Jak vám dupou svévolníci?
Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb. (Ž 37:25)
Dnes se společně zkusíme podívat na rady jednoho starého muže do situace, která se nejspíš nepřihodí každému, ale pokud ano, tak je velmi, velmi nepříjemná, bolestivá a mnohdy i nebezpečná – když si na vás cíleně, dlouhodobě, svévolně a bezdůvodně došlápne někdo výše postavený a vy takové jednání nemůžete žádným poctivým způsobem zastavit.
Proč ale věřit radám nějakého staříka? Inu, protože ten stařík se jmenoval David a přesně takovéhle situace znal na vlastní kůži, leckdy z nich jenom s holou kůží unikl, a přesto o kůži nakonec přišel každý jeho protivník a Davidova hvězda stoupala výš a výš. Jen těžko se dnes dostaneme do těžší situace než David, na kterého si došlápl král Saul, v jehož moci bylo poštvat proti Davidovi celou mašinérii tehdejšího Izraele (a taky to udělal). A proto jsou jeho rady, jakkoli obyčejné se mohou zdát, rozhodně hodny alespoň kousíčku pozornosti.
<><
Nejprve se ale podíváme, k čemu tyhle rady neslouží a ani sloužit nemají.
Když se totiž my křesťané dostaneme do nějakých potíží nad naše síly, míváme sklony hledat páčku. Případně páku. Na Hospodina. Aby se ten lenoch zvedl a z moci a síly svého vyvýšeného postavení šel toho mizeru, co nám dupe po hlavě, trochu umravnit. Ručně. Hned.
A narážíme. Narážíme na věc, která je nám velmi milá a příjemná, když se jedná o nás samotné, ale štve nás jako čert, když se jí dostává někomu, kdo nám zrovna ošklivě šlape na palce – na Boží shovívavost.
Abychom si rozuměli, Bůh není shovívavý v tom smyslu, že by přivíral očko nad naší nepravostí, nebo že by nám ji snad pomáhal natírat na spravedlivo. A není shovívavý v tom smyslu, že by nám pomáhal bez jakéhokoli pokání uniknout trestu a hanbě za naše přečiny.
Ale je shovívavý v tom smyslu, že mezi přečinem a trestem často přečasto nechává dlouhou dobu na to, aby si provinilec mohl svůj přečin uvědomit a napravit. A ta doba leckdy bývá tím delší, čím je přečin (a odpovídající trest) horší.
To proto, že Hospodin nemiluje jen nevinné, ale i viníky.
Řekněte mi na rovinu: Jak byste chtěli, aby se Bůh zachoval, pokud sejdete na špatnou cestu a začnete místo pomáhání škodit? Má vás hned odepsat? Okamžitě odstavit ode všeho, co děláte a co milujete, abyste nemohli škodit dál? Nebo byste chtěli, aby vás nejprve zkoušel napravit jemněji, napomínáním a lehčími tresty – a až když bude jasné, že to nejde, přikročil k tvrdším opatřením?
To druhé jednání se jmenuje shovívavost a Bible říká o Bohu, že je „nesmírně shovívavý“.
Ono to má i svůj důvod, který netkví v nějaké slabosti: To nejlepší řešení pro danou situaci samozřejmě je, pokud se viník napraví. To nejlepší řešení každého sporu je, pokud obě strany dojdou ke spravedlivému a smírnému výsledku ještě před samotným soudem, protože soud a trest leckdy poničí i spoustu věcí kolem, dobrých věcí. Zločinec zavřený v base možná nemůže škodit, ale taky se nemůže starat o svou rodinu a mnohdy se takto rozpadnou i poslední zdravé nitky vztahů s jeho bližními.
Hospodinovu shovívavost milujeme, když zrovinka hřešíme a víme, že do nás kvůli pár malým hříškům hned nepraští blesk, ale máme čas na to udělat pokání.
Hospodinovu shovívavost nenávidíme, pokud jsme zrovinka obětí těch samých „malých hříšků“, musíme vlastním úsilím napravovat škody jimi způsobené a víme, že ten mizera má ještě lhůtu na to udělat pokání (a nejspíš ho neudělá).
A v celé Bibli nenajdete žádnou páčku ani páku na Hospodina, aby vykonal soud předtím, než hříšníkovi vyměřená lhůta uplyne. Nesmíme si tedy říkat: „Aha, když budu jednat tak a tak, Bůh změní moje okolnosti. Nebo toho člověka.“
Nemusí to tak být. Nejspíš to tak nebude.
