Studnice

„Pane, poslouchat tě je už tak strašně těžké, ale chtít po mně ještě správné motivy, to už je úplně nemožné! To proti mně ještě hledáš další záminky?“ (zoufalý výkřik anonymního křesťana)
Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (J 4:23)

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. (J 15:26)
Avšak Utěšitel, ten Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. (J 14:26)

Čas, kdy Ježíš říkal tato slova, byl nanejvýš závažný. Právě byl na večeři se svými učedníky, a to na večeři poslední. Věděl, co ho čeká, že má jít na kříž, zemřít, vstát z mrtvých, a pak po nějakém čase odejít k Otci do nebes. Místo sebe ale učedníkům slibuje dát jiného takového Utěšitele a Přímluvce, jako byl on sám, to aby tu nezůstali na světě samotní.

Oni mu řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ (Sk 16:31)

Jeden muž, nenapravitelný opilec a kuřák, seděl toho dne v doktorově ordinaci. Jeho zdraví už bylo bezbožným a zlým životem natolik podlomené, že každý večer uléhal se zoufalým přáním, aby se ráno probudil.

Lékař mu udělal diagnózu, prohlédl ho ze všech možných stran, poslal ho na dodatečná vyšetření pod všemožnými moudrými a chytrými přístroji, a když bylo vše dokončeno, pozval si ho zpět do své ordinace.

Proto i já se vždy snažím zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi. (Sk 24:16)

Svědomí. Angličtí Puritáni v sedmnáctém století nazývali svědomí „malým světlem“, které září v každém člověku a ukazuje mu, co je dobré, a co je zlé. Že je v každém z nás, pevně zabudovanou součástí našeho vnitřního člověka, není třeba dokazovat, vždyť jak věřící, tak nevěřící občas cítí jeho ostny, jak se zarývají do jeho vědomí. Velkým světlem byl pak v očích puritánů Duch Svatý. Ano, svědomí totiž člověku ukazuje v nějaké míře, co je dobré, a co je zlé, ale protože je samo pokřivené, a čerpá z neúplného a často falešného poznání, ukazuje tak často špatně. Ukázali bychom si tedy co je to svědomí, proč je důležité držet si ho čisté, jak je možné očistit své svědomí a co to znamená mít na něm vypálený cejch.

Slovo „oživení“ už v našich ústech zdomácnělo. Stále hovoříme o modlitbách za „oživení“, nebylo by tedy pěkné vědět, co tím míníme? Pán řekl o Samařanech: „Vy uctíváte to, co neznáte,“ kéž neřekne o nás, „vy vůbec nevíte, za co prosíte“. Slovo oživit (anglicky „revive“) je z latiny, a jeho význam je zhruba takový – znovu žít, znovu obdržet život, který již skoro vyprchal, roznítit v plameni jiskřičku, která již téměř uhasla.

Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny. (Př 16:3)

Co to znamená svěřit své počínání Hospodinu? Bible zde mluví o počínání, o jednotlivých skutcích, které vedou k naplnění nějakého cíle. Ne, Bůh není jen nějaký ukazatel na cestě, Ježíš není jen šipka s nápisem „Tudy do Nebe“, On je živý Spasitel, Bůh a král. A na jednom místě říká on sám o svých učednících: „Hle, já a děti, které mi dal Bůh.“ Děti, které dostal od svého Otce v nebesích, ovce, které vede jemnou a něžnou, však přesto nesmírně zkušenou rukou, jeho přátelé, maličcí. Počítáš se také k nim? Jsi také v Boží rodině, se svědomím čistým jako padlý sníh, s tou požehnanou nadějí na věčnost, s pevnou jistotou, že i sama smrt ti bude požehnáním? Pak, jestliže jsi dítě, svěř i své dětské počínání na cestě do nebes svému Otci, právě tak, jak to dělají malé děti.

Rušíme tedy vírou Zákon? V žádném případě! Naopak, Zákon potvrzujeme. (Ř 3:31)

Na počátku, když Hospodin Bůh vytvářel Zemi i vše, co je na ní, vepsal do stvoření své zákony. Zákon je vždy věc neviditelná, přestože její důsledky mohou být všem zřejmé, tedy všem, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení. Dnes všichni vzdělaní lidé ví, co je to zákon gravitace, a umíme přesně popsat, co se stane, pustíme-li někde cihlu. Spadne na zem, jak překvapivé, že? Ale přesto, že je to věc tak zřejmá, viditelná, a nikdo by neočekával, že se stane cokoli jiného, museli lidé čekat až do dob pana Newtona, aby, podle legendy osvícen padajícím jablkem, dokázal tento zákon popsat. Newton nevynalezl nic nového, jen popsal cosi, co již bylo rukou Všemohoucího zapsané do stvoření.

Tady začíná naše první ouvej. Víš moc dobře, jak skončil ten člověk, který hovořil jako poslední, znáš konec toho podobenství, i když jsem tu neuvedl celé verše. Špatně. Móóc špatně. A tak si člověk říká ve svém srdci: „Raději nemít žádnou zodpovědnost, než abych se musel jednou takhle zodpovídat,“ a jakékoli zodpovědnosti se obloukem vyhne. Zdá se mu, že zodpovědnost Bůh vymyslel jako chlapa, co za námi stojí s mečem a bičem. Bič má na to, aby nás popoháněl, když se budeme na cestě flákat, a meč má pro to, aby nás při první vážné chybě sťal, a ukončil náš život způsobem, který nebude nijak slavný. Radši se tedy s tím chlapem vůbec nepotkat, že?

Kámen zapadl do kolejí, které byly přichystané přímo na něj. Poslední paprsek světla byl najednou udušený, a v hrobě zavládla tma. Lazar byl mrtvý. Ještě pár dní zpátky chodil po zemi, plný života, a dokonce i ve své nemoci se ještě pořád mohl hýbat, hovořit, ano, byl v něm život. Ale teď už ne. Lazar je mrtvý. Leží tam v hrobě, omotaný plátnem a nabalzamovaný, bezmocný, tichý, netečný.

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. (Židům 11:1–2)

Vždy říkám, že jestli dnešním křesťanům v naší zemi něco chybí, tak je to právě víra v Boha. Jak říká i náš biskup, Rudolf Bubik, zvykli jsme si žít bez Boha, jako v Egyptě si vodu pro svůj život našlapat závlahovým systémem, místo abychom čekali na déšť z nebes. Já říkám, že náš Bůh jakoby volal: „Pomož si sám, a já ti pomůžu. Tedy možná.“ Jak je tomu tedy s vírou, co to je, jak z ní žít, když je psáno, že „spravedlivý bude žít z víry“?