Běda! Nejsem schopen nic dělat!
Předkládám Ti nádhernou kapitolu z knihy C. H.Spurgeona All of grace (Všechno z milosti). Kapitola byla amatérsky přeložena do češtiny, takže kostrbatý překlad prosím omluvte. Mnoho kázání tohoto vynikajícího kazatele najdete v angličtině na http://www.spurgeon.org
Poté, co nepokojné srdce přijalo učení o vykoupení a pochopilo onu velikou pravdu, že jsme spaseni skrze víru v Pána Ježíše, bývá často těžce sklíčeno pocitem neschopnosti dělat to, co je dobré. Mnoho lidí volá: „Nejsem schopen nic dělat!“ Neříkají to jako výmluvu, ale je to pro ně břemeno, které musí nést každý den. Činili by dobro, jen kdyby mohli. Každý z nich může s čistým svědomím prohlásit: „Chtít, to dokážu, ale činění toho dobrého nenacházím.“ (Ř 7:18)
Zdálo by se, že tato věc obrací celé evangelium vniveč – vždyť jaký užitek má hladový člověk z jídla, když se k němu vůbec nedostane? K čemu mu je celá řeka vody života, když se z ní nemůže napít? Vzpomínám si na jeden příběh o doktorovi a dítěti chudé ženy. Moudrý lékař řekl matce, že její maličký se bude hned cítit lépe, pokud se mu dostane potřebné léčby. To znamená, že je naprosto nezbytné, aby její chlapec pravidelně pil nejlepší víno, a také by měl strávit nějaký čas v německých lázních. Taková rada pro vdovu, která sotva dokázala sehnat peníze na chléb! A stejně tak se občas utrápenému srdci zdá, že to prostinké evangelium „věř a žij“, není nakonec až tak prosté, protože žádá po ubohém hříšníkovi něco, co nedokáže. Opravdově obrácenému, ale nepoučenému človíčkovi se pak zdá, že tu někde chybí nějaký dílek skládačky – támhle je spasení v Ježíši, ale jak se k němu dostat? Duše je bezmocná a neví, co dělat. Leží na zemi na dohled od útočiště a nemůže vejít do jeho bran.
Je na tuto potřebu pamatováno v Božím plánu záchrany? Jistěže je. Pánova práce je dokonalá. Začíná s námi tam, kde právě jsme, a pro své dokončení od nás nežádá vůbec nic. Když milosrdný Samaritán uviděl u cesty ležet zraněného a napůl mrtvého pocestného, nevybízel ho, aby vstal, došel k němu, nasedl na oslici a jel s ním do hostince. Ne, „přistoupil k němu,“ (L 10:34) ošetřil mu rány a pak ho naložil na své zvíře a odvezl do hostince. Právě tak s námi v našem ubohém a bídném stavu jedná i Pán Ježíš.
Viděli jsme, že Bůh ospravedlňuje, že ospravedlňuje bezbožné a že to dělá skrze víru ve vzácnou Kristovu krev. Teď se ale musíme podívat blíže na stav oněch bezbožných lidí, stav, ve kterém se nacházejí, když Ježíš započne svou práci na jejich spasení. Mnoho obrácených lidí netrápí jen jejich hřích, ale také jejich morální slabost. Nemají sílu na to, aby unikli z bažiny, do které se dostali, ani na to, aby se jí dokázali vyhnout i v dalších dnech. Nenaříkají jen nad tím, co udělali v minulosti, ale i nad tím, co všechno nedokážou. Cítí se slabí, bezmocní a duchovně bez života. Může to znít zvláštně, když řekneme, že si připadají jako mrtví, ale právě tak se cítí. Nakolik ví, jsou neschopní čehokoli dobrého. Nemohou se vydat na cestu do nebes, protože jejich kosti jsou zlámané, „všem válečníkům ochrnuly ruce,“ (Ž 76:6) jsou ve skutečnosti naprosto „bezmocní“. Naštěstí, jako doporučení Boží lásky pro nás, je napsáno toto:
Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. (Ř 5:6)
Tady můžeme vidět pomoc pro naši slabost a neschopnost, díky tomu, že se Pán Ježíš postavil na naše místo. Naše bezmocnost je naprostá. Není tu napsáno: „Když jsme ještě byli relativně slabí, Kristus zemřel za nás,“ nebo „když jsme měli jen málo síly,“ ale ten popis je absolutní a nekompromisní: „Když jsme ještě byli bezmocní.“ Neměli jsme sebemenší moc udělat cokoli, co by mohlo napomoci našemu spasení – slova našeho Pána byla bolestně pravdivá: „Beze mne nemůžete činit nic.“ (J 15:5) A mohl bych pokračovat ještě dál a připomenout ti onu nesmírnou lásku, kterou nás Bůh miloval, když „jsme byli mrtvi pro své viny a hříchy“ (Ef 2:1). Být mrtvý je ještě horší, než být bezmocný.