Ale to neznamená, že jsou Boží rady úplně zbytečné.
<><
Ještě se tedy podíváme, k čemu rady Bible do téhle ošemetné situace jsou.
Kniha Milá č. 18 od Leona Urise vypráví o boji Židů z varšavského ghetta proti nacistům. A celou knihou se jako červená nit vine jedna otázka: „Máme bojovat? Máme se bránit silou?“
Totiž abyste rozuměli, odpověď nebyla zdaleka jasná. Ano, Židé se měli špatně, ano, přicházeli o majetek, živobytí a postavení a žili v ohradě závislí na libovůli svých věznitelů, kteří se chovali čím dál tím hůř, a na tom, co se jim podařilo propašovat a dostat za nemalé úplatky. Jenže kdyby se jim postavili se zbraní v ruce, mohli přijít o mnohem víc, totiž o své životy.
Představitelé umírněné frakce, která nechtěla nacisty dráždit, citovávali staré rabíny: „Zlo se vždycky nakonec zničí samo.“
Představitelé bojovné frakce odpovídali: „Ano, to je pravda, jenže co když nás předtím stáhne s sebou?“
Z historie víme, že tohle zlo se skutečně nakonec zničilo samo a stejně tak se vede každé zlé věci na zemi – hřích se vrší na hřích a nepravost na nepravost, a pokud se člověk včas nezastaví a neobrátí, nakonec si z vlastních nepravostí uplete oprátku.
A David nám v 37. žalmu radí, co dělat, abychom se na té oprátce nehoupali taky a abychom i v těžkých časech pod něčí podrážkou zachránili, co se dá.
Podívejme se na něj tedy blíže:
<><
Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům,…
Teď se ještě nebudeme věnovat úvodnímu slovu „nevzrušuj“, protože důvod pro tuhle radu najdeme až v osmém verši, ale podíváme se na slovo „zlovolníkům“.
Bible se totiž netají tím, že někteří lidé jsou zkrátka „zlovolníci“. Svévolníci. To neznamená, že představují takové to krystalické zlo z pohádek, kde je zlý čaroděj zlý, zkrátka protože je, dělá zlé věci jen a jen proto, aby ubližoval druhým.
Ba ne. Ve skutečnosti zjistíme, že zlé věci lidé dělávají nejčastěji ve svém vlastním zájmu – nechtějí prvoplánově ublížit druhým, chtějí jen trochu přilepšit sami sobě a už se moc nedívají, jestli to náhodou nebude na něčí úkor.
A první hloupost, kterou můžeme udělat, je před tím zavírat oči. Tvrdit, že svévolník vlastně není svévolník, ale „myslí to dobře“, „tohle by přece neudělal“ a podobně. Že špatné není špatné, ale je to ve skutečnosti dobré. Že hořké není hořké, ale je to vlastně sladké.
Tuhle chybu udělali židé z varšavského ghetta taky. Dlouhou dobu si namlouvali, že je nacisté určitě nechtějí všechny pobít – a když si konečně připustili skutečnost, že to tak zkrátka je a vždycky bylo, na nějakou účinnou obranu nebo útěk už bylo pozdě.
Kromě toho, pokud se budeme takto chovat, v každém případě přijdeme o jednu nesmírně důležitou věc – o svou důvěryhodnost. Jen si leckdy neuvědomujeme, kolik věcí na ní ve skutečnosti stojí.
Ty bys tedy, křesťane, chtěl, aby ti tvé děti věřily? Aby přejaly tvou víru? Aby spoléhaly na tvůj úsudek co se týká nebeských věcí? Jenže jak mohou, když zřetelně vidí, že se na něj nemohou spoléhat ani ve věcech obyčejných a pozemských? Když vidí nepravost a ty jim říkáš: „Hleďte, spravedlnost!“ Když vidí zjevnou marnost a ty tvrdíš: „Hle, Boží dílo.“ Když cítí pachuť hořkosti a ty jim říkáš: „Ach, jak je to sladké.“ A neuvěří-li ti tvé děti, jak ti asi uvěří neznámí? To je budeš lákat lstí a pracně před nimi zakrývat to, co nemají vidět? Ptáčkovi pěkně zpívat, dokud nebude bezpečně zavřený v klícce?
