říká, že i když se k tomu přidá prosté „no a navíc se ještě musíte nechat obřezat“, ruší se tím základní myšlenka spasení jedině z milosti. A nesmím z něho ani nic ubírat. Třeba dneska se nám tam moc nehodí pokání, protože „Ježíš tě miluje a má plán pro tvůj život“ zní líp bez toho otravného „ale musíš udělat pokání a začít ho poslouchat“ – a pokud ne, je tam ještě otravnější doložka o soudu a věčném trestu.

A vlastně právě proto u čtení tohoto článečku ze ZoDu švýcarská kudla v mojí kapse poněkud poskakovala.

Falešné arminiánské evangelium?
Fri 28. 3. 2014

Co máš, co jsi nedostal?

Nesmím přijít nepřipravený. Už ani nevěděl, jestli spí nebo bdí, co je skutečnost a co jen sen. Horečka vystoupala vysoko nad jakoukoli únosnou mez. Věděl, že se kolem něho míhají sluhové a služebné, přikládají mu cosi na rozpálené čelo, že se u jeho lože střídají zaklínači a každý zkouší své kejkle, občas zaslechl matčin ustaraný hlas a tichou odpověď Anchesenamon, ale vše mu splývalo v jeden dlouhý, zmatený a šílený sen.

Neví, co mají dělat, probleskovala mu horečnatými stavy jediná myšlenka. Neví, co se mnou mají dělat. Umřu tady. Nedokážou mi pomoct. A pak přísný hlas babičky Teje: „Nesmíš přijít nepřipravený.“

Ne. Nepřijde. Až položí na Anupovy váhy vše, co si přinese s sebou, uslyší Usire velikou ránu, jak jeho miska narazí na zem – i kdyby tam ten starý šakal položil místo peříčka kámen.

Jen nesmí zapomenout na nic důležitého…

Co máš, co jsi nedostal?
Fri 28. 3. 2014

Výprava do Vyšších Hádanic

Kristýnka ležela v posteli a měla opravdu špatnou náladu. A to se na dnešní den tolik těšila. Maminka svolila, že k ní smí přijít na návštěvu její nejlepší kamarádka Julie a budou si spolu moci celé odpoledne hrát.

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Kristýnka jen na chvilku odběhla z pokoje, aby vyžebrala nějakou sladkost od maminky, a Julie si pro sebe mezitím zabrala jejího oblíbeného plyšáka Pufa.

„Ale s tím jsem si hrála já,“ vykvikla, jakmile ho uviděla v Juliinných prackách.
„Jenže jsi ho položila a odešla jsi pryč,“ opáčila neméně pohotově Julie.
„No to je tedy skvělé,“ ucedila Kristýnka a nasadila svůj nejublíženější obličej, „tak já si na chvilku odejdu a ty mi ho hned sebereš. To jsi teda pěkná kamarádka.“

Výprava do Vyšších Hádanic
Tue 18. 6. 2013

Dobyvatel města

Jedním z nejlepších vojevůdců Gileadu v době největšího rozmachu říše byl Iverin řečený „Pouštní zhouba“. Jeho pouštní tažení vešlo do dějin jako legendární. S poměrně malou jednotkou nastražil sérii léček na mnohem větší rábskou armádu a po jejím naprostém rozprášení pochodoval den a noc a těsně před úsvitem znenadání přepadl Rist. Přední řady jeho vojska byly prý oblečeny do rábských uniforem a za mlžného jitra si obránci rozdíl uvědomili příliš pozdě. Říše se tak vyhnula dlouhému obléhání s velmi nejistým výsledkem. Ohledně jeho role při obléhání Rábu však panují mezi historiky rozpory…

„Je to rapl,“ seržant Nob si uplivnul do písku a úkosem pohlédl na zelenáče, který zůstal stát s otevřenými ústy. „Jednou nás všechny zabije, uvidíš.“
„Pane, se vší úctou…“ začal Danu.
„Nech si ty pány, cucáku,“ přerušil ho Nob. „Za chvíli spolu budem polykat písek a cedit krev, tak si můžeš zdvořilosti odpustit. Pro tebe Nob. Esli trváš na hodnostech, tak seržant Nob.“
„Seržante,“ opáčil po chvíli trapného ticha Danu. „Iverin má v říši tu nejlepší pověst. Všichni říkají, že to, co udělal u Ristu a předtím, bylo naprosto geniální.“
„Ale jó, vo tom žádná, chlapče,“ seržant mávnul rukou a začal se hrabat v batohu. „Chytrej, to von je. Jako pouštní kočka. Ale je to rapl. Myslí si, že vyhrávat je ta nejdůležitější věc na světě a že musí vždycky vyhrát právě on – a to nás jednou všechny zabije.“

Dobyvatel města