A tak jediná věc, na kterou musí onen ubohý a bezmocný hříšník upnout svou mysl a které se musí pevně držet jako pevného základu své naděje, je Boží ujištění, že „v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“. Věř tomu a všechna neschopnost zmizí. Tak jako se vypráví o králi Midasovi, že všechno měnil svým dotykem ve zlato, podobně i víra mění vše, čeho se dotkne, v dobré. Ba dokonce i naše největší potřeby a slabosti se stanou požehnáním, když s nimi bude jednat.
Podívejme se nyní na několik příkladů takové bezmocnosti. Za prvé, někdo může říkat: „Víte, pane, nezdá se mi, že bych byl schopen sebrat své myšlenky a upnout je pevně na vážná témata, která se týkají mého spasení. I krátká modlitba je na mne často příliš. Částečně je to asi kvůli vrozené slabosti, částečně proto, že si nesu zranění z mých dřívějších setkání s pokušením a částečně proto, že se příliš starám o pozemské věci, takže nejsem schopen oněch ušlechtilých myšlenek, jež jsou třeba, aby byla má duše spasena.“ Toto je velmi častá forma hříšné slabosti.
Uvědom si toto: Co se týká tebe, víš, že jsi naprosto bezmocný – a mnoho dalších lidí je na tom stejně jako ty. Nemohou ze své mysli jen tak vyvézt vlak plný duchovních myšlenek, i kdyby si tím mohli zachránit život. Mnoho chudých mužů a žen je negramotných a netrénovaných a hluboké myšlenky pro ně budou znamenat těžkou dřinu. Další jsou od přirozenosti tak lehkomyslní a malicherní, že nedokáží sledovat dlouhou řadu argumentů a úvah o nic více, než dokáží létat. Ani kdyby o to usilovali celý život, nebudou nikdy schopni poznat žádné hlubší tajemství. Přesto si nemusíš zoufat. Ke spasení není třeba uspořádané myšlení, ale prostinké spolehnutí se na Ježíše. Chop se této jediné skutečnosti: „V čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“ Není třeba, abys tuto pravdu nějak do hloubky zkoumal, důkladně promýšlel či přesvědčivě dokazoval. Stojí tu: „V čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“ Upni na to svou mysl a odpočívej.
Nech tuto nesmírnou, milostivou a slavnou skutečnost spočívat ve své duši, dokud neprovoní všechny tvé myšlenky a nenavrátí ti radost, ačkoli jsi stále ještě bezmocný – pochopíš totiž, že se Pán Ježíš stal tvojí silou a písní, ano, stal se i tvou spásou. Písmo nám zjevuje, že Kristus zemřel v určený čas za bezbožné, když ještě byli naprosto bezmocní. Možná jsi tato slova slyšel už nejméně stokrát, a přesto sis ještě nikdy neuvědomil jejich význam. Voní radostí a jásáním, nezdá se ti? Ježíš nezemřel za naši spravedlnost, ale za naše hříchy. Nepřišel nás zachránit, protože bychom si to zasloužili, ale právě proto, že jsme byli naprosto neschopní, zničení a vyřízení. Nepřišel na zem kvůli něčemu, co je ukryté v nás samotných, ale jen a jen z důvodů, jež plynou z nesmírné hlubiny Jeho dokonalé lásky. V čas, který Bůh určil, zemřel za ty, které nepopisuje jako zbožné, ale jako bezbožné, nazývá je tím nejbeznadějnějším přívlastkem, jaký se jen dal najít. I kdybys měl jen na dlaň rozumu, přimkni se k této pravdě – vždyť ji dokáže pochopit i ta nejzaostalejší mysl a ona umí rozveselit i to nejzarmoucenější srdce. Nech tato slova spočinout pod svým jazykem jako sladkou lahůdku, dokud se ti nerozpustí v srdci a jejich chuť neprostoupí všechny tvé myšlenky – pak už nebude příliš záležet na tom, že tyto myšlenky možná poletují sem a tam jako podzimní listí. I lidé, kteří v životě nepochopili nic z vědy nebo jejích výdobytků, ani se nikdy nevyznačovali žádnou zvláštní originalitou svého myšlení, přesto všechno dokázali přijmout učení o kříži a tak došli spásy. Proč ne ty?