Zde je tedy první rada: Na každou situaci musíme reagovat podle toho, jaká skutečně je. Nesmíme zavírat oči před nepříjemnou skutečností, i když to pro nás znamená boj, práci a trápení. Nesmíme říkat o svévolníkovi, že je ve skutečnosti spravedlivý, ani o hořkém, že je to sladké.
Protože se nám to nakonec vrátí i s úroky.
<><
…nezáviď těm, kdo jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou.
Musím říct, že jsem měl málokdy takové potíže se závistí jako v tomhle případě. A měl je nejspíš i David, když ji tu výslovně zmiňuje.
Uvědomte si totiž tu situaci: Saul jedná podle a zle, a kdopak že má korunu? Spravedlivý David? Inu, ne, má ji pořád Saul. Jeho vojevůdci, které David vodíval do boje, dělají že nevidí a Saulovi podkuřují (nebo by mohli přijít o krk) a kdopak že to má v Izraeli slávu? David? Inu, nijak zvlášť. Koho že se v Izraeli zastanou? Davida? Ale kdeže. I když jednomu městu zachránil kůži, obratem musel zdrhnout, aby ho nevydali na smrt.
Situace, kdy po vás někdo svévolně šlape, jsou tedy velmi dobrou živnou půdou pro závist: Já jednám dobře a nemám nic, on jedná zle a má všechno.
Se závistí je ale jedna potíž: Nikdy nic nevybuduje. Závist se, milé děti, vždycky soustředí jen na ničení.
Říká: Zlý soused ti zničil dům. Nuže, zničíme dům i jemu, ať máme všichni stejně, hned nám bude líp. Ty nemáš to a tohle. Nuže, zničíme to i druhým, ať máme všichni stejně a hned nám bude hej.
Bude?
Nebude. I když sousedovi zničíte dům, ten váš vám to nepostaví a pořád vám bude pršet na hlavu. I když druzí nebudou mít to, o co jste přišli, vám to ztracené nevrátí.
A ve chvíli, kdy potřebujete všechny své síly, abyste ochránili, co vám ještě zbývá, a znovu vystavěli to pobořené, je závist luxus, který si nemůžete dovolit.
Bible nám tu uvádí i důvod proč nemáme takovému člověku závidět: Uvadá.
Potřebujeme totiž pochopit, že každá špinavost a nepravost nakonec způsobí přesný opak zamýšleného. Saul si myslel, že když povraždí kněží, kteří se dle jeho mínění Davida zastali, upevní si moc a zajistí svou dynastii. Stalo se to? Ne. Jeho vojevůdci možná drželi hubu a krok, ale po straně určitě hledali, jak se toho vraždícího šílence na trůnu zbavit. Náš bývalý pastor se hleděl za použití všemožných pomluv zbavit lidí, kteří s ním nesouhlasili, aby neztratil důvěru lidí ve sboru. Získá si ji tak? Těžko. Nakonec bude vršit hřích na hřích a ztratí i tu, kterou ještě má.
Druhá rada tedy zní: Nezáviď. Je nebezpečný luxus, přemítat a usilovat o ničení, když potřebuješ chránit a stavět. A zlo se nakonec stejně zničí samo.
<><
Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost.
Rada třetí: doufej v Hospodina. Jenže jak v něho mám doufat? Mám doufat, že toho svévolníka rychle odstraní, aby mi už nemohl dupat po hlavě? Inu, Hospodin je shovívavý a tohle někdy dost dlouho trvá. Mám doufat, že mi dá taky království a dost zbrojnošů, abych se zlému Saulovi sám ubránil? Inu, nedá.
Ale můžu doufat, že mě v takové situaci bude bránit. Můžu doufat, že mi do ní dá moudrost. Můžu doufat, že mě provede přes všechny nástrahy. Můžu doufat, že v mém životě bude chránit vše, na čem skutečně záleží a co zachránit lze. A můžu doufat, že mi dobře poradí, třeba i to, co je v následujících slovech:
Konej dobro, nenechej se od toho odradit.
Povězte mi, co musí dělat hospodář, aby jeho ovečky byly silné a zdravé?
To je jednoduché, že? Musí je krmit a pečovat o ně a musí je léčit, pokud budou nemocné.
A teď mi povězte, co musí dělat hospodář, aby jeho ovečky byly silné a zdravé, když po místním lese běhá pár vlků?
