Nemilovaná?
Plakala. Zalykala se studem a hanbou, a slzy se jí řinuly proudem po tváři. „Už se tam nikdy nevrátím,“ šeptala horečnatě vstříc ranním červánkům, „nikdy.“ Hlavou se jí znovu táhly vzpomínky z minulé noci.
„Otče, to ale nejde, on přeci miluje Ráchel,“ oponovala svému otci,
i když to nevypadalo, že se dá obměkčit.
„Podívej, kdy jsi naposledy slyšela, že by se tady vdávala mladší
dcera dřív než starší. Je to koneckonců jen spravedlivé, ani on by si
neměl myslet, že může jen tak obejít obyčeje naší země,“ nechtěl ji
slyšet její otec Lában, a v očích mu chtivě plápolaly ohníčky.
„Bude naštvaný, a pak, bral by to přeci jako podvod. Nedomluvili jste
se, že bude sloužit za Ráchel?“ zkusila to ještě jednou.
„To přece musí uznat i on. Koneckonců, má s ne úplně
čestným jednáním také svoje zkušenosti. Kdoví, jestli dokonce sám
Všemohoucí tohle nepřipravil, aby mu ukázal na jeho vlastní jednání.
A pak,“ zadíval se Lában skoro něžně na svou dceru Leu, „ty ho
máš přeci také ráda, nebo ne?“
Lea zčervenala. „Už by se na mě nikdy ani nepodíval,“ šeptla
tiše.
„Ale prosím tě,“ kul železo Lában, „vždyť je to přeci
služebník Hospodinův. Jak by to asi obhájil před svým Bohem? Řekni mi,
nestojí snad Jákob za nějaké malé počáteční problémy?“
Stojí, uvědomila si Lea. Do této chvíle si neuvědomovala, jak moc o toho zvláštního muže vlastně stojí. Sklopila oči, najednou překvapená vlastními myšlenkami, takže neviděla, jak se Lábanovi radostí rozzářily oči.
Byl už hodně opilý, když ho dovedli do stanu. Přesně tak, jak to Lában naplánoval. Ještě v duši vychutnávala sladkost toho, že je nyní ženou muže, o kterém dřív jenom potají snila. Držela jeho hlavu na svých kolenou, a jemně mu vískala vlasy. Ještě před týdnem se neodvažovala na něco takového ani pomyslet, a teď najednou… Zdálo se jí, že se jí snad srdce samou radostí rozskočí. „Nestojí snad Jákob za nějaké problémy?“ řeklo si její srdce tiše, když se zvedla, aby zatáhla stanovou zástěnu.
„Ty nejsi Ráchel.“ Probuzení. Zamžourala do šera, ještě neschopná přemýšlet. „Ty jsi Lea! Jak mi to jen mohl udělat! Ten podvodník!“ Už si uvědomila, co se děje. Otevřela oči. Jákob vstal z jejich společného lůžka, jako by ho uštkl had. Jeho tvář, kterou znávala tak milou, tak plnou lásky, se najednou změnila v rozčilenou. Neřekla ani slovo, jen cítila, jak jí na líčka pomalu vstupuje červeň. Najednou se cítila tak odvržená, nemilovaná, jako ten poslední kus dobytka. Věděla, že by v tu chvíli Jákob ve stanu viděl cokoli raději, než zrovna ji. Pak Jákob strhl hněvivě zástěnu, a vyrazil do rodícího se rána.
Stála kousek za Jákobem, když si další den bral za ženu její sestru Ráchel. Slzy už si z tváře smyla, oblékla své nejlepší šaty, a myšlenky na útěk se jí podařilo zkrotit. Jen červená zůstala. Zalitá studem se dívala, jak se muž, který si ji vzal za ženu, s nesmírnou něžností laská s její vlastní sestrou Ráchel. „Jen počkej, ještě uvidíme, koho bude milovat více,“ procedilo skrze zuby její srdce.
„Bude se jmenovat Rúben,“ řekla rozradostněná Lea porodní bábě. „To znamená ‚Hleďte-syn‘. Teď už mě můj muž bude milovat, když jsem mu porodila syna. Pochválen buď Hospodin, že se nade mnou smiloval, když viděl moje pokoření.“ Lea se v srdci radovala. Ano, Bůh je na mojí straně, nemůžu prohrát. Teď už snad konečně uvidí, že já jsem pro něho ta pravá. Kéž by, povzdechla si znaveně. Je tak těžké, tolik těžké, zůstávat nemilovaná.