Slyším naříkat druhého: „Ach, pane, má slabost spočívá především v tom, že nedokážu udělat dost hluboké pokání!“ Jak bláznivé představy míváme často o pokání! Mnozí si myslí, že musí prolít potoky slz, sténat zoufalstvím a protrpět léta plná beznaděje, aby to bylo „opravdové pokání“. Odkud se berou takové hloupé myšlenky? Nevíra i beznaděj jsou hříchy, a tak nechápu, jak by mohly být úhelnými kameny přijatelného pokání. Přesto je však mnozí lidé považují za nutnou součást opravdové křesťanské zkušenosti. Jsou na velkém omylu. Vím ale, jak to myslí, protože ve dnech své temnoty jsem se cítil stejně. Chtěl jsem činit pokání a myslel jsem si, že to nedokážu – a přitom jsem v tu samou dobu pokání dělal. I když to může znít zvláštně, cítil jsem, že nejsem schopen nic cítit. Sedával jsem v koutě a plakal, protože jsem nemohl plakat. Propadal jsem se do hořkého smutku, protože jsem se nedokázal rmoutit pro své hříchy. Kolik je to zmatku, když ve svém nevěřícím rozpoložení zkoušíme posoudit svůj stav! Je to jako když se chce slepec podívat do vlastních očí. Srdce se ve mně roztékalo strachem, protože jsem se bál, že je tvrdé jako diamant. Bylo zlomené při myšlence, že se nikdy nezlomí. Dnes chápu, že jsem tehdy měl všechny ty věci, o kterých jsem si myslel, že je nemohu mít, ale tehdy jsem nevěděl kudy kam.
Ó kéž bych tak mohl pomoci ostatním dojít ke světlu, ze kterého se teď těším! S radostí bych jim sdělil slova, která by mohla ukončit jejich zmatky. Řekl bych jen pár prostých vět a poprosil Utěšitele, aby je vetkal do jejich srdce.
Pamatuj si, že člověk, které skutečně činil pokání, s ním není nikdy spokojený. Neumíme se dokonale kát o nic lépe, než umíme dokonale žít. Ať jsou naše slzy sebečistší, vždycky v nich zůstane nějaká špína; i v našem nejlepším pokání stále bude něco, z čeho by bylo třeba dělat další pokání. Ale poslyš! Činit pokání znamená změnit své smýšlení o hříchu, o Kristu a o velikých Božích věcech. Jistě, je v tom i kousek lítosti a smutku, ale tím nejdůležitějším je obrácení srdce od hříchu ke Kristu. Pokud je tu tohle, pak je tu i podstata pravého pokání, i kdyby na tvou mysl nepadl ani stín strachu či zoufalství.
Pokud se ti nedaří udělat pokání tak, jak bys chtěl, velmi ti pomůže, když budeš pevně věřit, že „v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“. Přemýšlej o tom znovu a znovu. Jak by tvé srdce mohlo zůstat zatvrzelé, když víš, že z té nejčistší lásky „Kristus zemřel za bezbožné“? Nechej se přesvědčit, abys přemýšlel takto: I když jsem takový bezbožník, i když tohle ocelové srdce nepovolí, i když se marně biji v prsa, přesto zemřel právě za takové, jako jsem já, zemřel za bezbožné. Kéž bys tomu uvěřil a pocítil moc této pravdy i ve svém tvrdém srdci!
