Vítej, poutníče. Odlož si svou hůl a setřes prach ze svých šatů, tady si můžeš odpočinout. Kéž by se Ti tyto stránky staly takovou studnicí vody živé, abys mohl pít a už nikdy nemít žízeň. To bych Ti z celého srdce přál.


Fri 12. 7. 2019

Mnoho snů

Už jako dítě rád bych našel poklad,
prozkoumal vesmír i hlubiny všech vod,
pro uši tvé hrál tisíc krásných sonát
a mořem snů se plavil bez nehod.

V rozpuku sil já chtěl jsem moc a slávu,
nad stromy čnít a v obdivu se slunit,
zas dívku krásnou – ne tu starou bábu! –
bych moh’ se topit v milování tůni.

Mnoho snů
Fri 12. 7. 2019

Nezávidí tvoje oči?

„Je brzy ráno, ale sluníčko už slušně připaluje, a na prašném tržišti postává několik mužů, kteří shánějí nějakou práci. Jakoukoli. Spousta z nich žije z ruky do úst – jestli si dnes nevydělají svůj denár, k večeři budou suché podpopelné placky, nebo taky nic.“

Aneb malá divadelní hra z Matouše 20.

Nezávidí tvoje oči?
Fri 1. 2. 2019

Amputace

Dovolil jsem si sepsat malé zabečení řadové ovečky k současným patáliím v BJB, tedy k prohlášení pěti sborů o vystoupení a následnému prohlášení výkonného výboru. Ne že bych si dělal velké naděje, že jeden článeček poměrně nového, bezvýznamného člena může celou situaci zvrátit. To těžko. Těžko zvrátit všechny ty předchozí roky, nahromaděná ostrá slova, nesouhlas s tím, co bylo i nebylo řečeno, vzrůstající podezíravost, a dokonce i nějaké ty pomluvy, které – jak už to v takových případech bývá – občas létají z jedné i z druhé strany.

Na obou stranách mám však známé a přátele, takže mi to prostě není jedno. A navíc bych chtěl mít i před Bohem klidné svědomí, že jsem aspoň udělal, co se dalo. Je mi jasné, že ze svého omezeného pohledu nemůžu postihnout celou složitost situace – ale snad si aspoň můžu trošku zabečet.

Bé bé.

Amputace
Fri 1. 2. 2019

Jděte a kažte

aneb pár dobrých rad z 10. kapitoly Matouše

„Naše první misijní cesta,“ obrátil se celý natěšený Ondřej na Jakuba. Před chvílí si je zavolal jejich mistr – svých dvanáct – a sdělil jim, že je hodlá zapojit do svého díla. Tedy že mají tak jako on vyrazit na cestu a vyhlašovat, že se přiblížilo nebeské království.

„Já se nejvíc těším na vyhánění démonů a uzdravování nemocných,“ (Mt 10,1) opáčil s rozzářenýma očima Jakub. Jenže to samozřejmě nebylo ani zdaleka všechno. Ba ne. Spíš to probíhalo jako každé druhé vysílání nováčků do terénu – předcházelo tomu řádné školení a spousta dobrých rad, co dělat a čemu se naopak vyhnout.

Jděte a kažte
Thu 14. 6. 2018

Styděl se Ježíš za Otce?

Bůh Starého zákona lidem nařizoval držet otroky, stínat nepřátele, popravovat rouhače a homosexuály a dopouštět se dalších ohavných skutků, jistě, během času lidé zdokonalovali interpretační um, podle něhož určovali, které aspekty biblické morálky lze brát vážně a které ne, a naučili se číst Bibli selektivně a často metaforicky. (Rebecca Goldsteinová, 36 důkazů boží existence)

Mezi starozákonním Hospodinem a Ježíšem z Nového zákona je na první pohled docela dost rozdílů – až tolik, že to lidi někdy vede k podobným prohlášením, jako je to výše uvedené. No jen si to vezměte: Ježíš nikdy neměl v ruce meč a odrazoval učedníky od jeho používání; nikoho nepopravil ani k tomu nevyzýval; nikdy neměl žádného otroka; a když ho chtěli nepřátelé zabít, nepovolal na ně legii andělů, ale vypil hořký kalich až do dna.

Jeden by si myslel, že takový syn se bude za svého starozákonního tatíčka – otrokáře a vrahouna – pořádně stydět a nebude mu moct přijít na jméno. Jenže: vidíme tohle u Ježíše?

Styděl se Ježíš za Otce?
Thu 7. 6. 2018

O homosexualitě

Upřímně – za mých mladých let mi vůbec nepřišlo na mysl, že bychom ještě za mého života mohli dospět do doby, kdy musí křesťanské církve kvůli jiným „křesťanům“ vydávat stanoviska, že rodina jsou máma, táta a děti, a že homosexualita je hřích. Podobně jako za doby Pána Ježíše to bylo tak jasné, že se o tom ani nemluvilo. Jenže když je dlouho klid a blahobyt, lidé vždycky nakonec zvlčí a začnou vymýšlet, co by ještě vyzkoušeli a které „tabu“ by se dalo zrušit – aniž by je napadlo, že taková tabu leckdy existují z velmi dobrých důvodů, prověřených staletími zkušeností.