Rúben, Šimeon, Lévi, Juda. Lea ještě jednou přepočítala své děti, aby se jí ani jedno neztratilo. „Dneska jdeme za tatínkem,“ oznámila jim důležitě. „Tatínek hlídá na poli ovce a kozy.“ „Jé, půjdeme za jehňátky,“ zaradoval se Šimeon. Vždycky měl tyhle výlety za Jákobem a stády ze všech nejradši. A to i přesto, že se z nich vždycky maminka vracívala smutná, a pak často dlouho plakala ve svém stanu.
„Vezmi si také moji služku,“ naléhala Lea na Jákoba. „Nemůžu už mít syny, tak mi dej další aspoň z ní.“ Jákob mlčel. Lea se trochu zarazila. Připadal jí najednou starší, ustaraný. Nejspíš také nemá z toho našeho věčného soupeření moc velikou radost, pomyslela si zahanbeně. Ó, jak nerada by mu ublížila. Zjišťovala, že i když zůstávala nemilovaná, její vlastní láska k Jákobovi byla pořád stejně silná. Možná i silnější, než na počátku. „Dobře,“ svolil nakonec Jákob po chvíli ticha, „uděláme to, jak chceš.“
„Mami, podívej,“ hlásil důležitě Rúben.
„Na co se mám podívat,“ zvedla Lea oči od své práce.
„Našel jsem jablíčka. Byla pořádně schovaná, ale já jsem je
našel,“ nadýmal se dětskou pýchou Rúben, „a pár jsem ti jich
přinesl,“ oznámil nakonec. S chutí se do jablíček zakousla.
Ještěže mám děti, pomyslela si tiše, kolik mi přinesou radosti do
života.
Její přemýšlení přerušil druhý hlas. „Dej mi, prosím, také trochu
těch jablíček od tvého syna.“ Ráchel. Jestli někoho nechtěla
v tuto chvíli vidět, byla to právě ona.
„Copak je ti to málo, že jsi mi vzala muže?“ vyjela na svou sestru
ostře. „To mi chceš vzít i ta jablíčka od mého syna?“
„Tak ať za ta jablíčka spí tuto noc Jákob s tebou,“ rychle
opáčila Ráchel. Zjevně na ně měla velikou chuť.
„Dobře,“ souhlasila ohromená Lea. Bože, prosím, z celého
srdce tě prosím, dej mi ještě jednou milost, ještě jednou milost mít
syna, linula se tichá vůně v myšlenkách k nebesům.
Zkontrolovala všechny Jákobovy děti. Jedenáct, spočítalo její zkušené oko. Dneska hlídala i Rácheliny, protože ta se schovala ve svém stanu. Nebylo jí úplně lehko u srdce, když viděla svého otce s bandou ozbrojenců prohledávat tábor. Kdo jen mohl ty bůžky vzít, přemýšlela tiše, copak Jákobovi muži neví, že to má Hospodin v ohavnosti? Pak ale v jejím myšlení převládly znovu obavy, a Lea, tak jak byla zvyklá po všechna ta léta, klekla na kolena, a vylévala své srdce svému Bohu. „Bože, ochraň nás, i naše děti. A především tě prosím, ochraň Jákoba. Ať se mu nestane nic zlého.“
„Nic jsme nenašli,“ hlásili muži Lábanovi. „Prohledali jsme to tu celé, ale tvoji bůžci tu nikde nejsou. Neprodali je náhodou tví synové někde na trhu?“ Lea viděla, jak Jákob začíná rudnout. „Pojďte, tady být nemusíme,“ odváděla děti pryč. Nemusí přeci vidět své rodiče se hádat. Odešla o kousek dál, a začala se svými dětmi tiše uklízet rozházený tábor. Nemilovaná?
Ó ne. Byly tu ještě jedny oči, které se dívaly na její život. Ještě jedny oči, které sledovaly každý její krok. „Lea,“ šeptaly tiše, když nad ní s láskou umlkaly, a zase se z ní veselily a plesaly, „to je žena, která se bojí Hospodina.“ A tyhle oči si cenily tuhle dívčinu, tu nemilovanou, zneuznanou, ale přesto stále bojující, nezdolnou jako plamen Hospodinův, milující. Cenily si ji víc, než tu milovanou, přízní zahrnutou, ale se srdcem liknavým a křivým. O mnoho víc.
Jednoho dne, staletí poté, co Lea ulehla ke spánku, narodilo se v zemi izraelské dítě. „Bude se jmenovat Ježíš,“ řekli o něm jeho rodiče. V jeho rodokmenu, těsně před jménem Juda, dá se vystopovat jméno té nemilované. Opravdu nemilované?