Vyházej ze své duše všechny jiné myšlenky, na hodinku se někde posaď a hluboce přemýšlej o této velkolepé ukázce nezasloužené, neočekávané a bezpříkladné lásky: „Kristus zemřel za bezbožné.“ Znovu si pečlivě pročti vyprávění o smrti našeho Pána, jak ji popisují čtyři evangelisté. Pokud něco dokáže obměkčit tvé zatvrzelé srdce, je to právě pohled na Ježíšovo utrpení a pomyšlení na to, že to vše vytrpěl pro své nepřátele.
Ó Ježíši, slzy kanou,
když před tebou poklekám
zřím tvou hlavu, tak zraněnou,
a tvůj žal do mne vtéká.
Mé srdce, dřív tak kamenné,
taje, když tvou krev vidím,
pak přimlouváš se za vinné,
já smutek jen víc cítím.
Za hříšné ty jsi umíral,
a já jen hříšník jsem,
tvýma očima usvědčen,
tvou rukou proboden.
Ray Palmer
Kříž je zajisté tou divotvornou holí, která dokáže vyvést vodu ze skály. Pokud plně pochopíš význam Ježíšovy oběti, budeš se muset kát z toho, že jsi vůbec kdy odporoval Tomu, který je tak plný lásky. Je psáno: „Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ (Za 12:10) Pokání nezpůsobí, že uvidíš Krista, ale když uvidíš Krista, naučíš se pokání. Nemůžeš si udělat Spasitele ze svého pokání, musíš se dívat pro pokání ke Spasiteli. Duch svatý nás odvrací od hříchu tak, že nás obrací ke Kristu. Nedívej se tedy na důsledek, ale na příčinu, nehleď na své vlastní pokání, ale na Pána Ježíše, který byl vyvýšen, aby nám ho dal.
Slyšel jsem někoho jiného, jak říká: „Mučí mne strašlivé myšlenky. Kamkoli se hnu, pronásleduje mne rouhání. Často se mi i uprostřed nějaké činnosti tlačí do hlavy odpudivé návrhy, a ani na svém loži nenacházím odpočinek kvůli našeptávání toho zlého. Nemohu se tohoto strašlivého pokušení zbavit.“
Příteli, vím na co narážíš, tenhle vlk lovil i mne. Člověk může stejně tak doufat, že mečem pobije hejno dotěrných much, jako že dokáže ovládat své vlastní myšlenky, když je podpaluje svým plamenem ďábel. Ubohá pokoušená duše, kterou satan svým našeptáváním znovu a znovu svádí ke zlému, se podobá jednomu cestovateli, o kterém jsem kdysi četl, jak kolem jeho hlavy, uší i celého těla létal roj rozzuřených včel. Nemohl je setřást ani před nimi utéct. Poštípaly ho úplně všude a málem ho ubodaly k smrti. Nedivím se, že si proti těmto ohavným a hanebným myšlenkám, které satan vylévá do tvé duše, připadáš bezmocný; chtěl bych ti však připomenout slova Písma: „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“ Ježíš věděl, jací jsme a jací bychom měli být, viděl, že nemůžeme porazit vládce nadzemských mocností, bylo mu jasné, že se od něho máme čeho obávat, ale i přesto, že znal náš politováníhodný stav, zemřel za nás bezbožné. Na tom upevni kotvu své víry. Ďábel ti nemůže říct, že nejsi bezbožný, věř tedy, že Ježíš zemřel právě za takové, jako jsi ty. Vzpomeň si, jak Martin Luther srazil ďáblovi hlavu jeho vlastním mečem. „Ó,“ řekl satan Martinovi, „ty jsi ale hrozný hříšník.“ „Jsem,“ odpověděl Luther, „a Kristus zemřel, aby zachránil hříšníky.“ A tak ho porazil jeho vlastním mečem. Uteč se k této naději a zůstaň v ní: „V čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“ Pokud budeš stát na této pravdě, tvé rouhavé myšlenky, které nemáš sílu zahnat, nakonec odejdou samy, protože satan pochopí, že tě s nimi trápí zbytečně.