Inu, to samé, a navíc je ještě chránit. A pokud to dělat nebude, jeho ovečky zahynou.
Stejně tak ani my nesmíme rezignovat na dobré a potřebné věci, protože se zrovna nacházíme v těžké situaci – i když to samozřejmě bude těžší a zvládneme toho logicky méně.
V zemi přebývej, není-li to skutečně nutné, neutíkej ukvapeně pryč, a věrně plň své povinnosti.
Ani David se totiž hned při známce prvních potíží nesebral a neodešel, Saul po něm to kopí musel hodit dvakrát. Proč? Inu, protože s útěkem musel opustit i spoustu dobrého, co v Saulově sídelním městě měl – manželku, dům, přátele, své postavení i určitou pověst vybudovanou v izraelské armádě. Jistě, je lepší zachránit si život, než o něj kvůli takovým věcem přijít, ale také je hloupost od nich utíkat, nejde-li skutečně o život.
Přeneseno do našich zeměpisných šířek: Je lepší zachovat si víru a čisté svědomí, než o ně přijít, abychom si udrželi přátele, postavení či pověst, ale také je hloupost to vše opouštět, není-li to skutečně nutné. Takové věci totiž na stromech nerostou.
<><
Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.
Rada čtvrtá: Hledej blaho v Hospodinu. V takových situacích totiž člověk zjistí, že „blaha“ je dost pomálu, tedy hlavně takového „blaha“, které by čekal od lidí. Čekal by od nich spravedlnost, že ho neodsoudí jen na základě nějakého nařčení, a dočká se podezřívání a postranních narážek, „co když přece jen“. Čekal by od nich, že si ho aspoň vyslechnou, a oni raději nechtějí nic vědět. Čekal by od nich podporu a pomoc a oni se místo toho tváří, že se vlastně nic neděje. Byl by rád, kdyby za něj druzí bojovali, a zjišťuje, že většina lidí bude bojovat jen a pouze o vlastní krk a vlastní zájmy. A čekal by od druhých jasnou řeč a pravdomluvnost a dočká se přetvářky a nejasných, obojetných řečí, na kterých se nedá vůbec nic postavit.
David nám tady radí velmi jednoduše: Nehledej u lidí, co v nich často není. Tohle jsou těžké doby. I ti nejlepší lidé si v nich leckdy neví rady. Bojí se. Nemají jasno. Někdy ani jasno mít nechtějí, protože nechtějí potíže. Nechce se jim bojovat. Člověk je kvůli hříchu křehká rostlinka a tady to často vyjde na povrch.
Tohle blaho, milý křesťane, hledej u Hospodina. Jestliže od něj čekáš, že tě neodsoudí, když jsi nic neudělal, nezklameš se. Pokud čekáš, že si tě vyslechne a uvěří ti, když mluvíš pravdu, zjistíš, že je tomu skutečně tak. Jestli od něj budeš čekat podporu a pomoc v dobré věci, dostane se ti jí. Bude za tebe bojovat, i když po svém, v srdcích a svědomí. A jeho „ano“ je vždycky „ano“, nikdy neznamená „ne“ nebo „možná“.
<><
Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo.
Z Davidova příběhu víme, že se přesně tohle nakonec stalo. Davidova stezička byla poměrně dost klikatá, zavedla ho mimo jiné i do služby pelištejskému králi, úhlavnímu nepříteli Izraele, ale dopadlo to přesně tak, jak David píše. Bůh sám jednal, David nemusel kvůli Saulově zkáze hnout ani prstem, dohnaly ho jeho vlastní hříchy. A Davidova spravedlnost září jako světlo, každý dnes ví, kdo byl poctivec a kdo mizera.
Jenže během těch let, co pobýval na poušti a v Pelišteji to nejspíš vypadalo úplně jinak a obávám se, že ani David nebyl schopný dohlédnout na konec toho všeho a někdy už ztrácel naději, že jeho spravedlnost ještě může vyplout na povrch.