Podívali bychom se tedy společně na to, co Bible říká (a podotýkám, že hodně jasně) o homosexualitě. Předem varuji, že používá dost ošklivá slova. Na vás, milí čtenáři, tedy bude s chladnou hlavou zvážit, jestli ta ošklivá slova náhodou nepopisují taktéž ošklivou skutečnost.

O homosexualitě
Thu 7. 6. 2018

Dětičky a vraždičky

Na jednom křesťanském rodinném setkání jsem dostal na starosti dětský program a po nějakém tom uvažování jsem se rozhodl postupně probrat s dětmi příběhy z knihy Soudců – o Bárakovi a Debóře, Gedeonovi, Samsonovi, Jiftáchovi a tak.

Z té dětské strany nebyly žádné vážnější námitky. Ono myslete si, co chcete, ale děti mají prostě rády příběhy, kde se bojuje a zápasí, kde se něco děje a kde o něco jde. Ale jeden z rodičů si kladl otázku, jestli je vhodné takové příběhy vyprávět malým dětem. Přeci jen jsou tam občas dost ošklivé podrobnosti jako třeba stanový kolík v palici nebo Samsonovy vypíchnuté oči, o Jiftáchově oběti nemluvě. Trošku legrační bylo, že zrovna jeho děti mě nejčastěji přerušovaly a doplňovaly, a zjevně pro ně většina těch věcí nebyla žádná novinka. Ale když to dáme stranou, zůstane nám tu v podstatě jednoduchá otázka: v Bibli jsou občas vraždičky, je tedy vhodná pro malé dětičky?

Dětičky a vraždičky
Fri 1. 12. 2017

Dnes se vám narodil

Matouši, můj synu,

nejspíš se divíš, proč ti najednou posílám dopis. Ano, přiznávám, že za ta léta, co pobýváš v Kafarnaum, jsem ti neodpověděl na jediný list. Nerozešli jsme se tehdy dvakrát v dobrém a já jsem nedokázal zapomenout.

Ale proč ti píšu: Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a zrovna teď zavítalo do mého domu. Nedával jsem pozor a na ulici mě ošklivě srazil a pokopal kůň. Mám zlámaných mnoho kostí, i teď, když ti píšu, se kroutím v bolestech, a lékaři mi nedávají mnoho času.

Dnes se vám narodil
Mon 18. 9. 2017

Zítra vpodvečer přijde konec světa

Článeček píšu jako reakci na zapůjčenou knihu Vytržení od Sergeje Miháľa, ale spíš než abych psal konkrétní recenzi, chtěl bych se trochu obecněji dotknout tohoto typu literatury jako celku.

Když jsem byl ještě nevěřící, jednou se mi dostala do ruky útlá knížečka, jejíž autor se snažil „napasovat“ proroctví ze Zjevení na současné události. Číslo 666 podle něj označovalo Lenina a tak. Ale jedna věc mě tam hluboce zaujala: „Víte, jak se řekne ukrajinsky Pelyněk?“ argumentoval autor u výkladu o stejnojmenné hvězdě spadlé z nebe ze Zjevení 8,11. „Černobyl.“

Chtě nechtě to na mě zapůsobilo. Na rozdíl od spousty kázání to mělo dvě věci, které kázáním zhusta chybí: bylo to přesvědčivé a bylo to aktuální. „Tý vado, v Bibli se fakt před několika tisíciletími předpověděly takové věci?“ myslel jsem si. „No tak to je bomba!“

Dnes je mi jasné, že se autor spletl – i kdyby se pelyněk skutečně ukrajinsky řekl černobyl. Jakkoli velká to byla katastrofa, rozhodně neotrávila třetinu vod na zemi.

Zítra vpodvečer přijde konec světa
Wed 23. 8. 2017

Kde zůstala chlouba?

Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry. (Ř 3:27)

Jeden človíček, kterého si osobně vážím jako věrného a poctivého křesťana, položil během své řeči na konferenci posluchačům sugestivní otázku: „Co je to víra? Je to Boží dar, nebo náš skutek?“ Nu, byla to kalvinistická konference, takže otázka byla řečnická. Správně je to první, že.

Když kázání skončilo, šel jsem ho otravovat. Taky řečnickou otázkou. „Víš co je to falešné dilema?“ vypálil jsem na něj, a když se zatvářil rozpačitě a zjevně čul nějaký podraz, hned jsem pokračoval: „To je, když se tě zeptám, jestli jsou tyhle moje hodinky ručičkové, nebo na baterku. Žádné dilema ve skutečnosti neexistuje – ony jsou obojí a to ‚nebo‘ je tam uměle. Stejné je to i s vírou – Bible říká, že je obojí. Že je to skutek i dar zároveň.“

Podívali bychom se tedy na to, v jakém smyslu je víra skutek, v jakém smyslu je víra dar a nakonec, kde zůstala chlouba.

Kde zůstala chlouba?