Pokud tyto myšlenky nenávidíš, pak nejsou tvé, ale jsou to vnuknutí od toho zlého, za což je zodpovědný on, a ne ty. Když se proti nim postavíš, nejsou tvé o nic víc než kletby a klamné řeči buřičů na ulicích. Ďábel se tě takovými myšlenkami snaží uvrhnout do beznaděje nebo tě aspoň odradit od důvěřování Ježíši. Ta ubohá nemocná žena se nemohla kvůli tlačenici prodrat k Ježíši a i ty jsi kvůli hluku a davu oněch ohavných myšlenek v podobné situaci. Ona ale přesto vztáhla ruku, dotkla se cípu Pánova roucha a byla uzdravena. Ty udělej to samé.
Ježíš zemřel za ty, kdo se provinili „každým hříchem a rouháním“, a proto jsem si jist, že neodmítne ty, kdo se nedobrovolně ocitli v zajetí zlých myšlenek. Vlož se do jeho dlaní, se svými myšlenkami i se vším ostatním, a sleduj, jestli bude dost mocný na to, aby tě zachránil. On utiší strašlivé našeptávání toho zlého nebo ti pomůže uvidět ony myšlenky v pravém světle, takže se jich už nebudeš muset obávat. Zachrání tě svou vlastní silou a dá ti dokonalý pokoj. Jenom Mu věř – v tomhle i ve všem ostatním.
Smutně bezradná je ta forma neschopnosti, která tkví v předpokládaném nedostatku schopnosti věřit. Není nám cizí volání:
Víry mít zrnko vzácné,
pak žít by bylo snadné,
chci – nemohu však, pomoz, Pane,
milost svou sešli na mne.
Mnozí zůstávají po léta v temnotách, protože, jak říkají, nemají sílu odevzdat všechnu svou moc a snažení do rukou někoho jiného, i kdyby to byl Pán Ježíš. Celá tahle záležitost s vírou se člověku někdy zdá skutečně zvláštní – když se totiž „snažíme uvěřit“, nedostává se nám přitom od Boha žádné zvláštní pomoci. Víra nepřichází „zkoušením“. Kdyby mi nějaký člověk vykládal, co se mu dneska přihodilo, určitě mu neřeknu, že se mu „pokusím uvěřit“. Pokud věřím, že onen člověk, který celou událost viděl a popsal mi ji, je pravdomluvný, měl bych jeho tvrzení bez dalších cavyků přijmout. Pokud si nemyslím, že je pravdomluvný, pak bych mu samozřejmě věřit neměl, ale ani v jednom případě se tu nedá mluvit o nějaké snaze uvěřit. Když tedy Bůh vyhlašuje, že v Kristu Ježíši je spasení, musím mu buď uvěřit, nebo Ho prohlásit za lháře. Určitě nebudete na pochybách, která z těchto dvou cest je ta správná. Boží svědectví musí být pravdivé, a proto jsme povinni uvěřit v Ježíše Krista.
Ale možná ses snažil uvěřit příliš mnoha věcem najednou. Nevytyčuj si na začátku příliš velké cíle. Spokoj se s tím, že budeš mít víru, která dokáže ve svých dlaních udržet jedinou pravdu, že „když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“. Položil svůj život za lidi, kteří Mu tehdy ještě nevěřili a ani nebyli schopni Mu věřit. Zemřel za lidi, kteří nebyli věřící – byli to hříšníci. Přišel, aby přetvořil tyto hříšníky ve věřící a svaté, ale když za ně umíral, věděl, že jsou naprosto bezmocní. Když se přidržíš této pravdy, že Ježíš zemřel za bezbožné, a budeš jí věřit, tvá víra tě zachrání a ty budeš moci jít v pokoji. Pokud svěříš svou duši Ježíši, který zemřel za bezbožné, pak i když nebudeš schopen věřit všem věcem, vírou hýbat horami a dělat veliké zázraky, jsi přesto zachráněn. Není to veliká víra, ale pravá víra, která zachraňuje, a naše spása nespočívá ve víře, ale v Kristu, na kterého se víra spoléhá. Víra maličká jako hořčičné zrnko ti přinese spásu. Nejde o míru víry, ale o její opravdovost. Příteli, člověk přece určitě může uvěřit něčemu, o čem ví, že je to pravda, a protože víš, že Ježíš je pravdomluvný, jistě Mu můžeš věřit.