Myslíte si snad, že Saul všechny ty věci ostatním vyprávěl podle pravdy? Že se chce Davida jen tak zbavit, aby nebyl příštím králem? Ale kdeže. Nejspíš na něj hodil nějakou špinavost, rozhlásil o něm, že je vzpurný a neposlušný a hodlal se násilím zmocnit trůnu. Prostý lid mu nejspíš uvěřil, proč by ne, nic moc o tom nevěděli a David opravdu vypadal ambiciózně. A ti, kdo znali pravdu, ze strachu mlčeli. Kromě toho, věděli jste, že teď pomáhá pelištejskému králi? Našemu nepříteli? No když už nic, tak tohle je jasný důkaz, že s ním není všechno v pořádku. A kdo Davidovi věřil? Banda dlužníků a ničemů, kteří utíkali před zákonem. Tak jak, Hospodine, jak se tohle může stát? Jak vůbec může moje spravedlnost vyplout na povrch, neřkuli zářit? Když už to nikoho ani nezajímá a pro Izrael jsem jen další lupič na pomezí?
A přece se to nakonec stalo, a když se na to díváme zpětně, říkáme si, že to snad ani jinak dopadnout nemohlo.
Bůh dal.
<><
Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého…
Konečně se dostáváme k úplně prvnímu slovu celého žalmu: „Nevzrušuj se.“ Nevztekej se. Nerozbíjej nádobí a nemlať pěstí do stolu. Neřvi a nechoď v hořkosti roztrušovat klepy po celém okolí.
Ať se nedopustíš zlého.
Tohle je těžké. Dost těžké. Nejspíš v tom budete padat. Já jsem padal. Totiž když vám někdo něco provede, je hněv naprosto přirozená lidská reakce. A dokonce je to i reakce správná – hněv je reakce lidské duše na nespravedlnost a na nespravedlnost se hněvá i sám Pán Bůh, proto po nás těžko může chtít, abychom vše přešli s ledovým klidem. Není tedy pravda, že ten, kdo se naštve, je jistě viník – pokud o vás někdo bude lhát či vás pomlouvat, taky vás to naštve.
Ale všeho moc škodí. A v téhle situaci to platí dvojnásob.
Jde totiž o chvíli, kdy člověk nemá žádnou moc ono jednání, na které se hněvá, zarazit. Nemá na něj žádný vliv. Nemůže s tím nic udělat.
A tak je každý hněv jen hněvem bezmocným, který nám jen ubírá síly a bohužel nás může snadno přimět říct či udělat nějakou nepředloženost.
Kdyby David jednal v hněvu, možná by se pokusil sebrat své známé vojevůdce a provést palácový převrat. V hněvu nad necitelným Nábalovým jednáním se koneckonců málem dopustil hromadné vraždy. Hněv je dobrý sluha, může nám dodat sílu, abychom udělali, co je třeba, a neuhýbali před potížemi, ale je to velmi mizerný pán.
Pokud tedy začínáte přemýšlet, že na jednání toho mizery, co vám šlape po hlavě, odpovíte jednáním naprosto stejným, na pomluvu pomluvou, na křivé obvinění taky křivým obviněním, na podlost podlostí, na závist závistí a na vraždu vraždou, je čas se zastavit a pořádně si pročíst 37. žalm.
Byla by to totiž vážná chyba.
Vidíte, že Saulovi se téměř podařilo Davida zničit – zničit jeho postavení, jeho čest, jeho pověst – oč snazší by to měl, pokud by David skutečně něco spáchal? Oč jednodušší by pro něho bylo poštvat lid proti Davidovi? Oč snáze by pak utišil protestující svědomí svého lidu? A oč těžší situaci k řešení by měl i Hospodin – nemusel by totiž řešit jen Saulův přečin, ale musel by trestat i Davida, protože i když bodlák vykvete v soužení, je to pořád bodlák.
Rada šestá tedy zní: Zbytečně se nevztekej. Není to k ničemu a snadno tě to svede, abys udělal nějakou špinavost.
…neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi.
Poslední z úvodních veršů 37. žalmu už nedává žádnou radu, jen ukazuje, jak to nakonec dopadne. Svévolníci budou vymýceni. Uvadnou. Zmizí. Když se podíváte po čase na jejich místo, zjistíte, že je prázdné. Nebude to hned. Někdy to dlouho trvá, ale každá svévole vždycky ničí toho, kdo ji používá, ničí, co vybudoval, ničí to, k čemu srdcem lne a na čem si zakládá, rozkládá pilíře a sloupy, na kterých to všechno stojí.
A spravedlivý tu zůstane. Pravda, někdy jen s holou kůží, ale zůstane. Má mnohem větší šanci přečkat konečné zúčtování. A i kdyby ho Hospodin neočistil a nevyvýšil na tomto světě, jednou se to přece stane.
Jeho spravedlnost zazáří.