Kříž, který je předmětem víry, je skrze moc Ducha svatého také její příčinou. Klidně se někde posaď a dívej se na umírajícího Spasitele, dokud víra sama od sebe nevytryskne ve tvém srdci. Pro upevnění důvěry není lepší místo než Golgota. Ovzduší toho svatého kopce přináší zdraví třesoucí se víře. Mnohý divák tam prohlásil:
Když vidím tě, jak dýcháš stěží,
zlomeného na kříži,
já cítím, jak mé srdce věří,
žes pro mne pil tu číši.
„Běda mi,“ sténá jiný, „můj nedostatek síly tkví v tom, že nedokážu skoncovat se svým hříchem a vím, že nemohu jít do nebe a přinést si ho tam s sebou.“ Jsem rád, že si toho jsi vědom, protože to je naprostá pravda. Musíš se rozvést se svým hříchem, nebo se nemůžeš provdat za Krista. Vzpomeň si na otázku, která probleskla myslí mladého Bunyana jednou v neděli při sportovním utkání: „Ponecháš si své hříchy a půjdeš s nimi do pekla, nebo se jich zbavíš a půjdeš do nebe?“ Náhle stál před smrtelně vážným rozhodnutím. Toto je otázka, kterou si musí položit každý člověk, neboť nelze setrvávat v hříchu a přitom se chtít dostat do nebe. To není možné. Buď musíš opustit hřích, nebo se vzdát naděje. Odpovídáš: „Ale já bych chtěl. Chtít, to dokážu, ale činění toho dobrého nenacházím. Hřích mne ovládá a já nemám dost síly.“
Pak pojď blíž, příteli, neboť i když nemáš sílu, náš text je stále pravdivý: „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“ Můžeš tomu uvěřit? Jakkoli se může zdát, že tomu vše ostatní odporuje, budeš tomu věřit? Bůh to tak řekl a je to pravda, tak se toho chyť jako tonoucí stébla, protože v tom tkví tvá jediná naděje. Věř tomu a důvěřuj Ježíši a brzy nalezneš sílu, abys mohl zabít svůj hřích – ale bez Něj tě ten silný muž bude navěky držet jako svého otroka. Sám bych nikdy nepřekonal svou vlastní hříšnost – zkusil jsem to a selhal jsem. Mé špatné návyky a sklony nade mnou vítězily, dokud jsem ve víře, že Kristus za mne zemřel, nevložil svou vinnou duši do Jeho dlaní. Pak mi ukázal cestu a dal sílu, abych mohl přemoci svou hříšnou přirozenost. Učení o kříži zabíjí hřích stejně spolehlivě, jako obrovské obouruční meče v rukou dávných válečníků stínaly každým máchnutím hlavy jejich nepřátelům. Nic se nevyrovná víře v Přítele hříšníků, ta přemáhá všechno zlé. Pokud za mne Kristus zemřel, za bezbožného a bezmocného, tak už nemohu dál žít v hříchu, ale musím se pozvednout, abych miloval Toho, který mne vykoupil, a sloužil Mu. Nemohu koketovat se zlem, které zabilo mého nejlepšího Přítele. Kvůli Němu musím být svatý. Jak bych mohl žít ve hříchu, když On zemřel, aby mne před ním zachránil?
Chápeš, jak úžasná pomoc pro bezmocné je vědět a věřit, že v čas, který Bůh určil, Kristus zemřel za bezbožné jako ty? Porozuměl jsi tomu? Pro naše zatemnělá, nevěřící srdce plná předsudků je občas těžké spatřit pravou podstatu evangelia. Někdy, když jsem zakončil kázání, jsem si myslíval, že jsem vyložil evangelium tak jasně, že nos v obličeji nemůže být jasnější. Ale pak jsem zjistil, že ani inteligentní posluchači nepochopili, co znamená: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy.“ (Iz 45:22) Nově obrácení většinou říkají, že evangelium neznali až do toho a toho dne – a přitom ho slýchávali po celá léta. Evangelium není neznámé proto, že bychom ho málo vysvětlovali, ale kvůli nedostatku osobního zjevení. To je Duch svatý připraven dát a dá ho těm, kdo Ho o ně požádají. Obdarovaný nakonec stejně zjistí, že všechna zjevená pravda je obsažena v těchto slovech: „Kristus zemřel za bezbožné.“
Slyšel jsem, jak si nad sebou jiný stýská takto: „Ach, pane, má slabost tkví v tom, že nedokážu v ničem vytrvat. V neděli slyším slovo, které se mne hluboce dotýká, ale během týdne se setkám se zlým společníkem a všechna má dobrá předsevzetí jsou pryč. Moji spolupracovníci ničemu z toho nevěří a říkají tak hrozné věci, že ani nevím, jak jim na to mám odpovědět, a hned se cítím ubitý.“
Znám tohoto „ohebného mužíčka“ velmi dobře a strachuji se o něj – ale v ten samý čas, pokud je skutečně upřímný, se jeho slabost může setkat s Boží milostí. Duch svatý dokáže z člověka vyhnat zlého ducha strachu z lidí. Může udělat ze zbabělce hrdinu. Pamatuj si, můj váhavý příteli, že v tomto stavu nesmíš zůstat. Nijak ti neprospěje, když se budeš chovat jako podřadný žebrák. Napřim se, podívej se na sebe a zjisti, jestli jsi byl stvořen, abys žil jako utrápená ropucha a bál se jak vykročit, tak zůstat stát. Stůj pevně za svým názorem. To se netýká jen duchovních záležitostí, ale i obyčejného lidského života. Mohu udělat mnoho věcí, abych potěšil své přátele, ale abych pro jejich potěšení šel do pekla, to je poněkud více, než si mohu dovolit. Bylo by krásné udělat tohle a támhleto pro dobré vztahy, ale nikdy nechci ztratit Boží přátelství jen proto, abych si udržel dobré vztahy s lidmi.
„Já vím,“ říká mi onen člověk. „Ale i když to vím, nedokážu se vzmužit. Nejsem schopen přiznat barvu. Neumím stát pevně.“ Dobrá, i pro tebe tu mám ten stejný text: „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“ Kdyby tu byl Petr, řekl by ti: „Pán Ježíš za mne zemřel, když jsem byl ještě tak ubohé a slabé stvoření, že i ta děvečka, co se starala o oheň, mne donutila lhát a přísahat, že Pána vůbec neznám.“ Ano, Ježíš zemřel za ty, kdo ho opustili a utekli od něj. Přidrž se pevně této pravdy, že „Kristus zemřel za bezbožné, když jsme ještě byli bezmocní“. To bude tvá cesta ven ze zbabělosti. Vepiš si to trvale do své duše: „Kristus zemřel za mne,“ a brzy budeš připravený zemřít pro Něj. Věř tomu, že trpěl místo tebe a nabídl za tebe dokonalé, přijatelné a dostatečné výkupné. Pokud tomu uvěříš, brzy si začneš říkat: „Nemohu se stydět za Toho, který za mne zemřel.“ Když budeš plně přesvědčen, že je to pravda, dodá ti to nepřekonatelnou odvahu. Vzpomeň si na svaté v mučednických dobách. Za úsvitu křesťanství, když v církvi jiskřila ve vší své čerstvosti tato úžasná zvěst o Kristově vše přemáhající lásce, byli lidé nejen připraveni zemřít, ale dokonce chtěli trpět a po stovkách se sami udávali u soudů a panovníků a vyznávali Krista. Netvrdím, že bylo moudré ucházet se o krutou smrt, ale dokazuje to mé tvrzení, že vědomí Kristovy lásky povznáší mysl nad všechen strach z toho, co by nám mohl udělat člověk. Proč by to tedy nemohlo přinést stejný výsledek i tobě? Ó kéž bych tě mohl povzbudit ke statečnému rozhodnutí, že se přidáš na Pánovu stranu a budeš Ho následovat až do konce.
Kéž nám Duch svatý skrze víru v Pána Ježíše pomůže dojít až tam, a vše se obrátí v dobré.